Nemravné ženy na bicyklech: Počátky cyklistiky provázel mimo jiné strach o počestnost

Cyklistika patří v současnosti k nejoblíbenějším sportovním aktivitám. Začátky tohoto sportu však v jeho počátcích provázela mnohá úskalí. Ženy toužící jezdit na kole to neměly lehké, neboť především muži viděli v jízdě na kole příležitost k nemravnostem a nevhodnému chování jinak počestných dam. Ovšem také mezi samotnými ženami se našla řada moralistek bijících na poplach před novou „hrozbou“. Zajímavé je, že velká část nejstarších dochovaných eroticky laděných fotografií zachycuje právě ženy na kole v nejrůznějších nemravných pozicích. Kolo bylo totiž v minulosti oblíbenou rekvizitou fotografů pornografických snímků.

Na konci 19. století převládal názor, že jízda obkročmo na kole je pro dívky a ženy naprosto nevhodná, protože díky provozování cyklistiky si ženy vytvoří či upevní návyk masturbovat. Tomuto tématu se obšírně věnoval Dr. Robert Dickinson ve svém článku z roku 1895 publikovaném v časopise American Journal of Obstetrics and Diseases of Woman and Children. Někteří další lékaři v odborných časopisech soustavně rozebírali vliv jízdy na kole na sexuální zdraví žen. Dokonce podrobně popisovali, jak určitým naklopením sedačky lze u ženy během jízdy vyvolat tělesné vzrušení. Našli se i tací, kteří upozorňovali na křehkou tělesnou konstituci žen a vyjadřovali obavy o jejich budoucí plodnost. Absurdní diskuze se vedla také o tom, zda jim při jízdě na kole může vypadnout děloha.

Za falešnou zástěrkou péče o ženské zdraví se ve skutečnosti skrývaly především přehnané obavy mužů o mravnost a počestnost žen. Dívky byly od útlého mládí vychovávány k cudnosti, měly střežit svou nevinnost a být sexuálně zdrženlivé. Jízdní kolo je „nutilo roztahovat nohy od sebe“ a údajně v nich probouzelo nemravné myšlenky. Kromě toho měl bicykl způsobovat šíření vibrací, zrychlený tep, silné bolesti hlavy a duševní problémy.

Naštěstí se našla ve společnosti i velká skupina příznivců cyklistiky, kteří tyto mylné názory trpělivě vyvraceli, a naopak se snažili vyzdvihovat zdravotní a další benefity jízdy na kole pro lidské zdraví. Počátkem 20. století nastala v pohledu na ženskou cyklistiku revoluční změna v pohledu a samotní lékaři od šíření těchto nesmyslů konečně upustili.

Aby toho nebylo málo, šířily se kolem cyklistiky další bludy. Zděšení a strach vyvolávala údajná hrůzná proměna tváře lidí provozujících cyklistiku. Jako hrdý zastánce se k této bizarní teorii mezi prvními přihlásil britský lékař A. Shadwell, který ji horlivě obhajoval a líčil útrapy s ní spojené. Podle něj byla za vším úporná snaha cyklisty udržet kolo v rovnováze.

V roce 1895 byl „cyklistickému obličeji“ věnován celý článek v novinách Literary Digest. Je poněkud zvláštní, že tento záhadný jev měl postihovat především něžné pohlaví. Dle této bláznivé teorie měla ženu, která usedla na kolo, potkat děsivá proměna tváře. Obličej se nejprve nafoukl, pak zrudl a závěrem se postupně měnil ve strhanou masku. Oči vylézaly námahou z důlků a lemovaly je velké černé kruhy způsobené naprostým vyčerpáním. Která dívka či dáma by takové postižení chtěla riskovat? Všem ženám se jistě velmi ulevilo, když zjistily, že postačí uposlechnout jednoduché rady. Podle ní stačilo jízdy na kole okamžitě zanechat, a stav tváře se postupně zase vrátil k normálu. Nešťastnice, které se této záliby nevzdaly, měly zůstat takto postižené navždy.

Dnes se nám takové dobové výroky mohou jevit jako úsměvné, ale tehdy to bylo myšleno zcela vážně. V každé době se zkrátka najdou lidé, kteří jsou schopni obhajovat nesmyslné teorie.

Zásadním tématem, které se přetřásalo ve společnosti, se také stalo vhodné oblékání žen při cyklistice. Mužům se totiž nelíbilo, že ženy získaly jízdou na kole mnohem větší volnost a možnost měnit své typicky ženské ošacení za mužský oděv. Nepohodlné korzety, obepínající kabátky a těžké vlněné sukně sahající až ke kotníkům, které ženy v té době nosily, se pochopitelně ukázaly být pro jízdu na kole zcela nevyhovující. Postupně se objevovala různá vylepšení dámských šatů a sukní, které se za pomoci šňůrek zkracovaly nebo zavazovaly tak, aby nepřekážely při jízdě.

Později se největší oblibě těšily speciálně upravené široké dámské kalhoty pytlovitého střihu. Uvazovaly se ke kotníkům či ke kolenům. Nosily se samotné nebo se přes ně navlékala krátká sukně. Říkalo se jim „bloomers“ podle jejich propagátorky Amelie Bloomer, a stal se z nich módní hit právě díky dámám, které je nosily při cyklistice. Proslavila je mimo jiné odvážná žena Annie Cohen Kopchovsky, která se na kole vydala 27. června 1894 na cestu kolem světa. Tato dáma nejprve cestovala na kole v klasických dámských šatech, později je vyměnila za bloomers a nakonec skončila u pohodlného pánského oděvu, čímž budila ve své době nemalé pohoršení.

Ve dvacátých letech 20. století se ženy dočkaly padnoucích kompletů sestávajících z prakticky střižených kalhot a krátkých sak či kabátků. Nechyběly ani skládané sukně z lehkých materiálů, sahající ke kolenům. Bloomers byly tímto novým módním trendem postupně vytlačeny a ženy se nakonec radovaly ze slušivých modelů určených pro cyklistiku.

Jízdní kolo výrazně přispělo k emancipaci žen. Dalo jim více svobody, nezávislosti a možnost vymanit se ze zaběhnutých pravidel. Ženská cyklistika se stala samozřejmou součástí běžného života. Na cyklistky –⁠ průkopnice, které kdysi svedly „boj“ o jízdní kolo se společenskými předsudky, se dnes téměř zapomnělo.

Zdroje: Wikipedia

ZHEUTLIN, Peter. První žena na kole kolem světa: Annie Londonderry (1894-1895). Plzeň: Cykloknihy, 2013. ISBN 978-80-87193-26-6.

LISTER, Kate. Podivuhodná historie sexu. Přeložil Petra DIESTLEROVÁ. V Praze: Paseka, 2022. ISBN 978-80-7637-287-0.