Článek
K napsání této úvahy mě přivedl text z dílny jistě výrazného domácího novináře pana Mitrofanova pod názvem Socany pomalu stravuje rudý vetřelec .
Nemám v úmyslu polemizovat, jen přidat menší postřehy, které jsou jednak založeny na dlouhodobějším pozorování, stejně jako aktualizovány o některé poznatky.
Tedy, historicky podložená a poté vžitá, vzájemná averze KSČ a sociální demokracie přetrvává do současnosti. Zčásti je mentální, ideová až ideologická, myslím, že i logická (ve smyslu spíše pozitivistickém), politická (rozumějme neexistujícího aktivního společného prosazování ideových a programových záměrů tehdy, ani nyní).
Nechci se nyní z důvodů rozsáhlejšího pojednání široce rozepisovat o všech historických a logických konotacích. Poukáži jen na něco z toho, jak se např. odvíjel polistopadový vývoj směrem k ne-spolupráci těchto dvou stran.
Již zmíněné bohumínské usnesení (1995) bylo dovnitř KSČM interpretováno spíše jako něco, čím si sociální demokracie buduje alibi pro ostatní strany politického spektra, že s komunisty skutečně nespolupracuje a nehodlá do budoucna.
Za další - toto usnesení bylo fakticky prospěšné oběma subjektům minimálně proto, že KSČM mohla tvrdit, proč se ani po více než 40 letech se „socany“ spolupracovat nedá, protože sami nechtějí a zakazují si to, a také proto, že je to vlastně dobře, když chce socdem kooperovat s pravičáky. Ukazuje to na zrádnost sociální demokracie a fakticky patřičnost do lůna „buržoazní povahy“ této strany. To se neslo a opakovalo donekonečna.
Jistěže na individuální úrovni komunikace probíhala, že by však došlo k nějakému skutečně levicovému vykročení směrem ke společným východiskům a jejich realizaci, to se NIKDY nestalo. Často „upatlaná“ role vůdců obou stran se vždy zásadně projevila, když právě novináři tzv. objevili něco „důvodného“, o čem stálo za to napsat, a už to bylo venku. Pak se obvykle v KSČM ozvaly hlasy, „kdo to řek, příp. vynes“. Ne, to skutečně nebyla cesta ke spolupráci. Tzv. propůjčování tváří, kdy se např. poté, co vznikl senát, někteří staří členové sociální demokracie odhodlali k podpoře kandidáta za KSČM (viz svého času Chomutov), bylo nakonec nikoliv využito k dalšímu sbližování, ale bylo komentováno jako „věc dotyčného, který je již v letech a nijak mu to neublíží“. Demagogie zejména z řad KSČM se nesla i v duchu toho, že přeci ten „dotyčný je i tak vlastně náš, jen po r. 1989 se k sociální demokracii vrátil, protože by jinak nevydržel tlaky, které by na něj byly zvenku vyvíjeny“. Opět jen zopakuji, že ani jeden takto vzniklý mandát s kooperující levicovou podporou nebyl přetaven do reálné širší levicové spolupráce.
Co se týká role M. Zemana a příp. komunikace s tehdy představiteli KSČM, tu je třeba vnímat velmi ambivalentně. Stejně jako křesat z ní něco více dnes, což je spíše ironicky úsměvné. Šlo v zásadě o spleť psychologických, mocenských i politických důvodů, jak to konečně bývá. Z jistě ne mála příčin a souvislostí připomenu jednu. Když se v prosinci r. 1999 konal V. sjezd KSČM, byl předáván do veřejného prostoru téměř jako „zlomový“, a to nikoliv (jenom) pro opakované zvolení předsedou M. Grebeníčka či dalších, ale protože právě z tohoto sjezdu se četly signály o počátku „realističtějšího“ směřování KSČM nejen ve vztahu k politickým oponentům, příp. spolupracujícím subjektům, ale i směrem k veřejnosti v ČR. Koluje historka, že prý M. Grebeníček se závějemi (tehdy totiž ještě v prosinci sněžilo) dobrovolně vydal k Zemanovu pobytu na Vysočině s demižónem, aniž by o tom ale byl, v jinak „kolektivně“ rozhodující straně kdokoliv z jeho nejbližšího okolí zpraven. Také se uvádí, že o celé věci věděla jen novinářka dodnes přežívajícího levicového deníku, která vlastně celou věc ještě notně rozšířila tím, že se snažila zjistit detaily, a tím celá věc začala gradovat. Snažila se, možná nikoliv nevědomě, mezi neinformované funkcionáře KSČM tuto informaci šířit, čímž se tato informace stávala docela pověstnou výbušninou.
„Vlna o širší spolupráci“ nalevo se ještě pár měsíců poté skutečně éterem šířila, záhy ale byla eliminována, a jak se říká, vyšetřování skončilo zapomeňte, příp. rozmělňování rigidity KSČM, stejně jako programové rozkročení se více směrem občanským až ideovým, sociálním a demokratizačním směřováním bylo zakončeno nikoliv „Internacionálou“, ale prostě napomenutím „přílišných liberálů“ v řadách KSČM, některých důrazněji a opakovaně, dalších napořád - zesměšňováním, urážkami a objednanými kampaně ve spolupráci s místními „podporovateli“ na regionální úrovni. Ústecký kraj je toho přímo skvělou ukázkou. O tom třeba někdy příště.
A v jaké pozici byl konečně M. Zeman, zkoumáme-li další souvislosti o možnostech spolupráce nalevo? V roli nikoliv nevýznamného hráče české politické scény, protože mu byla v r. 1998 opoziční smlouvou s ODS garantována podpora do r. 2002 coby premiérovi tehdejší vlády, bylo zajištěno přijetí státního rozpočtu. ODS a ČSSD otevřeně debatovaly a mediálním prostorem se šířily úvahy o přijetí většinového systému. Pozice M. Zemana a M. Grebeníčka byly diametrálně odlišné. A to nikoliv proto, že by jeden byl více doleva a druhý to hrál jen na oko. Ale šlo zcela o jiné politické profily osob, které se ocitly na politickém výsluní. M. Zeman si užíval, protože se jeho kariéra po r. 1989 ocitla více souhrou okolností v pozici šéfa jedné z významných politických stran. I přes některé psychologické různosti, později se všemi např. zdravotními důsledky, jak snášet i dopady takového postavení, vynesla ho tato vlna s menší pauzou až do prezidentského křesla. V případě M. Grebeníčka byly okolnosti a jejich vývoj poněkud nejednoznačné, místy až nepříznivé, na individuální úrovni udržovací až do poměrně pozdního „politického“ věku, protože KSČM, stejně jako jiné strany se přílišnou „rotací kádrů“ nezabývaly. Také v jeho případě roli sehrály řekněme objektivní okolnosti jeho politického putování, stejně jako se v jeho době mobilizovaly rigidnost, organizační a personální obavy skutečných i rádoby podporovatelů. V neposlední řadě sám fakt, že politická poptávka po levici méně či více radikální v ČR snesla mít subjekt, jakým ještě KSČM stíhala být. Postupně však ona sama začala ztrácet nejen stárnoucí kádry, osvědčené funkcionáře, ale společenskou poptávku si začal podmaňovat sílící populismus, radikalizující se pravice a zmateně se chovající parlamentní levice, kolísající mezi populismem „za něco“ a populismem typu „slibem neurazíš“. To už ale éra „stárnoucí a vyžilé“ KSČM končila a A. Babiš zasadil poměrně dobře mířenou ránou i sociální demokracii, která se rozklížila jako domeček z karet. Ulpěla někde mezi křísením „avantgardy“ a snaze spojit nespojitelné (volání po míru, když nepřítel se vám směje do obličeje u některých kdysi mluvčích socdem), tedy populismem národním, personálním a velkoústým.
Takže podtrženo, sečteno. Ani Ústecký kraj není tím, kde se rozvíjela či rozvíjí ideová spolupráce na levici. STAČILO!, pravda, přichýlilo některé persony ze SOCDEM s vědomím jejího předsedy (přeci jen obava z rozplynutí se v dalším kraji se nechce nést na triku), ale jde více než o program a myšlenky o to být zase někde, přesněji „na kraji“, pokud možno v podobných funkcích, z jakých se nelehko a nerado pár let předtím odcházelo. Facebookové výkřiky, s jakými sytí tito hlavně pánové, veřejný prostor, jsou spíše ukázkou neujasněnosti, co krajská agenda vlastně obsahuje, donekonečna opakovaným „nesouhlasíme, jsme proti, nebudeme, nechceme“, a v neposlední řadě aspoň STAČILO!. Od některých person je pak mezi řádky téměř slyšitelné - „voliči, kdo jiný než já“.
Vím, že někteří namítnou, „kdo nic nedělá, nic nezkazí“, ale taky platí, že „stokrát o ničem umořilo osla“. A to se obávám fakt už STAČILO!
