Článek
Po přečtení článku B. Kartouse Zrušme ministerstvo školství - Médium.cz (seznam.cz) si dovolím uvést k uvedenému kontextu následující. Máme-li se obracet „s žádostmi o změny ve vzdělávání primárně na ředitele a ředitelky“, pak bychom si pro jistotu měli připomenout, čeho také jsou ředitelé škol základních a středních součástí. Resp. na čem závisí jejich působení a je ovlivněno třeba právě směrem k možným a žádoucím změnám vzdělávacího systému u nás.
V prvé řadě jde ve vztahu k jejich ustavení o zřizovatele, čímž jsou na úrovni základního školství obce, v některých případech kraje, a to v rámci konkurzního řízení. Platí to i pro případy jejich odvolání. Po šesti letech je možné konkurzní řízení vyhlásit znovu. Řeč nyní jde o režimu působícím s převahou na úrovni veřejného školství. Střední školy spadají v této souvislosti do působnosti krajské. To jen stručně, a v další, nikoliv nepodstatné souvislosti.
Uvádím tyto skutečnosti proto, že přes všechna snažení ředitelů škol, jsou tato ovlivněna, často výrazně, rozložením politických sil na úrovni zmíněného zřizovatele. A tento politický vliv není bez výhrad a zároveň bývá častým limitem pro výkon a naplňování ředitelské funkce, i když tento může mít záměry jakkoli blahé, stejně jako může jít o personu, která je skutečně jen výsledkem „politického působení“. Tento fakt odráží nejenom oblast školství, je jejím výsledkem, ale také stav na příslušném ministerstvu jako orgánu ústřední státní správy.
Tímto chci jen zmínit, že dlouhodobě se kumulující problémy českého školství jsou proto výsledkem často stavu politických přístupů a vůle, a v neposlední řadě politické kultury. Sem si troufám přidat poznámku týkající se nejen resortu školství, ale i dalších. Kdy se tzv. tlačí především na oblast financí a jejich rozdělování, zatímco koncepční otázky se často právě „politicky“ rozmělňují a odkládají na neurčito.
Stav např. v některých oblastech regionálního školství bývá tak výsledkem složitostí uvnitř politického rozložení sil a priorit, které si pro dané volební období vládnoucí reprezentace určí, kdy např. ředitel, jmenovaný do prostředí dlouhodobě upadajícího, příp. nefunkčního školského zařízení funguje pouze jakýmsi sebezáchovným způsobem pro sebe a své nejbližší okolí. Případný vzdor nebo oponent se na hraně zákonů potlačuje a nepohodlní jedinci jsou „eliminováni“. Další, třeba i sekundární vzdělávací zařízení má na svém čele dlouhodobě osobu, která již věkem ztratila, jak se říká, žádoucí kontakt s dynamicky se rozvíjející realitou a potřebami vzdělávaní, pedagogů, ale i studentů a jejich vkladu do rozhodování o některých záležitostech týkajících se života školy dovnitř i navenek, a která přitom nezávisí a nehledí na pocity o zásluhách a odkazu dané osoby. Tato osoba dokonce v některých ohledech může působit zcela závisle a tzv. podřízenecky vůči vládnoucí místní politické garnituře za účelem setrvání ve funkci. Situace proto zásadním způsobem odráží politické a kulturně sociální podhoubí, které se v daném regionu dlouhodobě rozvíjí.
Své zamýšlení cílím proto na to, že situace ve vzdělávacím systému je jistě problematikou koncepcí a jejich prosazení, financí a rozdělování, o nic méně je však také odrazem stavu politiky a politické kultury, s nimiž se ČR potýká, a zatím se její mechanismus změn prosazuje jen ztěžka. Vývoj stávající a z něho plynoucí tušení příští vybízejí k úvahám, jak moc se opět posuneme natolik, aby se vlastně příliš nezměnilo. Ředitelům škol v žádném případě neubírám na jejich důležitosti a vážnosti, ale spíše s jistou skepsí nahlížím, zda jsou opravdu disponováni tou garancí žádoucích změn, které hnou vzdělávacím systémem za pověstný Rubikon.
