Článek
Na denní bázi se setkávám s tím, že ani jinak dobře orientovaní lidé úplně dobře nerozumí tomu, jak (ne)funguje český vzdělávací systém. Dokonce ani lidé, kteří v něm působí, často netuší, že změny (nebo spíše strnulost) ve vzdělávacím systému může ministerstvo školství ovlivnit jen omezeně. A to nejdůležitější, tedy naplňování vize vtělené v ústavě, školském zákoně a strategických dokumentech, může ovlivnit ze všeho nejméně.
Proč? Protože vzdělávací systém v Česku je velmi silně decentralizovaný (analýza CERGE-EI, zahrnující i tento aspekt). Přenesením zřizovatelské pravomoce na samosprávy, tedy u středních škol na kraje a u základních a mateřských škol na obce, se stát stal do značné míry pouze hlavním finančním zdrojem, z nějž školství žije. Dostat se ale přes zřizovatele a zejména přes ředitele k tomu, jak modelovat vzdělávání ve prospěch budoucnosti současných dětí a dospívajících, je mimo reálný dosah ministerstva. Přitom se ale drtivá většina lidí domnívá, že právě ministerstvo je ta největší hybná síla.
Není. Ministerstvo má zákonnou iniciativu, může tedy vytvářet a měnit zákony. To je ale vždy podmíněno dostatečnou politickou shodou a ta je zase podmíněna shodou těch, kdo jsou ve vazbě na vzdělávací systém považováni za neopominutelné: profesní učitelské organizace, odbory, svaz průmyslu, hospodářská komora a konference rektorů, plus nějaké ty skutečně odborně orientované organizace, které mají nikoliv zájmové, ale věcné postoje. Proporce skupinových zájmů a věcných podnětů je přitom krajně nevyvážená, s přehledem vítězí zájmy. A když se o tyto zájmy má opírat politická shoda na změnách zákonů, pak si můžete být jisti tím, že výsledná podoba bude vždy plochá, protože ve střetu zájmů vítězí vždy a pouze majorita. A majorita své zájmy udržuje navzdory čemukoliv, třeba i zjevné potřebě hluboké změny v orientaci a přístupu ke vzdělávání ve 21. století.
Co je výsledkem? Výsledkem mohou být různé parametrické změny, které se navenek tváří jako zásadní změny ve školství (např. změna v časové dotaci výuky jazyků), ale ve skutečnosti jsou to jen kosmetické úpravy stávajícího modelu.To se ostatně týká i mediálně - zdánlivě - největších systémových témat, která se v souvislosti se školním (počátečním) vzděláváním řeší: vysvědčení, přijímací zkoušky na střední školy, maturity a rozpočet. Jakkoliv jde o témata důležitá, stále se jedná o dílčí změny systému, který by podle platných strategických dokumentů bylo nutné významně proměnit po stránce výběru a přípravy učitelů, zaměření obsahu vzdělávání, propojení formálního a neformálního vzdělávání a změny celkového pohledu na to, co to vlastně vzdělávání je, tedy nikoliv „chodím do školy a jsem v určitém okamžiku vzdělaný“, nýbrž „vzdělávám se různými způsoby průběžně celý život“. Na to ale ministerstvo školství v současné úpravě pravomocí nemá přímý vliv, ačkoliv zákony a strategické dokumenty vznikají právě z jeho iniciativy.
Kdo je tedy skutečným pánem českého vzdělávacího systému? Jsou to jednoznačně ředitelé a ředitelky škol. Ředitelky a ředitelé jsou tou nejsilnější hybnou pákou vzdělávacího systému v Česku. Nejsou pochopitelně mocni všeho, vždy záleží do značné míry na vnitřních a vnějších podmínkách, v nichž se školní vzdělávání odehrává, nicméně oni jsou ti, kdo dokážou (anebo nedokážou) i za daných podmínek proměňovat vzdělávání do podoby odpovídající současným a budoucím potřebám, nebo naopak trvají na retrotopním, do minulosti zahleděném přístupu, z nějž se nechtějí nebo neumí vymanit.
V mnoha ohledech nemohou ředitelé za to, že v českém vzdělávacím systému existuje tak hluboká propast v kvalitě vzdělávání. Obecně se často mluví o chybějící struktuře řízení a distribuce potřebné podpory, což jsou pravdivé fráze, které zůstávají frázemi. Apelovat na lepší strukturu řízení a cílenou podporu v systému, v němž - jak jsme si vysvětlili nahoře - nutně převažují skupinové zájmy nad věcnými návrhy změn, je alibistické. Z mé vlastní zkušenosti člověka, který se věnuje vzdělávací politice nějakých 15 let, je možné opakovat stále totéž a mít zároveň pocit dobře vykonané práce. Jenže to prostě nestačí.
Identifikovat klíčové hybné body v systému je s jeho znalostí vcelku prosté, dá se to vysvětlit na jedné stránce textu. Jsou-li to ředitelé, kteří zároveň reprezentují nejsilnější zájmové skupiny na úrovni počátečního vzdělávání, pak je nutné se zaměřit primárně na jejich výběr, jejich vzdělávání, kariérní rozvoj a jejich ohodnocení. Za dané situace je těch několik tisíc ředitelek a ředitelů velkým, vnitřně vysoce rozdílně vybaveným „ministerstvem“, které v decentralizovaném systému řídí jeho jednotky, často bez ohledu na to, co je napsáno ve strategiích vzdělávací politiky. Tím pádem by jakákoliv iniciativa, jejímž cílem je zvýšení kvality vzdělávacího systému v Česku, měla začínat u nich.
Je vcelku nemyslitelné, aby se cokoliv podstatného změnilo na úrovni škol a zároveň se tak stalo za pasivní asistence jejich ředitelů. Hezkým příkladem budiž rámcové vzdělávací programy, které nahradily od roku 2005 osnovy. Tam, kde ředitel nový koncept přijal, se odvozené školní vzdělávací programy připravovaly s péčí a snahou promítnout nový kurikulární přístup do vzdělávání. Tam, kde si ředitelé řekli, že jde o pitomost, se prostě přeškrtl název osnovy, nadepsalo se „školní vzdělávací program“ a pokračovalo se nerušeně dále. Ještě před pouhými pár lety jsem slyšel na jedné konferenci hřímat jistého „doyena“ českého vzdělávání, že on nikdy žádné vzdělávací programy nepotřeboval. Z publika plného učitelů se mu dostalo potlesku ve stoje. Ukazuje to nejen na celkovou převažující náladu v pedagogické obci, ale také na velmi akutní potřebu v tomto směru začít dělat mnohem více, než se nyní děje. I s vědomím, že se opět zvedne velká vlna odporu ze strany zájmových skupin, kterým strnulost vyhovuje. Aby ne, vždyť průměrný věk ředitelů českých škol je mezi 50 a 55 lety, což nedává velkou šanci na ochotu dělat progresivní změny. Už jen proto, že změnit školu podle nové koncepce zabere minimálně deset let.
Pokud se nic nestane s řediteli škol, nedojde ani ke kýženému zvýšení kvality systému, respektive bude k němu docházet pouze místy a tím pádem poroste vnitřní nerovnost. A většina, jinak bystrá a inteligentní, se stále bude mylně zaměřovat na ministerstvo a obviňovat ho z neefektivního řízení. Pokud skutečně chceme efektivní řízení vzdělávacího systému shora, musí ministerstvo dostat potřebné pravomoce. Pokud je nedostane, obracejte se prosím s žádostmi o změny ve vzdělávání primárně na ředitele a ředitelky.
