Článek
Celý můj dospělý život bojuji se zuby. V dětství a pubertě jsem měla zuby zdravé a bez kazu. Poprvé jsem vrtačku zažila až s příchodem dospělosti a neproběhlo to úplně bez problému. V té době snad ani nevím, zda se injekce proti bolesti dávaly. Prostě strach ze zubaře na lousknutí prstu. Jak dorostly postupně i zuby moudrosti, překryly se mi i přední horní jedničky. Neřešila jsem to, ale vadilo mi to. Úsměv v prachu. Fotky jen s se zavřenou pusou se staly normou. Žila jsem.
Manžel roky nabízel, abych si nechala zuby opravit, věděl, že mě to trápí. Odkládala jsem to až přišel rok, kdy bylo třeba nějaké zuby vytrhnout. Vše proběhlo v pořádku, ale když jsem zjistila ceny nových náhrad, opravy jsem odložila. Světe div se, ceny oprav zubů a implantátů se ale nesnižovaly. Kdo by to čekal, že jo…
Tak jsem si hezky počkala až do 52 let a najednou přišel TEN moment a já řekla, jdu do toho. Psal se rok 2025. Cena implantátu už byla na ceně od 20000 Kč plus korunka od 15000 Kč. Potřebovala jsem čtyři nebo můstky. Na můstky nevěřím. Když jsem si ale uvědomila, že vlastně potřebuji nejen ty implantáty, ale že mě neskutečně štvou ty jedničky, čili bych ráda korunky i na ně, tím spíš i na ty okolo, protože to už musí nějak vypadat, že jo, tak jsem došla k ceně 250000 Kč a to jsem hledala ty levnější varianty.
Teď vůbec neřeším to, zda na to mám, protože kdyby ne, ani se tím netrápím, spíš prostě jsem odmítla takovou částku dát… v mém věku…
Manžel si nechal dělat na podzim dvě korunky a 50000 Kč + tři opravy a 8000 Kč navrch. To je prostě nejen pražská zhovadilost.
Často jezdíme do Turecka - několikrát ročně, máme tam známé a přátele, a tak už nás napadlo, že bych mohla využít nějaké kliniky tam. Jenže…. Recenze na turecké kliniky jsou rozporuplné. Nakonec jsem si ale nechala poradit od tureckého známého, který bydlí kousek u Antalye a doporučil jednu kliniku v Antalyi, kam jezdí celá jeho široká rodina. Nechala jsem to uležet, byl červenec roku ´25 a já znám i tureckou mentalitu i to, že je třeba tato doporučení tureckých i arabských „znalců“ brát s rezervou. Tak to až do podzimu leželo. Jmenovanou kliniku jsem si samozřejmě díky strejdovi Gůglovi zkontrolovala. Nic zvláštního se v recenzích nedělo, nezdálo se, že by si recenze nechala klinika psát na objednávku. Pořád jsem ale váhala. Nakonec jsem se je jala oslovit, zase přesně musel přijít TEN správný moment.
Jaké bylo moje překvapení, že mají i českou koordinátorku, že tedy můžu využít její služby v komunikaci, nejen angličtinu, a že mě provede celým procesem. Řekla jsem si, že tedy co už, přišla jsem v životě o víc, než je čas v komunikaci s klinikou. Přístup byl od začátku velmi profesionální, i ze strany české koordinátorky. Na základě snímků zhodnotili předběžnou situaci a spočítali cenu za 2 implantáty, dva můstky a 24 zirkonových korunek. V ceně 4200 eur bylo i ubytování a transfer z letiště a denní přeprava na kliniku a zpět do hotelu a to na dvě návštěvy, protože implantáty se musí hojit a až nejmíň po čtyřech měsících musí být návrat na zbylé korunky. V hotelu je prý dokonce večer k dispozici i polévka. Zaplatila jsem jim tedy zálohu 200 euro s tím, že termín vidím až na začátek roku 2026. Souhlasili a v lednu 2026 jsme začali ladit termín. Nakonec rozhodl termín jarních prázdnin tedy od 1.3. do 8.3. A už jen koupit letenky.
Doma jsme se domluvili, že poletíme všichni, na klinice to problém nebyl a s malým doplatkem 280 euro mi rezervovali dva dvoulůžkové pokoje. Koupila jsem letenky přes Pegasus s přestupem v Istanbulu na letišti Sabiha. Až pak jsem zjistila, že v tuto dobu už léta i Sunnydays přímo. No, stalo se. Letenky jsem kupovala jen pro mě s dětmi, manžel kvůli práci měl dorazit do Turecka kamionem a z Istanbulu za námi přiletět nebo z Bursy dojet autobusem. Tak zněl plán… Tady udělám malou vsuvku. Můj manžel je Arab, je to skvělý člověk, ale ani za ty dlouhéééé roky neztratil smysl pro arabský chaos a gumičas, čili jsme přesně tušila, jak to bude probíhat. Ale řekl: „Bez obav, nenechám tě tam samotnou!“, tak jsem to nechala ležet. Původně jsem totiž chtěla letět sama, ale znáte děti, navíc věta, že bez obav, no……
Nadešel čas odletu, neděle 1.3. Ani jsem neměla moc času se bát, ale podvědomí člověk neoblafne, takže dva týdny před odletem byly pro mě náročnější. Navíc mi do toho vlezla další zdravotní komplikace, kterou jsem musela řešit a práci ve firmě taky za mě nikdo neudělá. Máme malou rodinnou firmu, která obchoduje a máme i několik kamionů na přepravu vozidel, takže práce je dost a prostě nemůžu jen vypnout počítač a letět. Na druhou stranu všechno tohle mi pomohlo nehroutit se strachem ze zubaře a nějakého odletu za ním.
Vše jsem s dětmi zvládla, už jsou to puberťáci, takže když jim zacpu ústa bonbóny z duty free shopu na letišti, je nám krásně všem. Navíc jsou zvyklé létat a cestovat, což je obrovská deviza. Hlavou se mi honilo, jak to dělají některé české odvahy, že letí za zuby nebo jinými estetickými zákroky třeba i poprvé, často i bez jazykové znalosti alespoň angličtiny. A že takové znám. Fakt jako smekám.
Já tedy i díky dětem necítila nějakou zvláštní trému nebo strach z pondělí, kdy se měl odehrávat největší nejnáročnější část celého procesu. Na letišti v Antalyi na nás čekala dodávka, nekecali, ta nás dovezla na hotel. Hotel milý a pěkný, s velmi slušným zázemím a pokoje sice menší, zato však méně pohodlné - kecám, evokovalo mi to Járu Cimrmana, pokoje sice menší, ale pohodlné, krásné, čisté, s klimatizací a vše funkční. O té funkčnosti v některých tureckých hotelech bych mohla napsat knížku, proto to zmiňuji.
A přišel čas večerní polévky. Šli jsme jí prubnout. Super čorba, z červené čočky s pečivem. Upřímně řečeno, vcelku jsem nevěděla do čeho jdu, ale už v ten moment jsem uvědomovala, že zítra to pečivo už nebudu ukusovat, ale namáčet v polévce a srkat.
Navíc jsem musela řešit, co s dětmi, protože přesně tady se projevil ten arabský gumičas a manžel, ač na cestě, stále v Bulharsku, kde měl až v pondělí vykládat auta v Sofii. Takže do celého plánu hodil klasicky vidle a já honem přemýšlela, co s dětmi, až budu na klinice. Našla jsem jednu paní, která se nabídla, že úplatu mi děti z hotelu kolem poledne vyvenčí. Domlouvám vše potřebné a náhle mi do toho vrazí druhé vidle dcera, pravý potomek svého otce, a že mami, já s nikým nikam jít nechci, my tě tu počkáme. V tu chvíli jsem už nevydržela a pomalu se hroutila. Paní zrušila, domluvila se s kamarádkou, která mí je zkontroluje online a zuřivě volala manželovi a vše dostala z první ruky. Možná jsem mu vyčetla i to, že mi před lety nekoupil nějaký prošlý pytlík sladkostí na „Kolbence“, kde skáčou blechy první ligu. Brečela jsem jako želva a uvolňovala tlak. Zná mě a věděl, že má průšvih. No, přežili jsme.
Den první
Koordinátorka mi psala, že ráno mě vyzvedne řidič v 10:15 u hotelu. Došli jsme si tedy v pohodě na snídani, kde byl švédský stůl, vše, co si člověk může přát. Dala jsem si dušenou brokolici s kukuřicí, nějakou šunku a slaný sýr, pozorovala černobílou kočku u bazénu venku za sklem a ani mi nedošlo, co mě čeká a že za chvíli odjedu.
V 10:15 dorazila opět dodávka s řidičem, který ale neřešil 10:15 a došel si do hotelu na zbytky ze snídaně a čaj. Tak jsem seděla v křesle na recepci a právě teď mi začalo docházet, co se děje a dít bude.
Na klinice mě už čekala koordinátorka, příjemná a drobná blonďatá paní, která mě uvítala, posadila u recepce a šla zjistit, co přesně mě čeká. Vše začalo rentgenem a poté první setkání s doktorem. Prohlédl snímek, podíval se na můj skvost v ústech a myslím, že chápal, proč jsem tam. Vysvětlil mi, co se přesně bude dít a jak se to bude dít. Nejen v to pondělí, ale celý týden.
Přesně se mnou konzultoval i dva implantáty a dva můstky, což jsem tedy negovala, protože můstky jsem nechtěla, a tak jsme se domluvili na 4 implantátech a doplatku 800 euro za další dva implantáty dohromady, včetně korunky. Dokonce, že mi v ceně opraví jednu sedmičku, která je zlomená a ani po dvou urgencích mému dentistovi, ji prostě neopravil a najednou světlo na konci tunelu. Nadšeně jsem tedy souhlasila, že je konečně po mém a s bonusem.
Než se pustil do opichů, dostala jsem k dispozici vzorník tvarů zubů a vzorník barvy. Vybrala jsem tvar a odstín barevně druhý nejtmavší.
A teď hurá na obrus zubů. Tady podotknu, že některé zuby byly sice relativně zdravé, ale většina byla s plombami. Ne, nebojte se, o zuby jsem pečovala, nejsem šmudla, jen prostě rodinné prokletí se zuby se podepsalo i na mně. Takže obrus nebyl o tom, že bych zasahovala do zcela zdravých zubů, ačkoli i koordinátorka říkala, že jsem jedna s těmi nejlepšími zuby, které tam vídá nejen od Čechů. Na klinice, i v hotelu, bylo hodně Britů a Irů. A když jsem viděla fotky některých pacošů, měla asi pravdu.
Lékař začal opichy. A teď přesně přišel ten moment, kdy neležet, tak jsem omdlela. Nejdříve postříkal sprejem, aby vpichy nebyly cítit, ale v ten moment mi to bylo úplně u zádele, já se začala třást jako drahý pes. Ale že tak moc, až mě koordinátorka vzala za ruku a snažila se mě uklidnit. Ty vpichy fakt nebolely, huba ztuhla, ale já se třásla dál.
Nebolel ani obrus, jen to drnčelo, ale sestra se jim ten den nepovedla a blbě odsávala. Jsem se dvakrát topila a pak začala polykat. Nebylo to úplně komfortní v mé křeči strachem, ale se přece neutopím… Poté doktor obroušené zuby jeden po druhém skenoval a dva musel mírně opravit. Nečekala jsem, že až tak je třeba to kontrolovat.
Jak dlouho to trvalo, nevím. Byla jsem ráda, že jsem přežila a s plným žaludkem vody z brusky a rouškou přes oteklou hubu jsem kolem půl jedné byla zpátky na hotelu. Byla jsem šťastná, že jsem u dětí a nic jiného se neděje. Nešla jsem s nimi sice na oběd, ale došli jsme se podívat k moři a do blízkého minimarketu pro nějaké potraviny, a tak měly co cpát pod nos. Prostě strategie zvládni a přežij.
Zhruba kolem čtvrté mi koordinátorka psala, že v 18 h opět přijede taxi a vezme mě podruhé na kliniku, že mi budou dělat ty implantáty. Takže sotva mi huba přijde k sobě, znovu opichy a stres kolem. No, dala jsem se na boj, musím bojovat. Ale v tu chvíli jsem si říkala, že jsem si měla domluvit anestezii. Takový strach jsem měla.
Ozval se i hlad, vodu z obrusu už mé tělo strávilo. Jenže, a na to pozor, já byla připravena. Dovezla jsem si ovocné kapsičky, heč! Nakoupila jsem si jich asi třicet, byly toho snad tři kila v kufru. Já se snažím prostě být připravená a tohle byl majstrštyk. Namačkala jsem si do pusy hned jednu velkou a jednu malou. Ani ty shark (žraločí) zuby jsem k tomu nepotřebovala. Srovnala hladinu cukru, což jako diabetik potřebuji a už i ta představa večerního vrtání do kostí mi nepřišla tak strašná.
V 18:00 přijel jiný řidič než ráno a stál na recepci. Já přes roušku přecedila - Taxi? A on, ne, já nejsem taxi, já jsem dental transport. Ups. Omluvila jsem se a už jsme byli kámoši, že si pamatoval moje jméno. Až posléze jsem se dozvěděla, že roky taxi dělal a teď už jezdí jen pro kliniku, takže proto se vymezil proti taxíku. Ach to ego.
Dovezl mě na místo činu a já si říkala, co mě čeká. Koordinátorka mě usadila opět u recepce a že musíme počkat, že je u pana doktora jiný pacient. Ale že stejně musíme stihnout nový rentgen. Tak jsem se šla znovu, tentokrát se zubními pahýly, zakousnout do rentgenu. Po rentgenu jsme se chvilku zapovídaly s koordinátorkou Jindrou a bylo to moc fajn, odvedlo to mou pozornost. Krásně jsem šišlala a šlapala si na jazyk.
Implantáty dělal jiný lékař, byla tam i jiná sestra, ale oběma to frčelo skvěle. Kupodivu jsem ani neomdlela při injekcích. Sestra mě napůl zalehla, zajistila hlavu předloktím a už to jelo. 35 minut a 4 implantáty. Nic speciálního jsem necítila, jen ty do horní čelisti zatloukal, a to teda jsem měla pocit, že mám otřes mozku. Bolela mě hlava. Když jsem slezla z křesla s vyšitými monogramy na dásních, zjistila jsem, že setra není sestra, ale sestřička, že má metr krychlový, mám jí do pasu, a celou dobu zalehnutí stála na stoličce. Navíc, že mi dá injekci proti bolesti. Normálně mě povalila zpátky na lehátko břichem dolů, drbla mi jednu injekci do spodní části zadku a ta injekce bolela tak, že jsem až kulhala. Nejhorší bolest, co jsem na klinice zažila. Přísahám!
Dostala jsem antibiotika, léky na bolest a ústní vodu na vyplachování a se slovy, kdybych měla v hotelu bolesti, že se mám ozvat, ona sestřička, že bydlí kousek od hotelu a že přijde a dá mi další injekci. Ha ha ha. Měla jsem sebou i brufen, přesně jsem věděla, že to bez ní zvládnu. Že musím. Kulhat na obě nohy se mi nechtělo. Ale fakt ta potvora injekce bolela snad dvě hodiny.
Měla jsem už i připravenou dočasnou náhradu. Čuměla jsem… Na nějakou „žvýkačku“ mi nalepili provizorní zuby. Byly bílé jako alabastr a k ničemu. Dva mi vypadly hned na hotelu u večerní polévky. Bože ta byla dobrá. Měla jsem hlad jak vlk. Byla to bílá koprová s bulgurem a lehce nakyslá. Padly mi do ní čtyři kusy toho pečiva, takové tlusté bagety, typicky turecký chléb. A polévka pak padla do mě. Hlad je potvora, no.
Před spaním jsem vzala pro jistotu lék na bolest a dva brufeny navrch a usnula jak špalek.
Den druhý
Opravdu jsem spala celou noc a slintala krev z dásní na polštář. Ale bolest jsem necítila, přesto pro jistotu znovu vzala lék na bolest a šla s dětmi na snídani. Černobílá kočka opět čekala za sklem hotelové jídelny a děti za ní i potom se šunkou šly. Já si dnes nedala z prozaických důvodů už brokolici a kukuřici, ani šunku, ale nabrala si vajíčka s dušenými rajčaty. Vzala jsem si i máslo a marmeládu, na tu měkkou krájenou veku, abych trochu sladkého k čaji měla. Měla jsem ale pocit hrozné žízně, ale že úplně a vypila snad litr džusu a vody. Asi šest skleniček.
V 11 hodin jsem odjížděla znovu na kliniku. Dneska kontrola a rentgen. Nejhorší bylo hotovo. Lékař mě čekal s úsměvem a dotazem, jak se cítím. Vše bylo v pořádku, zkontroloval znovu i skenem všechno, co v té puse zbylo, udělal otisky kvůli korunkám a znovu a lépe nalepil provizory. Na stolečku už mu ležely korunky zirkonové, a ještě se mnou konzultoval odstín, vybrala jsem nakonec ten nejtmavší, protože ty na stolku se mi zdály pořád hrozně světlé. No a odvezli mě znovu na hotel.
Vzala jsem děti a šli jsme ven. Nejdřív na útesy k moři a potom volně do centra a na přání dětí do Mekáče, zabte mě. Já s ovocnou kapsičkou v kapse. No co, no…
Konečně jsem byla trochu při smyslech a schopná vidět, jak krásné místo Antalya je. Má to však své ale. Já znám Turecko s jeho orientálním kouzlem. Antalya je krásné, čisté a organizované město. S výhledem na horské vrcholy v oblasti Kemeru. Jistě má i nádherné resorty, ale já od nich byla daleko a ani mě nijak nelákají. A to ale. V Antalyi není to kouzlo Turecka, za kterým já osobně do Turecka jezdím a létám. Antalya je Evropa v Turecku. Všechno pro turisty a v turistickém stylu, i starý bazar v centru, restaurace a tak. Na klasické tržiště jsem nenarazila, ani na takové ty turecké čajovny, kdy sedíte venku na rozviklaných minižidličkách, obyčejná bistra s fazolemi a čorbou. Asi kdybych chvíli hledala, našla bych, ale nehledala, nenašla. Děti stejně chtěly Mekáč, tak jsme jedli tam. Děti normálně, já si dala kafe a dort Red Velvet. Dort byl dobrý, kousat jsem nemusela, klouzal sám. Jen ten úsměv. Provizory držely, ale děti se mohly zbláznit smíchy. Držely se mezi nimi červené drobky z dortu a vypadala jsem jako krvavá lejdy. Nešlo to ani pořádně vypláchnout na toaletách. Litovala jsem, že jsem neměla sebou kartáček. Ale tak sranda musí být. A poučení, jestli máte provizory, nedávejte si dort „Red Velvet“.
Potoulali jsme se centrem až vlastně do setmění, nebyl čas ani na bolest a únavou jsme všichni tři večer padli a spali.
Den třetí
Ranní snídaně v mém novém módu, vajíčka dnes s mačkanými bramborami a opět pečivo s máslem a marmeládou k čaji. Čičina opět čekala, ale co nečekala, že máme koupený kapsičky a granule. Nacpala si břuch k prasknutí, a i když mi chtěla vyskočit na klín, nemohla. Tak ležela na sluníčku na zemi a spokojeně vrněla nahlas.
Já měla dnes volno, tak jsme se domluvili, že vyrazíme do Aquaria. V Antalyi je jedna super věc, a to taxi tlačítko na sloupech po městě. Prostě jsme vylezli a na sloupu před hotelem taxi tlačítko. Jsou všude po městě. Takže nemusíte nikde postávat a mávat na taxi. Prostě máčknete a jsou za chvíli u vás. Tak se děti málem popraly, kdo máčkne. Za dvě minuty u nás zastavil taxi. Cesta byla opravdu fajn a krásná, řidič nám i ukazoval různá místa, jako obchodní centra, zábavní park a památky cestou. Jelo se magistrálou s výhledem na zasněžené vrcholky hor. Prostě nádhera.
Prostředí Aquaria je krásné, mají tu ještě další možnosti vyžití, jako je Wild park, Snow park a nějakou vědeckou expozici. Tam jsme nešli. Děti si kromě Aquaria chtěly zkusit Wild park a Snow park. A teď pojedeme z kopce. Ceny. Za tyto tři atrakce ve třech jsme zaplatila 218 euro. V tu chvíli mi blesklo, že doufám, že Turkové mají ceny jiné, při jejich platech je tohle nad možnosti absolutní většiny. No a my turisti, to holt dáme.
Aquarium. Pěkné, ale honosí se názvem biggest a to opravdu není. Byla jsem třeba v jednom istanbulském a to teda je mnohem větší a celkově jako úplně o dvě úrovně výše. Tady v Antalyi jsme celou expozici prošli tak do půl hodiny a velkého žraloka jsem viděla jednoho na pár vteřin. Za to ovšem tu mají bazének s menším druhem rejnoků a na ty potvůrky se dalo sáhnout a ony to i vyžadovaly. To bylo moc kouzelné, kdyby to šlo, vzala bych si dva domů.
Wild park, je expozice tropických a exotických zvířat, takže hadi, ještěři, pavouci a měli i krokodýla. Expozice taky malinká, že jsme byli v podstatě za pár minut venku.
Snow park ovšem děti teda opustit nechtěly. Nic extra velkého, zima jak v morně, ale děti se tam vyblbly na maximum. Já hezky promrzla, ale co bych pro ně neudělala. Ty mini kopečky z umělého sněhu sjížděly na nafukovačkách ve tvaru pneumatik, a nevěděly co dřív. Byli jsme tam navíc sami, výhoda pobytu v této oblasti mimo sezónu a všední den.
V místě i Mekáč, takže hádejte co… Ne, Red Velvet jsem si už nedala, zkusila jsem bruger promnutý mezi prsty. Šlo to máznout o patro a i ty jejich bulky jsou měkké. Ono s těmi provizorními zuby se fakt kousat nedá.
Na hotel jsme se opět vrátili až k večeru, dlouho jsme seděli venku na sluníčku. Počasí nemám co vytknout. Bylo krásných 18 - 20°C a slunečno a jasno. Prostě pohádka.
Večer volal manžel s informací, že zítra, ve čtvrtek, přiletí… Hurá. Říkala jsem mu, ať klidně zůstane v Burse a dohlídne na servis kamionu, ale nedal se. Přiletí chaos a na dva dny. To se opravdu vyplatí.
Den byl bez bolesti, ale vzala jsem ráno i večer tabletku na bolest, přece jen pro jistotu. Provizor mi vypadl až jeden večer, tak jsem to přežila.
Den čtvrtý
U snídaně jsme opět nakrmili čičinu, prostě se měla krásně, ale já už v devět odjížděla na kliniku.
Úplně jsem netušila přesně, co se bude dít, ale pan doktor my vyhodil provizory do koše, oskenoval obrusy a vytasil se s hotovými korunkami. Nandal do pusy, vzal otisky a vyndal. Opravil mi i ten prasklý zub, huráááá. Vysušil obrusy a už mi lepil zirkonové korunky. Fofr jak hovado. Sedly na první dobrou, dal mi instrukce, jak se chovat teď po instalaci a jak nadále ke korunkám i v rámci hojení implantátů. A jela jsem zpět. Za dvě hodiny jsem byla zpátky na hotelu s novými korunkami a s tím, že pokud bude vše oukej, na kliniku už nemusím, pokud bude nějaký nesoulad, v pátek a v sobotu je možná kontrola. Já se rozhodla, že nesoulad nebude, kontrolu nepotřebuji a v hotelu u zrcadla zkoumala a hodnotila holywůda. Zvykala si a čekala na manžela, jehož důvod přítomnosti pominul. I to se stává.
Manžel dorazil něco kolem půl třetí k hotelu, čekali jsme ho venku. Vystoupil z taxíku a bez příručáku. Ptám se, kde má věci. Vytáhl dvoje trenky z kapsy riflí a dvoje ponožky z kapsy vesty se slovy, že triko si koupí. Ještěže nejsem Arabka a jsem vždy připravená a měla pro něj krom hygienických potřeb i to oblečení.
Samozřejmě čekal, co uvidí. Kupodivu se nezděsil, pochválil a poznamenal, že teď už si nebude selfíčka s úsměvem dělat jen on sám. A že on to umí a dělá rád! Všimnul si i modřin, které jsem neviděla ani já na dolní sanici a děsně se bavil, že teď už to bude na něm, že mě bije. Jako srandičky, srandičky, že jo, jenže spousta lidí si to v ČR opravdu myslet bude, vzhledem k tomu, že je muslim a Arab. Takové to normální české klišé bez znalosti. Tak jsem doufala, že než odletím, že se trochu vstřebají. Marně.
A tím, jak nám dorazil chaos, přestože děti byly přešťastné, všechno bylo najednou jinak. Nemá smysl cokoliv plánovat, ale ten den jsme vyrazili opět do centra a koupit „tričko“. Jenže, kam jsme vlezli, nic mu nebylo po chuti a přesně čekal tržiště a ono nikde. A v obchodech ho to nebavilo. Tak jsme se vrátili do hotelu, chvíli si odpočinuli a pak hurá na večeři. Jenže. Jenže je postní měsíc ramadán a manžel se postící. My noví v hledání restaurací jiných než Mekáč a chlap, kterému není dost dobrý Grill restaurant kousek od hotelu. A hladový chlap. Na Gůglovi si našel nějakou syrskou restauraci skoro 10 km od hotelu. Oukej. Hladovému se neodporuje. Zavolali jsme si taxíka. Boj o mačkání čudlíku jsem utnula a máčkla ho sama.
Přiletěl frajer s otřískaným Renaultem, úplně jsem bála nastoupit. Hned se „chlapi začali domlouvat a řidič, že ta vybraná restaurace nic moc, ale má pro nás lepší tip. Odvezl nás asi půl kilometru od hotelu, z druhé strany parku, kam jsem chodila od pondělí s dětmi. Dokonce i kousek od mešity, tak to měl můj chlap dva v jednom. Přišli jsme a získali poslední volné místo v restauraci. Za námi u vchodu už se dělala fronta čekajících na uvolnění stolu. Náhody neexistují.
Vařili skvostně, a i já se s novými zuby mohla najíst. Pečená rajčata, šiškebab a kuřecí tikka, která se rozpadala. Čorba nesměla chybět.
Turecká kuchyně je bezesporu z nejlepších na světě, a to i přesto, že znám i tu arabskou a miluji jí. Přesně jsme věděli, že tam jdeme i zítra. Chtěli jsme si udělat rezervaci, ale nepochodili jsme, že už mají plno. Tak neva, prý si zítra počkáme.
Den pátý
Zuby držely, kosti nebolely, píšu koordinátorce s díky, že kontrola netřeba. A tím mám volný den. Jenže co s ním a s našim vládcem chaosu, který se postí. Dcera vybrala vodopády Duden. Opět jsme nechali děti se poprat, kdo bude mačkat čudlík na taxi a čekali. Kdo myslíte, že přiletěl? Ano správně, ten samý střelec s otřískaným Renaultem a hubou od ucha k uchu radostí, že nás vidí. Já už tolik nejásala, strachy sedla dozadu k dětem a nechala manžela řídit svět. Dorazili jsme na místo a řidič, že na nás počká a vezme nás ještě na další vodopády. Ukázal, kde bude parkovat, dali jsme si hodinu a vyrazili do parku k vodopádům. Tady vstupné veskrze symbolické i pro nás cizince, 50 lir (cca 30 Kč) na osobu. Vcelku se ukázalo, že to i odpovídá zážitku, ale bylo to fajn, když člověk nečeká zázraky. Součástí parku byla jeskyně, dalo se jí projít až pod vodopády. Děti se vyfotily s papoušky a manžel dělal společná selfíčka. Pořád do mě šťouchal ať ukážu zuby. Co mu na to můžete říct, že jo… Ty fotky fakt vidět nechcete, i když baví celou naší širokou rodinu a všechny přátele po celém světě. To už je taky tak trošku arabský kolorit, že musí všichni všechno vědět a vidět. Často marně bojuji o kousek osobního soukromí.
Vodopády byly fajn, příjemné místo, ale i s fotkami na hodinu max. Nic velkého. Takže po hodině a deseti minutách vycházíme z areálu a jdeme na smluvené místo, kde měl parkovat taxík. Podotýkám, že jsme mu nezaplatili, když na nás bude čekat. Nečekal. Prošli jsme to tam křížem krážem, každého Renaulta lustrovali, i když zbytečně, protože taková stará obitá piksla tam jiná prostě nebyla. Takže, co teď. Nic. Venku před parkem byl uvázaný velbloud a naše děti, že se chtějí svézt. Nemám to ráda, nejsem toho příznivcem, prostě týrání, ale mistr chaos ovládl situaci a syn už seděl na velbloudovi, než jsem se rozhlédla. Pak dcera a nakonec trapná scéna ve stylu, že pojď, svez se taky a usmívej se. Ne, nesvezla jsem se, zachovala jsem si zbytky důstojnosti a nedělala šaška pro fotky s vyceněnými novými zuby, které se lesknou jak psí kulky i přes zvolený odstín a já si zvykám. Bože, jako kdyby mě neznal. My jsme hrozná dvojka a někdy absolutně nechápu, jak my dva spolu dokážeme vydržet. On veselý a hravý extrovert a já jeho opak, neveselý a nehravý introvert. Možná právě proto to funguje už tolik let.
Jenže ani po této skoro půlhodinové srandě taxikář nikde. Sedli jsme tedy na obrubník u parkoviště a čekali. Tím, že jsme nezaplatili, nechtěli jsme mu odjet s jiným. Kontakt jsme samozřejmě neměli, manžel si ho nevzal, hladový chlap nemyslí. Tak jsme čekali, dlouho čekali, další skoro hodinu a půl jsme čekali… Přijel, olaláááá. Děti nadšeně výskaly, manžel hejkal, že vidíš to, přijel a já cedila skrz nové zuby, že mě bolí zádel z toho sezení na obrubníku. Odmítla jsem jet na další vodopády a těšila se do hotelu, že si chvilku lehnu.
Před setměním jsme se vydali na večeři. Manžel se nedal přesvědčit, že zkusíme jinou restauraci. Přišli jsme tam a fronta před vchodem. Pan servír, dobře číšník/obsluha, si nás pamatoval a zapsal nás na čekací listinu na asi stošedesáté místo, rozuměj devátou pozici. Čekali jsme skoro hodinu venku u malých stolku s vyhříváním. Budiž jim ovšem pochvalou, že donesli datle a vodu a manžel mohl přerušit půst a já dostala čaj. Tedy celkem tři čaje nakonec a vlastně bylo po hladu. Stůl jsme se ctí vyčekali, manžel hladov zasedl a jal se vybírat z menu. Nakonec vybral to co včera (velký grill talíř s několika druhy kebabů a grilovaných mas), čočkovou čorbu a děti si daly navíc sýrový lahmadžun. Výhodou bylo, že už jsme nebyli tlačeni pocitem honem vypadnout, protože už nikdo venku na volný stůl nečekal. Dostali jsme vrchem místní a výborné pomeranče, dokonce i s sebou na hotel. Manžel svým kouzlem obšťastnil veškerou obsluhu, se dvěma se domluvil i arabsky a byl na vrcholu blaha. Cestou do hotelu jsme chvíli poseděli v parku s výhledem na moře, bylo mi krásně a nechtělo se mi nikam.
Den šestý
Ráno jsme zkontrolovala zuby, kvůli případné kontrole, a protože vše bylo v pořádku, byla jsem spokojená. Sice jsem tu hubu cítila trochu rozlámanou, namoženou, ale nic jiného se nedělo. Vzala jsem poslední dvě čiči kapsičky a granule a vyrazila s dětmi na snídani. Čičina na nás tentokrát nečekala, ale nechali jsme jí to tam venku v misce. Tady mají misky pro kočky všude. Dneska navíc foukal hodně vítr a bylo chladněji, tak jsme ani venku neposeděli.
S dětmi jsem řešila, co dnes. Poslední den, v neděli brzy ráno jsme měli letět zpět. Nic jsme nevymysleli, já ani nechtěla trhat nějaké rekordy v zážitcích, padla na mě divná únava. Manžel to uvítal, proto jsme se jen kolem oběda vyrazili projít do parku. Nakonec se vyčasilo, bylo krásně, ale vítr neustal. Koupili jsme tedy dětem draky a bylo o zábavu postaráno. Zvláště, když synovi jeho drak ulítl a ten je po mně, tak byl nagrclej se slzou vzteku v oku. Koupila jsem mu nového, ale toho se bál pustit, aby mu zase neulít, že si ho odveze do ČR. Bezva nápad, fakt. V parku jsme strávili krásný čas, na klíně se mi střídaly místní čičiny, dokonce dorazilo i psisko jako hora a manžela jímala hrůza, že si všechny ty tvory hladím a baví mě to. Není ten typ, no. I tady se rozcházíme, nebo doplňujeme, jak se to vezme.
Přiblížil se večer a zase ta restaurace. Jasně, že jsme se museli vrátit do té oné, kde jsme včera čekali. Dnes jsme vyrazili dřív doufaje v lepší pozici na čekačce. Restaurace byla nepřekvapivě plná, ale obsluha už k nám běžela, oslovila nás jménem (!) a zapsala na druhé místo v pořadníku. Výhra! Musela jsem se smát, že kam vlezu s mým chlapem, pamatují si nás i jménem. Navíc, že prý jestli jde manžel na modlitbu, že nemá chodit do mešity, ať chvilku počká, že někdo přijde a vezme ho do modlitebny nad restaurací. Za chvilku dorazil vousatý týpek v bílé zimní bundě a na manžela arabsky, ať jde s ním. Já zůstala u stolku s čajem a čekala na stůl. Miluji turecký čaj, nikdy neodmítnu. Obsluha mi přinesla i pomeranč a nožík, věděla od předvčera, že já datle moc nemusím, jsou hodně sladké a jako diabetik se sladkému vyhýbám, až tedy na „Red Velvet“, že jo…
Manžel se po chvilce vrátil s drobnými dárky a dotazem, zda mám u sebe vizitky. Ne nemám, vozím je v autě, klasika v peněžence ne. Dorazil i ten vousatý týpek a už se domlouvali na předání kontaktů a v družném hovoru jsem i přízvukem pochopila, že dotyčný pán je také původem z Iráku, později jsem se dozvěděla, že z Mosulu a restaurace mu patří. Ta modlitebna není modlitebna, je to jeho byt nad restaurací a manžela tam pozval. Představil nám i dospělého syna. A tady se najednou důvod, proč si nás v restauraci pamatovali, ukázal zcela jasný. Každá záhada je vždy jednou vyřešena.
Večeře byla jako vždy vynikající a jen kvůli té restauraci nás mrzelo, že zítra letíme, já s dětmi domů, manžel zpátky do Bursy k našemu kamionu.
Čeká mě ještě jedna návštěva tohoto místa, předběžně jsem se domluvila na září, aby mi dodělali implantáty po zhojení a osadili korunkami a ještě vyměnili dvě plomby u zbývajících dvou sedmiček. Poletím už ale sama, děti a manžela nechám doma. Vážně. Ale už sem nechci cestovat s dětmi a chci si to tam zvládnout ve větším klidu a neřešit pořád děti a kam a co s nimi, i když jsou už velké a dalo se to.
Celou anabázi se zuby hodnotím víc než kladně, klinika opravdu funguje korektně a velmi profesionálně, mám i roční pojištění zubů od nich zdarma, na implantáty záruku i certifikát. Jasně, můžete podotknout a jistě podotknete, že se to nevyplatí tam furt lítat, kdyby něco. Vám možná ne, mně ano. Turecko miluji a zatím, cokoli jsem tam kdy domluvila, to fungovalo. Kdekoli. Turkové mají rádi peníze a když zaplatíte, snesou vám modré z nebe. Tak se i u mě stalo. Jsem ráda, že jsem se toho nebála natolik, abych tuto cestu odmítla, mám nové zuby a já věřím, že vydrží minimálně to, co mají vydržet. Nešišlám, zuby sedly na první dobrou, vše se hojí, jak má a zvykám si na svůj nový vzhled. Vnitřně jsem moc spokojená. A to je nejdůležitější.
A třeba se v září ozvu a napíšu pokračování. Kdo ví….
https://blogger-a98482.cms.webnode.cz/
