Článek
Rozhodla jsem se tu nebýt. Přesvědčena o pravdivosti hlášky z filmu Slavnosti sněženek: „Jak by tady bylo krásně, kdybych tady nebyl já.“ A spolykala léky na spaní, které jsem měla v zásobě.
Jasně, že to nebylo jen tak. Nic není jen tak. Po porodu benjamínka jsem si prošla poporodní depresí, z které jsem se ani po šesti letech prostě nevyhrabala. Děti, domácnost, práce, tak nějak se to sesypalo, a když máte sílu leda tak na to, koukat do zdi a občas vypít kafe, těžko se dělá něco navíc. Ono je v podstatě jedno, kdo to chápe, ono i já před sedmi lety tvrdila, že deprese se rovná lenost. Matka pluku mi říkali. A bumerang se vrátil, se vší silou mě udeřil. Karma? Možná. Každopádně to pochopí jen ten, kdo to zažil.
Vlastně bylo hodně těžké mou maličkost přesvědčit, že se musím léčit. Pochopila jsem to až v momentě, kdy jsem se „probudila“ v obchodě mezi regály drogerie a vůbec netušila, jak jsem se tam dostala. Hůř, nevěděla, kde jsou děti. Byly v autě. Benjamínek i ta starší. Já ujela 16 km v autě, s oblečenými dětmi a vůbec si to nepamatovala a nepamatuji.
Nebýt kamarádky, která mi následně zachránila život v jiné situaci, děti už byly polosirotky tehdy. Začala léčba myslím, poměrně úspěšná, jen se tedy snižoval můj výkon a já děkovala Bohu, že nemusím do fabriky k pásu, protože to bych skutečně nezvládala. Roky se to táhlo nějak stejně a já si říkala fajn, funguju.
Jenže. Jenže mě pořád hrozně štvalo a vlastně stále štve, že jsem na polovině životního výkonu před tou lapálií s poporodní depresí. Občas se přidaly sociální úzkosti, a tak se z extrovertního introverta, který tu byl vždy a pro všechny, stal introvertní introvert, který má problém být sám pro sebe. A to úplně. Ale úplně nejhorší je pro mě fakt, že nezvládám, co dřív.
Začala jsem dělat, že to teda zvládám s prstem v nose. Podle toho i tak vypadalo. Aby málo nebylo, dorazil covid a rekonvalescence se vlekla až k ischemické příhodě a částečnému ochrnutí. A já stále dělala, že stíhám i s tím prstem v nose. Paměť pomalu odumřela, už jsem zapomínala, i kam si všechno píšu. Tvář jsem rozhýbala, hubu rozmluvila a zvládla i souvětí. Rehabilitace zabraly. A já stále dělala, že všechno stíhám, i když mi ten prst z nosu už dávno vypadl. Ta hromada nedodělků už nešla utáhnout. Nešla. Padala další hromada na hromadu. A já se v zoufalství toho všeho rozhodla, že už dost, že na víc nemám. Nic nebylo plánované, prostě se setmělo a já se vypla.
Otevřu oči a nade mnou přístroje, samý hadičky, bolí mě úplně všechno a nemůžu se hnout. Ruce i nohy připoutané k posteli. Kdo mě zase zapnul?! Prosila já se někoho, aby to dělal?! Tak přesně tohle mi prolítlo zbytkem mozkové kůry. V tu chvíli už u mě byl personál a zdravil mě slovy: „Dobré ráno, už jsme nedoufali, že se proberete.“ Jaké dobré ráno sakra?! A usnula jsem znovu.
Probudilo mě znovu až otáčení na bok, když mě někdo myl a jen jsem zaslechla, no už jste odpoutaná, tak už sebou tolik nehažte, ať vás zase nemusíme vázat. Prolítlo mi opět hlavou, kdo se vás prosil.
Když jsem potřetí otevřela oči, už to bylo naplno. Kolem mě seance a milion otázek. Mluvit mi moc nešlo, hubu zalepenou zaschlými slinami, hlas něco mezi skřekem a vykouřenou stařenou a složit větu moc nešlo. No, nadšeně jsem se netvářila, ale vztek ze znovuzapnutí byl mírně slabší. Začala jsem si pomalu znovu uvědomovat, co se stalo.
Dorazil manžel. Našel mě, je cizinec a česky to ještě moc nedával. Bylo mi ho líto. Moc líto. Mlčeli jsme. Pak se zeptal, co potřebuji a že mi bude volat kamarádka. Zmohla jsem se jenom na slova, klidně může, nemám telefon. Dal mi pusu a se slovy o hodné holce odešel. Za chvíli přišla sestra a že mi nese telefon. Třesoucíma rukama jsem ho vzala a doufala, že bude vybitý. Ne, byl nabitý a příšerně moc vzkazů s jedním od kamarádky, že bude volat v 17 hodin.
Jak si asi budu povídat, když mám hubu zalepenou zaschlými slinami a mluvit mi opravdu moc nejde. Vyťukala jsem na klávesnici, nevolej, blbě se mi mluví. Ok, tak mě donutila k psaní. Opravdu jsem se překonala, ale jenom kvůli ní, protože vím, že to bude ona, kdo mě zabije, až se potkáme. Tak je to v suchu.
K večeru dorazila lékařka a přišel znovu výslech a co a proč a že teda mi doporučují ústavní léčbu. Že tedy není povinná, ale vzhledem k tomu, že mám doma děti, že by to chtělo se hodit do pohody a pak teprve domů. Souhlasila jsem, protože to poslední, co jsem v tu chvíli chtěla, bylo jet domů a dívat se do očí dětem a manželovi, neměla jsem na to sílu, protože se to sakra nepovedlo podle mých představ.
Navrhli mi psychiatrickou nemocnici asi 40 km od bydliště. Že sice blíže k mému domovu je jiné zařízení, ale musela bych domů a léčbu nastoupit až za několik dnů. A že to v mém stavu není nejlepší. Hele takhle, bylo mi fuk kam. Opravdu doslova. Jenom jsem nechtěla domů. A tak mě druhý den vezli do vzdálenějšího neznáma. Přežila jsem, tak hurá tam, kam jsem chtěla. Do pekla. Sice do jiného, než jsem doufala, ale co už. Vlastně peklo jako peklo.
Sbalila jsem si svou cévku, pěkně pověsila na poutko u riflí, co mi manžel dovezl, nechala si zašpuntovat kanylu, a už mě třesoucí se trosku odváděli dva švarní jinoši k jinému lehátku, na které mě pevně připoutali a upevnili v sanitce.
Okénkem jsem viděla ven. Řvala jsem jak želva. Neskutečně mě štvalo, že jedu až někam, kam jsem vůbec v plánu jet neměla a že se to celý nepovedlo a vlastně i daleko od dětí a manžela. To jsou paradoxy, co? Jasně, už mi začalo docházet, co jsem provedla. Žeru si to, jo, a dobře mi tak. Ale bylo by mi líp v tom druhém pekle, měla bych klid.
Těmito slovy jsem se také vítala s přijímající lékařkou v nemocnici. „Ale takhle nemluvte, nebojte, bude líp.“ Položila mi ruku na rameno a hladila. Bože, nesnáším, když na mě cizí člověk sahá, a ještě se mě snaží uklidnit. Už mohlo být po všem, zamumlala jsem a podívala se jí do očí. Milá příjemná paní, mladší než já, maximálně pětatřicet.
Třásla jsem se stále jako drahej pes. Sedla si vedle jejího stolku. Sestry se mi začaly hrabat v kabelce. Ve vrstvě prvohor našly Paralen. Ve vrstvě druhohor dokonce nůžky na nehty. Co já se jich nahledala! A v kapse parfém. Můj milovaný CK Obsessed a ona ho dá stranou. Jakože fakt! Normálně i parfém mi vezmou! V duchu jsem si říkala, sáhnou mi na telefon nebo nabíječku k němu, a zakousnu je. Všechny tři. Lekly se mých myšlenek a telefon mi nechaly, dokonce i jednorázové ubrousky na brýle. Pásek na riflích a tkaničky mi nechaly též. Takže parfém mít nemůžu, ale tkaničky a pásek jo, to vypadá zajímavě.
Přijímací rozhovor jsem prořvala, protřásla a protvrdila, že je mi líto, že se to nepovedlo. Dostala jsem nějaký „zepam“ a odvedli mě na ošetřovnu, kde mi vyndali cévku a kanylu. A to mi obojí tak slušelo! Takže teď už nezaujmu ničím. Fakt ničím.
Vítej v pekle.
Tady je vaše postel a váš pokoj. No dobrý, pět postelí, všechny plné. Co mě jen napadlo, haluzna. Upadla jsem do spánku, ani nevím, jestli jsem se zula já sama, nebo mi někdo pomohl.
Oběěěěěd! Jak z amplionu volá sestra a já zmateně zjišťovala, co se děje. Ale jo, hlad by i byl. Jedna spolubydlící říká, vemte si hrneček a pojďte, já vám pomůžu. Přešmajdala jsem si svoje žlutý Mustangy, vzala oranžový plastový kelímek ze stolku a dělala, že super zábava. Na chodbě mi paní ukázala, kde jsou záchody a sprchy, kde je čaj k pití a kudy k jídelně. Bylo mi to jedno. Ten zepam fungoval znamenitě.
Dopotácela jsem se k jídelně a ejhle, nás tady je. Uf. Stála jsem na konci fronty a upřímně se až bála, kde to jsem. Jedna si zpívala, jiná se třásla ještě víc než já, další nadávala a několik jich trpí samomluvou, tak nesouvisle diskutovaly na různá témata. Asi jsem se probrala. Jestli jsem chtěla do pekla, tak se mi to povedlo. Co já tady sakra dělám?! První pocit, že bych si nafackovala.
Jen jsem zírala na to panoptikum. No, nikdo mě nezbil. Opatrně jsem sundávala víko podnosu s jídlem. Dušená mrkev, brambory a plátek vepřového. Prase nejím, dala jsem si aspoň nesolené brambory a mrkev. Hlad, že jo. Polívku jsem ani neotevřela. Radši.
Po vzoru druhých jsem kráčela zpět na pokoj a jedné spolupekelnici jsem se evidentně zalíbila. „Hele, já jsem Anna Marie Ptáčková alias Soňa Balážová a víš, že si ptáci staví hnízda?“ „No, to náhodou vím. A ty už jsi nějaké někdy viděla?“, vrátila jsem jí otázku. „Ne, ale viděla jsem letadlo a hangár!“ a začala se smát. I mně cuknul koutek. A se zpěvem odešla. Tak tady se jede hodně vysoká liga. Nevím, jestli to dám.
Svačinááá! Opět jako z amplionu. Jestli jsem si doteď lámala hlavu s tím, co dětem k svačině do školy, tak už nemusím. Hodím jim na stůl tác se zbylými rohlíky a krajíci chleba od snídaně a fertig. Takhle přesně vypadají ty svačiny. Zalezla jsem zpátky do pokoje, ležela a čekala, co se bude dít. Ne, mluvit a družit se mi opravdu nechtělo.
Pospávala jsem a občas komunikovala telefonem s nejbližšími. Tedy to snad ani komunikace ještě zdaleka nebyla. Ahoj, ahoj, jak je ti, dobře, tak ahoj, ahoj. Tak plynul čas až do večeře. Pomazánka, a chléb. Dalo se to. A další dávka léků. Jo, taky se to dalo. To sedíte u stolu, jíte a najednou slyšíte své jméno před všemi z oddělení a jdete si s plastovým hrnečkem pro pilulky a mňam. Nějaké soukromí? Nějaké vřelé jednání sester? Ale no tak. Začínala jsem ještě více chápat význam slova psychiatrická nemocnice.
Sakra, musím nabít telefon. Na pokoji dvě zástrčky, obě hluché. Musím sedět na chodbě a u telefonu. Tady si všichni všechno úzkostlivě hlídají. I ten přidělený plastový kelímek. Slyším rozhovor spolubydly se spolubydlou: „Tady mi jedna vzala halenku z ramínka, pak se mi omluvila za krádež…“ Pochopila jsem zabavený parfém, uložený v trezoru.
„Jdu si přemáchnout tílko.“ Ale to nemůžeš, tady nesmí. „Ale já nejdu prát, jenom přemáchnout.“ No, to tu bude samá voda. „Ale nebude, je to jedno malý tílko. Nemáš šampon?“ „Aha tak to jo, tady máš, hele, jak hezky voní, jako broskvička, na čuchni…“
Kdyby to nebylo k pláči, bych se i zasmála.
Ještěže mám kamarádku na telefonu. Ta online cepuje děti a starší mi připravuje na druhý den do školy. Já fakt ještě na tohle nemám sílu.
„Nate, tady máte druhou večeři.“ Přistane mi od sestry v ruce chleba s vaječnou pomazánkou. Jsem diabetik, tak mám o večeři navíc. Heč!
Dobré ráno, lomcuje se mnou sestra. Pojďte na odběry. Nazuju přešmajdaný Mustangy a ploužím se za ní do odběrové místnosti. Ono je pět ráno! Všimla jsem si hodin na stěně. Tak jo, už mají i mojí krev. Jsem i míň bolavá a teda, ani se tolik netřesu, vlastně je mi i fajn. Divné. Vrátím se na pokoj a přemýšlím.
Všimla jsem si, že tu máme i umyvadlo a zrcadlo. Opravdu! Jdu zjistit, jak vypadám. Bože, do čehos to duši dal! To jsem neměla dělat. Pohled opravdu pro otrlé a to já nebyla. Takže jsem se v zrcadle pozdravila, řekla sorry, ale musím tě trochu umejt, tak se necukej. Zázrak se nekonal, ale aspoň ospalky zmizely.
Jdu na tu tašku s věcmi, co mi manžel zabalil s omluvou, že nevěděl co. Kartáček na zuby, a druhý! Dokonce i zubní pasta. Tý jo, takový poklady! Dokonce i dvě podprdy a spoďáry tam byly! Je zlatíčko, nezasloužím si ho. Hadry vybral taky znamenitě. Až na rifle, jedno triko a mikinu, sbalil vše ostatní nepoužitelné z komínku „recyklace“ a plus jedny letní šaty. A já si tak přála legíny. Takže nemám nic na sebe, chybí mi ručník, mýdlo, šampon, toaleťák a pantofle. A parfém mi sestry zabavily! To jim nikdy nezapomenu.
Zachraňuje mě jedna spolubydla s toaleťákem a druhá slovy, nebojte, bude s vizitou chodit sociální pracovnice a ta vám nakoupí. Uf, úleva.
Velká vizita po snídani. Pan primář blázince je příjemný pán. Byl milý, naslouchal. Byla to příjemná změna. Ale bylo mi ho líto. Já moc nemluvila, ale jestli ho víc pacientek obtěžovalo příběhy o krmení slepic, nemocném pejskovi a ukradené halence, jak ho dvě moje spolubydly obšťastnily příběhy, tak teda se nedivím tomu, že i psychiatr musí mít svého psychiatra. Sestry u příběhů odpadávaly, ale i mně cukaly oba koutky. Smekám před ním, jak to ustál.
Sociální pracovnice chodí nakupovat pouze úterý a čtvrtek. Takže mám ještě pár dnů smůlu. Tvrdošíjně se navíc bráním návštěvám. Jednak proto, že nechci, aby mě kdokoliv blízký viděl v takovém stavu a jednak proto, že se začínám stydět za to, co jsem to provedla, a to velmi niterně.
Takže slovy starého kamaráda, co nemáš, nepotřebuješ.
Oběd! Hlad už se ozývá, nedá se nic. Dieta č.9 pro dia mi nabízí odlišnost od ostatních. Bramborové knedlíky a pro změnu zase vepřové s jakousi omáčkou. Knedlíky jsem snědla. Navíc jsem si ještě vyposlechla krásný rozhovor na téma dochucení jídel. Dlouhonohá blondýna, působící udržovaněji než já, se rozhodla celou jídelnu obšťastnit oznámením, jaká je labužnice. Jedna jí povídá, do tebe to hele padlo. „Ale prosimtě, poznám dobrý jídlo. Já moc nesním, ale dobrý jídlo, to já poznám.“
Alias Soňa zase zpívá po chodbě. Střídá hudební styly. Jde jí to. U ní přemýšlím, jestli je fakt blázen, nebo to jen dělá, protože nemá kde být. Opravdu nevím. Sice mele nesmysly, ale působí na mě dojmem, že přesně ví, co dělá.
Já zase sedím na chodbě a nabíjím, usínám v sedě. Probudí mě paní doktorka a jdu si povídat. Já! No musím asi. Tak jdu. Poznala změnu, že už se tolik netřesu, vlastně jen ruce. Tlak mám ideální, odpovídám v klidu. Vysvětluje mi medikaci, postup a i doporučení, co dál. Povídáme si a je to příjemné a smysluplné. Příjemná změna. Když odcházím z ordinace, míjím na stolku svačinu s mírným úsměvem si říkám, jestli jsme tu brány za prasata nebo proč to. Hotel jsem opravdu nečekala, ale to stravování je tu důvodem ke spáchání sebevraždy.
Peklíčko.
Volá manžel, jdu do pokoje a chvíli povídáme, teda spíš on. Jo, no. Stud, vztek na sebe, pocit viny. To všechno cítím, a ještě spoustu navíc.
Zkouším usnout. Malinko aspoň. Jenže hovor dvou starších spolubydel se nedá neposlouchat. „Mě by zajímalo, jak mohli za války na vesnici schovat ty prasata před gestapem. To mi nejde do hlavy, tam mi něco nesedí.“ Druhá reaguje: „Teda to vám řeknu, vy toho víte o té minulosti.“ Kousla jsem do peřiny.
Po chvíli se zvedám a jdu na chodbu. Tady jsou přesně ty momenty, kdy si člověk uvědomí, jak skvělé přátelé má. Nemám jich moc, ale jedna je nej. Jo, ta, co mě zabije, to je ona. Nevyčítá a má pro mě čas. Na chatu jen plácáme nesmysly a řešíme situaci s učením mého staršího dítka. Je skvělá. Takovou bych přála každému. Před ní bych se měla stydět nejvíc. Ale ona to po mě nechce. Tak proto je mi s ní tak fajn.
Najednou u mě stojí paní, taky spolubydla a brečí. Říkám, copak se děje. Je mi jí líto. „Nezlobte se na mě. Za všechno si můžu sama. Kdybych nechlastala tu kořalku.“ Zmůžu se jen na, nebojte se, nikdo se na vás nezlobí a bude to dobré a čtu si zprávu od kamarádky. Zvednu oči a ta samá paní přede mnou stojí nahá. Všichni se smějí, zřejmě to nebylo poprvé, mě ovšem humor došel. Ještěže tu nejsou chlapi. Paní oblékám do její noční košile, aby aspoň nenastydla. To už se ukázaly sestry a paní dopomohly a zřejmě dostala nějaký „zepam“, protože od té doby jen spí a jí.
Nemůžu pominout večeři. Poprvé v životě jsem viděla a ochutnala bramborovou kaši s kroupami. Nekecám, ať se propadnu do západního Německa. A něco zeleného v tom. Asi bylinky sušené, čti prostě petržel. A k tomu dvě nožičky parků. Já hlad opět, tak kaše kousek padlo, pořád lepší, než než abych tu padla já.
A naše dlouhonohá blondýna opět musela všem prozradit kousek svého kulinářského umění. „Ty knedlíky k obědu byly teda lepší kvalitou. To jsem poznala, stačilo si čichnout. Já zásadně při vaření nic neochutnávám, stačí mi čichnout a přesně vím, co přidat. A to jsem kuřák!“
Začínám si užívat pozorování okolí. Přešly mě chutě skočit přes mříže z přízemí a už brzy budu skákat přes kaluže. Zkusím najít na netu film Doktor Flastr a musím to znovu vidět. Myslím, že tam najdu mnohem hlubší myšlenky než kdy dřív.
„Vstávejte, snídaněěě!“
Ampliony, co mají v krku, ty by mohly sestry patentovat. Fakt! Sobota sedm ráno a úplně uřvaná sestra vlítne do pokoje a budí nás. Neřekne ani dobré ráno, jen řve: „Vstávejte!“ Mít víc elánu, asi ji podrazím nohy. Zmohla jsem se zmačkaným ksichtem leda tak na „taky vám přeju dobrý ráno“. No o kámošku méně a čeká mě asi i izolace, v lepším případě prodloužení pobytu. Hurá! Už nedržím ústa. Další pokrok. Když jsem nadávala kamarádce ve čtvrtek, tak byla štěstím bez sebe, že jsem zpátky. No, po dnešním ránu asi kousek jo. Já chápu sestry, že musí být určitým způsobem hrubé, v tomto panoptiku se to ani jinak často nedá, ale třeba po ránu říct dobré ráno, to by myslím šlo. Ale o mně to tu není.
Dneska se cítím zase docela fajn. Spala jsem taky dobře. Ale taková maličkost probuzení, to mi nedělá dobře na pleť.
Ono teda, když už jsem u té pleti, ta moje teda, škoda mluvit. U zrcadla mi to stále nedělá dobře. Roste mi knír, obočí už se dostává do fáze, kdy mi začnou říkat Brežněve. Stává se ze mě přirozeně zarostlá žena. Vlasy? Včera večer jsem si je myla. Vzala jsem plastovou lžičku, která mi přistála na klíně s druhou večeří složenou z bílého polotučného jogurtu a krajícem chleba, v umývárce u toalet ji naplnila tekutým mýdlem a na pokoji v umyvadle si je umyla. Taková frajerka jsem. Sprchy jsou tu totiž otevřeny ráno mezi šestou a sedmou a večer od 18,30 do 21 hodin. Kdo by tam ráno lezl, že jo, a večer je tam fronta a některé dámy, zejména ty mladé a krásné, si dělají ze sprch wellness pobyt, takže se nás vykoupe jen část. Ještě jsem nenašla chuť stát před koupelnou frontu. A šampon stále nemaje. Návštěvy stále zakazuji.
Po obědě volá manžel. Já hladová, protože uzenou vepřovou polévku a vepřová játra s rýží, kterou už někdo určitě použil, opravdu nejím. Manžel starostlivý a oznamuje, že dovezl k dětem babičku, aspoň že tak. Nemusí je mít na starost. Má toho pracovně víc než dost, navíc ještě zpracovává tu mou hromadu. Fakt mám zase pocit, že se mi to mělo povést. Starší dítko navíc nemocné. No, nebyl to nejšťastněji zvolený čas na telefonát. Ale kdy je ten čas nejšťastnější?! Zase řvu a třesu se jak ratlík a huba v polštáři.
Já vím, sama sobě si, dobře mi tak. Jen co se trochu seberu, volá kamarád, ať řeknu, co bych chtěla jist, že naloží mého chlapa a dojedou. Odbudu ho mlčením, na to fakt nemám. Bojím se neděle. Začínám vzhledem zapadat do panoptika a mám co dělat sama se sebou.
Alias Soňu začínám mít ráda. „Nemáš kafčo?“ Nemám. „Ani kafíčko?“ Kroutím hlavou. „Ani kafififíčko?“ Bohužel ne. Kafe tady nepiju, nekouřím, nic do mě není a… Soňa mi skáče do řeči: „… a nesexuješ.“ Tak už nás vyprsklo na té chodbě víc. „A prosimtě, nevíš, jak je velký Krakonoš?“ Hele to taky nevím, já ho nikdy nepotkala, ale zeptám se ti. Mám kamarádku, ta všechno ví. „Tak jo.“
Jdu hledat ten film „Doktor Flastr“. To si musím připomenout.
Mluvila jsem poprvé s dětmi. Krátce a málem jsem znovu umřela. Dobře mi tak. Jsem přirození.
Pokračování příště.
