Článek
Pokračování z:
https://medium.seznam.cz/clanek/hanawi-to-je-ale-blazinec-pribeh-z-blazince-o-tom-jak-se-lze-prezit-1-cast-252040
„Dobré ráno, vstáváme, bude snídaně!“ Tři čtvrtě na sedm. Ale, ale, najednou jde i dobré ráno? Ne, nedělám si iluze, že protože já. Probírám se. Večer jsem nemohla usnout. Asi po rozhovoru s dětmi. To probírání jde fakt dneska dost ztuha a bolí to. Teda záda bolí. Matrace proleželá, co bych taky chtěla, že jo. Navíc se ještě tělo úplně nesrovnalo, modřiny už fialově zelené a opět se třesu. Celá. Uvidíme, co přinese den.
Stojíme na chodbě a čekáme, až uslyšíme z hrdla sestry slovo snídaně, pojďte. Je to tu prakticky, jako v divadle. Většina unaveně sedí v křeslech na chodbě, zbytek buď pochoduje sem tam, trpí samomluvou nebo hraje divadlo. Obvykle vše rozštípne gurmánka s dlouhýma nohama nějakou báječnou historkou. Dnes lekce líčení a žehlení její maminky. Zase jsme chytřejší.
Je divnej den. Alias Soňa mlčí. Ani nezpívá. Bude konec světa. Nebo ráno zase nestihla kafe. Ale vánočku jí, tak dobrý. To bude tím kafem. Ploužím se z jídelny a jedna pacoška přede mnou, druhá za mnou. Co mě napadlo? Že to je jak průvod zombie. Přesně vím, kde si filmaři hororů vzali mustr.
Po snídani sedím na chodbě, nabíjím mobil a Alias Soňa přišla s prosíkem o kafe. Záhada vyřešena. Kafe se tu zalévá několikrát denně, poprvé o šesté ráno a pak až v devět, znovu ve dvanáct a ve dvě a ve čtyři. No, ani kafe si nesmíme zalít, kdy chceme. Alias Soňa sedí proti mně a každého kdo projde prosí o kafe. Já jsem k ničemu, kafe tu nemám a ačkoli ho piju, tady nemám chuť a třásla bych se ještě víc.
Přemýšlím, jak je fajn, že mi nevzali mobil. Že si vlastně pěstuji závislost, abych se sem mohla vrátit. Takové milé. Co mě ale napadá, že co tu ty ženský, třeba i měsíce zavřený, dělají? Já si aspoň píšu deníček, můžu koukat na telku v telefonu, strejda Gůgl taky občas zabaví, trochu Fejsbůk, ale hlavně můžu být ve spojení, i když zatím zvládám nejvíc jen kamarádku. Všimla jsem si, že někdo čte. Ale já si v současném rozpoložení neumím představit, že se dokážu zabrat do nějakého dramatu v textu tištěné knihy. Já to svoje drama teď žiju a mám co dělat si s ním poradit. Ale včera jsem zvedla hlavu při cestě z jídelny a všimla si denní místnosti pro pacienty. To bude dnešní výzva, když vyjde čas.
Víte, jak se pozná, že je Mezinárodní den duševního zdraví? Nevíte? Tak to se pozná tak, že vám kamarádka k takovému svátku popřeje. A musíte uznat, že jsem tu oslavu pojala skutečně stylově. Kde jinde nejlépe slavit duševní zdraví než v blázinci? Náhody prostě neexistují. Takže trochu osvěty, než to zapomenu: 10.10. - Mezinárodní den duševního zdraví. Byl vyhlášený Světovou federací pro duševní zdraví (WFMH) v roce 1991. Kde mi byl v tu dobu konec? Jo, na střední, měla jsem před maturou. Ta dlouhodobá paměť mi funguje líp. Už dlouho. Asi senilním, v tom lepším případě. V tom horším jsem zapomněla, jak se ten německý pán se sklerózou jmenuje.
Alias Soňa kafe vyžebrala, ale prostě ještě není správný čas. A protože se žízeň neptá, tak to jí vyřešila po svém. Vysypala si z hrnku tu vyžebranou mletou kávu do dlaně a nalila si čaj. Chodí tu po chodbě a ukazuje všem, jak vyzrála nad žízní. Je půl deváté, už se jí to blíží.
Jejda, ruštinu slyším. Taková namyšlená pětadvacítka, která tu všechny usměrňuje, se nyní plynulou ruštinou se s někým hezky nahlas hádá. Abychom to všechny slyšely a měly jasno, že umí stavět do latě ostatní i po telefonu. Na mě si zatím netroufla, ale zkusila by to jednou. Běžně se trénuje na těch, které jsou prostě slabší a neumí se ve svém stavu bránit. Smutné, ale tak to chodí.
Dneska se musím osprchovat, chca nechca. Musím promyslet strategii s šampónem i oblečením. Od snídaně mi zbyl tvaroh v minikelímku. Ten dám k svačině, až budou rozvážet pečivo odpoledne a kelímek mi tak zbyde na tekuté mýdlo a můžu se sprchovaaaaat. Teď ještě najít večer sílu a chuť stát frontu.
Jasně, já vím, bylo by jednodušší si prostě říct domů, ať mi dovezou, co potřebuji, ale ten stud. Sakra, ten stud je den ode dne silnější. No a navíc se s tím svěřím kamarádce. „Tak si o věci řekni, ať je dovezou!“ „Neřeknu, hrozně se stydím a nechci by mě takto viděli!“ „To je sice fajn, ale za Á jim nedocvakne, že bys něco potřebovala, a za Bé pokud tě takto neuvidí, tak všechno ztrácí význam. Musí tě takto vidět, aby si to zapamatovali, až zase nebudeš moct, aby si vzpomněli! A tos mě naučila ty. Já jim dám vědět, jsem tvoje asistentka.“ No a mám to. Zakázala jsem to. Jsem šéf. Abyste tomu rozuměli, kamarádka je kamarádka od toho, aby viděla s odstupem i to, že ono samo o sobě jsem sice přirození, ale i to moje okolí má svůj podíl, že ignorovalo mé stavy únavy a nenálady. Nikdo to se mnou neřešil, přestože manžel je zlatíčko. Jenže ať to vezmu kolem dokola a třikrát znovu, stydím se za to, jak jsem to řešila já. Přestože jde o únik a už ty síly prostě došly. Uf.
Hurá, Alias Soňa se dočkala. Káva z dlaně přesypána zpět do hrnku a zalitá. Na chodbě hrobové ticho, půlka na kuřárně s kávou, druhá půlka v pokojích. Já stále dobíjím.
Milý deníčku. Je to v loji. Můj chlap se mnou nechtěl dopoledne mluvit. Děti mu cpaly telefon, ale on odmítl, tvářil se naštvaně. Já poprvé prohodila pár slov na kameře s dětmi. Neptejte se. Obvykle by mi to bylo jedno, v mé současné situaci ale není a neumím si pomoc. Mám opět pocit, že se domů nechci vracet. Uklidňuji se tím, že toho má manžel moc. A to fakt má. I kvůli mně. A nemyslím tím vůbec to, že nejsem doma. Musí se hrabat v těch hromadách bordelu po mně. Mám na mysli pracovních. Když si to všechno uvědomím, cítím stud a opět nechuť být. Vlastně jsem ráda, že jsem zombie a v pekle. Budu já schopná se ještě někdy zapnout? Huba opět v polštáři. Že se mi to sakra nepovedlo, kde je chyba? Nic se mi vlastně nikdy nepovedlo. Jsem k ničemu. Proč tu jsem? Za co? Jak dlouho? Já tu nechci být nebo vlastně chci? Samé otázky, samé otázky. Tohle umím znamenitě. Bože, do čehos to duši dal.
Oběěěd! Vysmrkám se, otřu oči, mustangy nerozvazuju, stejně už jsou přešmajdaný. Zombie pochod už je v pohybu. Mám i hlad. UHO s vepřovým masem a kolínka. Polívka je cítit skořicí. Ach jo. Napíchnu pár kolínek. Aspoň něco, mám pocit, že ten třes je z části způsobený hypoglykémií. Skoro nejím. Teda já bych i jedla, ale tohle se nedá. Ještě na tom nejsem halt tak zle. Co by za to děti v Africe daly. S láskou vzpomínám na sekyrkovou polévku od kamarádky, která mi pečovala o dorost, když jsem byla před dvěma lety na operaci. Taková mňamka.
Hubnu do bikin.
Vidím dvě nové tváře. Jedna paní ve věku kolem šedesátky. Nalíčená stylem začerněného kukátka dalekohledu. Ani nemám chuť se smát. Druhá maximálně čtyřicítka a taky dlouhonohá bloncka. Nese se jak exkrement z nutrie v sexy župánku. Kouknu blíž a jo, to je vona! Ta z izolace! Předevčírem jí přivezli a musela do izolace, protože zřejmě není očkovaná a čekalo se na testy. Proč o ní vím? Seděla jsem na chodbě, když šla se sestrou na záchod a na všechno schválně sahala, smála se a děsně jí to bavilo. Sestra špačkovala hodně nahlas, protože pak musela chodbu i záchod desinfikovat. Se stejnou grácií se nesla na oběd i z oběda, s jediným rozdílem, že už se nesmála a už jí to tolik nebavilo. Jo, tady přejde humor každou. A teď mě napadá, že i gurmánka dneska nějak mlčela u oběda. Nikomu nenabízela ani okurku, nalíčená nebyla. Fakt divnej den, ta neděle.
Chvilku jsem si chtěla zdřímnout po těch kolínkách k obědu. Nešlo to. Myšlenky mě nepustily. A když už skoro, tak ucítím smrad. Smrad moče. Kde, proč? Já?! Očuchávám se. Sice jsem ve sprše nebyla, ale ráno a večer se poctivě myju u umyvadla, v podpaží i pětkrát a na záchodě po potřebě se omývám. Moč mi neutíká. Mno, mně ne. Spolubydle ano. Pochcaný kalhoty hozený přes pelest postele. Jdu blejt velebnosti. To už je i na mě dost.
Sedím tedy na chodbě, dvě sestry řeší pomočené oblečení na pokoji a jiná dovezla svačinu. Vánočka od snídaně (nediabetická) a krajíce chleba, mléko. Chleba jsem odmítla, sežrala jsem dva kusy vánočky s tím tvarohem. Jo, mňam. Bylo mi fuk, že sestra upozornila na můj diabetes. Když mi cpou vepřový bůček v dia dietě, pak mi vánočka dává smysl též. A bylo po hypoglykémii.
Okolo se plouží Alias Soňa. Šeptá na mě: „Slyšela jsi, co jsem říkala?“ Jasně, ale psssst, je to jen mezi námi. Evidentně se jí ulevilo a stoupla si mezi dveře sesterny. Vylítne po ní sestra a zvýšeným hlasem, že co tam zase stojí a pozoruje, že sestry se ani najíst nemůžou a že nejsou cvičené opice. Alias Soňa si sedla proti mně na chodbě a odpovídá hlasitě: „Ale já nejsem cvičená opice!“ Půl vteřina ticha. „Teda asi.“ Ano, už jsme se smály všechny, kromě oné sestry. Zabořím oči na mobil na zprávy a tam titulek „Gorilí samec Tadao ze Dvora Králové uhynul“. Roluju nahoru a tam video s prezidentem, jak ho vykládají ze sanitky po schůzce s dosluhujícím premiérem. Náhoda? Nemyslím si. Nazývejme tuto neděli dnem opice. Přeji brzké vystřízlivění.
Alias Soňa hlásí, že musí kakat.
Manžel stále nevolá. Nevím, jestli brečet nebo být ráda, že se nevnucuje. Ještě jsem se nerozhodla.
Ajeje, další nová spolubydla. Mlaďounká tmavovlasá dvacítka, čtyřicet kilo v mokrým huberťáku. Třese se víc než já.
Jo, den opice nebo duševního zdraví? Tak asi obojí. Doslova.
Volám manželovi. Manžel se mnou nemluví. Odbyl mě do telefonu otázkou, co potřebuji. Tak jo. Vlastně nic. Už opravdu nic. Fajnej večer, zkusím tu sprchu, třeba mi uleví.
Jo, a ještě jedna věc mě neskutečně štve, kromě mojí vlastní neschopnosti. To, že máme na pokoji nášlapný odpadkový koš a ten pedál nefunguje a já si vždycky šlápnu. A to vlastně taky souvisí s tím, že neudržím myšlenku. Já to nemám ani na koho hodit! Ne, opici nemám a sakra bych si ji teď přála.
Třičtvrtě na osm a sprcha pořád plná, ale už se to blíží.
Špína sedřená, tělo prohřáté, vlasy umyté, několik zmeškaných hovorů od manžela, chleba s paštikou vyhozen (ty druhý večeře moc neumí, teda celkově ta jídla moc neumí, co si budem) a čekám na devátou na prášek na spaní. V pokoji vládne klid a mír bez pachu moče a co je venku se snažím neřešit. Bych se jinak zbláznila… Ups.
Pondělí ráno.
A už se zase huláká, nadává a špačkuje. Nová směna jiných, mně neznámých, sester rozjíždí party. Já jsem ve stavu rezignace. Spolubydla Irenka se zase pochcala. V pokoji to smrdělo hůř než z hnoje. Úplně mi to čpí v nose. Irence se teď vůbec daří. Včera večer měla i čárový kód na prostěradle. Střídavě se svlékala a oblékala nebo tu probíhala nahá. Ta kořalka jí opravdu neprospěla. Naštěstí tu včera večer byla sestra, která na ní nekřičela, normálně jí pomohla převlíknout postel a pořádně se umýt. Dostala i erární oblečení a mohla spát.
V dané situaci dopadla nejhůř jiná spolubydla chodkyně. Pořád chodí, celý den, tak si ani nestihla včas všimnout, že Irenka zkouší její prádlo. Když Irenka zalehla, tak jí chodkyně povídá, no a to jste měla na sobě moje pyžámko. A naštvaně ho sbalila do tašky se špinavým oblečením. Za to se jí Irenka odvděčila tím, že si k ní asi třikrát sedla na postel a paní vzbudila. No jo no. Irenka je dobrá duše, jen prostě moč neudrží.
Dneska to bude boj. Jediná trochu při smyslech je tu Alias Soňa. Ta se nedá a že prý čeká dítě s Tibeťanem a má doma plastový okna. Gurmánka opět nenalíčená a zticha, to už je na pováženou, jestli není nemocná. Ale ty sestry teda… dvě. Řvou jako hladový dobytek a i se tak chovají. Z labilních dělají ještě labilnější. Jedna z ještě labilnějších už na ní začala ječet na vyšetřovně, že se na to může vykašlat, že ani v blázinci nemá klid. Má recht. Sestru to neumlčelo a začala vyhrožovat izolací. Zvedla jsem oči v sloup, sestra to viděla a stáhla se. Kdyby ne, mám připravenou tajnou zbraň. Pssst, děsně tajnou! Plácnu se příště ještě do čela. V momentě, kdy se začnu ozývat slovně, skončím na té izolaci já, opravdu se místy musím hodně držet, abych držela ústa. Hroznej materiál.
Dneska vlastně ani nevím, jak se cítím. Pořád jsem rozmrzelá po včerejší anabázi s manželem. Opravdu nemám chuť se ho o nic prosit, ale chybí mi kontakt s ním. Zatím se znovu neozývám. Hrozné, jak mě každá maličkost roztřese. Už to vypadá, že jako dobrý, a pak cink a houby.
Na chodbě začalo řvát rádio. Malíř bílí chodbu. Zavřela jsem dveře do pokoje. Jak mi rocková muzika obvykle nevadí, teď cítím úplně úzkost. Ještě chvilku a vypnu mu to. Asi chci na izolaci. Tlak už mám zpátky vyšší, tělo se dostává do staré formy, ale s tou dušičkou to bude evidentně horší.
Velká vizita. Pan primář opět plný sladké naděje. Dokonce se budu stěhovat. Povýším na pokoj s vycházkami v areálu nemocnice, heč! Že se ale musím socializovat s jinými pacoškami, což mě vůbec nebaví, to už nikdo neřeší. Snad se tam nebude nikdo pomočovat. Přemýšlím, že bych s pomočováním začala já, ať jsou zážitky. Ty zážitky jsou opravdu důležité, zvláště tady. Hlavně zážitky!
Oni tu mají pracovní terapii! Bomba! Já kamarádce tvrdila, že ne. Má to zmáklý líp než já a začínám si myslet, že má praxi.
Žehlím přeschlé zmuchlané utěrky a ručníky bez páry. A vlastní košili! Jo, jednu z věcí, kterou mi manžel sbalil. Super, mám kus použitelného oblečení zase. Kdybychom jeli třeba na výlet, pojedu jako člověk. Úplně nás vidím v jednom autobuse na cestě třeba do ZOO. By si nás tam nechali, teda kromě mě, já mám vyžehlenou košili a neslintám.
Oběěěd! Konečně. Mám zase hlad. Bože, vrchní sestra to zdržuje „komunitou“ - rozuměj schůzí pacošek na denní místnosti. Připomínka jedna. Kdo hledá peníze? Alias Soňa se automaticky hlásí. „Soňo zalez!“, řve sestra. „Dostaneš injekci, jak okamžitě nepřestaneš!“ Soňa sklapne. Majitelka pětistovky nalezena. Paráda, následuje potlesk nálezkyni. Oceňuji. Prý se tu krade. Mně není co, tak jsem poho.
Připomínka dvě. Gurmánka se rozpovídala: „Prosím spolupacientky, kolegyně, aby důsledně dodržovaly hygienu a pořádně si myly ruce.“ Nádech a vrchní sestra znovu řve: „Ale prosím vás, to snad víme všichni, nééé??? To se tu dodržuje snad! Tady nebudeme o půl hodiny dýl, kvůli mytí rukou!“ Sestra má hlad taky, evidentně. Gurmánka sklapla. Ale je zdráva, už komunikuje.
Připomínka třetí. Kouření na záchodech. Jo, to mě štve taky. Spolupacošky se různě překřikovaly, kdo a kdy a kde. Vrchní sestra se opět vložila do mumraje. „Ženský, my víme kdo, víme kde a i kdy. Ale jak vás odteď některou načapám, budete bez vycházek nebo na izolaci! Odteď kdo někoho načapá na záchodě s cigaretou, má povinnost hlásit!“ Sklaply všechny.
Dneska jsme měly všechny vege oběd. Na nás dia vyšly fazole s vejcem a okurkou, ostatní čočku s vejcem a okurkou. Polévka zeleninová s vaječnými noky se dala sníst. Že by se vrátil kuchař do jídelny? Poprvé jsem se tu dobře najedla.
On ten malíř s nosem ochlasty ještě není hotovej, stále tu řve rádio. Pokoje zamčené. Ale bacha, sociální pracovnice vydává peníze z trezoru. Už můžu kolektivně ven, vzala jsem si svých celých 600 korun českých od sestry, které mi při příjmu zabavili a půjdu je rozfofrovat.
Manžel stále nevolá, aby se zeptal, jestli něco nepotřebuju, mám přesně to, co jsem chtěla. Ne, ani já ho neobtěžuju. Už se těším na půl třetí. Na tu vycházku. Zatím sedím na chodbě a lelkuju s prachama v kapse. Jedné spolupacošce se udělalo mdlo. Prosí o vodu a dýchá jak při záchvatu. Sestra vystrčí hlavu ze sesterny a povídá, tak jí otevřete vokno, ať sebou nesekne a pak jí odveďte na pokoj. Spadne mi brada úžasem, holce evidentně nejlíp není, bílá jak stěna, sestra zavře sesternu a hotovo, nezájem a dělejte co umíte. Jako výborně. Tomu říkám zážitky.
Spolupacoška sebou na té chodbě fakt práskla, je v křeči a celá se třese, pěna ze slin u pusy. Jedna ze sester vylezla a zopakovala rady z předtím a zase chtěla zalézt. Jenže to už jsem jí nenechala já a opravdu jsem spustila, že ať zavolá lékaře nebo si budu stěžovat, ta paní má evidentně epileptický záchvat. Znala jsem ho důvěrně po pěti letech se spolužačkou epileptičkou. Se spolubydlama jsme paní daly do stabilizované polohy. Sestra, že v papírech epilepsii nemá, tak až se probere, máme jí odvést na pokoj a otevřít okno. Zeptala jsem se, jestli si dělá legraci. „Ježíš, tak já toho doktora zavolám.“ Než dorazil, bylo po záchvatu, ale alespoň slíbil další neurologické vyšetření. Tohle budu dlouho vstřebávat a o takové zážitky opravdu nestojím. Začínám ztrácet iluze o zdravotnickém personálu. Materiál velmi kvalitní tento týden.
Sestry jsou tu evidentně zvyklé na pacientky ne zrovna v mentální kondici, vypité, jeté a mimo. Na ty mohou křičet, odbývat je a nikdo se nebrání, bojí se izolace. Jenže si ani nepřipustí, že občas se mezi pacientkami objeví někdo, kdo sice udělá koninu, léčí se s depresí, ale ještě mu to docela pálí a izolace se nebojí. Začaly si na mě už dávat pozor. Ani jsem moc mluvit nemusela.
Manžel se ozval i s omluvou, že toho má moc. Navíc chytil virózu od dětí a musí fungovat za dva. Tak jsme si to vysvětlili stylem, kdo je na tom hůř. Poražení jsme oba a nejvíc naše děti. A já se cítím jako viník, protože jsem viník. To mě na celé té anabázi s peklem mrzí nejvíc. Kamarádka tvrdí, že nejsem viník, hodně to zazlívá mému muži, že mě přetěžoval a neřešil. Že já jsem vítěz, protože jsem přežila. Přežila jsem sama sebe, aniž jsem o to stála. No, stalo se. Výčitky asi nejsou k ničemu. Je třeba se posunout dál.
Byla jsem venku na vzduchu! S doprovodem statné ošetřovatelky a jedné spolupekelnice, ale byla. Mám šampon a mýdlo! A bacha, i antiperspirant ve spreji, tyčinky do uší a krém! Knír si tím sice neoholím, ale budu vonět! A to je důležité. Ono se toho v místní kantýně moc koupit nedá. Nevadí. Vedle je i kavárna se zákusky a dělají tam bramboráky! Normálně bramborové bramboráky. Ta vůně! Dojde na ně. Zítra je taky den.
Areál celé nemocnice, je celkem hezký, jestli se teda o psychiatrickém areálu dá říct, že je hezký. Asi dá, když to říkám. Podzim v plném proudu, ani zima nebyla a okysličení mozku mi prospělo. Snad dojde i na samostatnou procházku, třeba ve středu. Tý jo! Maluju si to růžově. Doslova.
Po návratu do budovy jsem byla přestěhovaná! Já s těmi vykřičníky nemůžu přestat! Ale jak přestěhovaná! Vzpomněla jsem si na hotel „U mě“ z pohádky Tři veteráni. Pokoj de luxe s ramínky. Bez švábů! Jenom dvě postele! Každá svůj noční stolek! Každá svou skříň a židli! Funkční elektrická zásuvka a u postele! A teď bacha, k pokoji patří sprcha a záchod! Já nemusím čekat frontu! A vrchol luxusu je nášlapný koš, který se našlápnutím otevře! Spolubydlu ještě neznám, ale třeba to taky klapne. Snad, doufám.
A sakra, zapomněla jsem si koupit toaleťák! Vykřičníky právě došly.
Pokračování příště.
