Článek
Pokračování z:
https://medium.seznam.cz/clanek/hanawi-to-je-ale-blazinec-pribeh-z-blazince-o-tom-jak-se-lze-prezit-2-cast-252326
Na chodbě klid, jenom Alias Soňa se prohání v novém outfitu. Je samá kytička. Než jsem šla ven, padaly jí kalhoty. Dala jsem jí moje dlouhé šedivé šaty. No nadšená z nich nebyla, jsou šedivé a vůbec se k ní nehodily. Tak jí sestry daly erární zásobu kytičkovaných triček a barevný turkáče. Všechno to vzala na sebe najednou.
Právě začala hodina tance. Sonina. Jsem pouhý divák. Krok sun krok, otočka a se slovy čačača padá rukama na konferenční stolek a hluboce vydechuje. Dalo jí to zabrat. No hlavně, že nám celá jenom kvete. Stále nevím, jestli toho blázna jenom hraje. Podle mě absolutní většinu. Koneckonců, hrajeme tu všechny, každá o něco jiného, i když všechny o život.
Spolubydlu mám nakonec jen jednu a je fajn. Zapomněla jsem její jméno v okamžiku, kdy ho dořekla. Tuším, že Jana. S tou pamětí je to fakt průšvih. Já vůbec nevím, co s tím budu dělat. Bez legrace.
Tak kuchař se asi zase ztratil. Diabetická večeře se rovná vepřový guláš, běžná dieta pro nediabetiky se rovná hovězí guláš. Tak jsem si vzala kus chleba a na pokoji mažu žervé. Přemýšlím. Kéž bych přemýšlela i před pár dny.
Gurmánka se dnes v pochodu zombie pochlubila maminkou. Že je hodná, jako ona, tedy jako Gurmánka. Pak se opravila, že tedy ona je hodná jako maminka. Umění se umět pochválit, je výsadou králů. I když můj tatínek vždycky říkal, jen se holka pochval, on to za tebe nikdo jiný stejně neudělá. A teď mám právě dilema. Proč jsem v blázinci. Jestli proto, že jsem taky hodná a umím se pochválit nebo proto, že jsem mrcha a zásadně nikoho nechválím. To je mozkový dvojboj. Já na to jednou přijdu. A bude další záhada vyřešena.
Navštívila jsem i denní místnost pacientek. Ne že bych se nějak chtěla družit, ale ty zážitky. Takže žádné zážitky se nekonaly. Ale je tam telka a prý jídelní lístek, prý. Nenašla jsem ho. Nemusí se všechno povést, že ne? Někdy je lepší sladký klid než špatný zážitek. Radši si v pokojové koupelně, v umyvadle a v novém šamponu vyperu tuniku, dám na topení a chvíli si lehnu. Za půl hodiny si jdu pro večerní léky, beru boty a ony čvachtají v kaluži vody. Mám umyté i Mustangy. Musím se naučit lépe ždímat. Vzpomněla jsem si na první den v pekle a spolupacošku s tílkem.
Ovšem, všimla jsem si jedné věci. Poměrně zásadní. Už si nešmajdám Mustangy. Normálně rozvazuji a zavazuji tkaničky. Pokrok. Ještě se přestat třást jak osika a zkusím i kaluž přeskočit. Nebo radši ne. Si zlomím nohu. Spolubydla Jana (asi Jana) je jogínka, ta by to zvládla lépe, tak to nechám na ní. A je teda dost upovídaná jogínka. Že by ráda zprávy, a že tu telku jí na ně nepřepnou, a že vůbec neví, co se děje a že nemá data. Tak jsem jí zapnula hotspot a je ticho. A do toho ticha mi kručí v břiše. Druhá večeře byla chleba a vepřový landšmít. K tomu už snad není ani co říct. Jsem zvědavá, kolik bude mínus na váze doma. Docela bych to uvítala. Zatím se nezdá. Kalhoty mi padají pořád stejně. Takže při mém životním štěstí 2 kg hlady přiberu.
„Dobré ráno dámy, vstáváme! Pojďte si na tlak.“ Hele, ono jim to buzení i jde. Někdy. Nebo je to VIP pokojem? Kdo ví. Zjistila jsem, že opravdu jsem na nejlepším pokoji. Tuším, že je jich pět, nebo čtyři, zjistím, že tři. Jsou ty čtyři druhy pokojů. První je izolace. Tam je „lůza“. Tam se nejvíc křičí. Pak jsou pokoje s označením A, B, C. Tam je „pololůza“. Na céčku jsem začínala. Následují čtyři pokoje 1,2,3,4. Tyto pokoje jsou pro borkyně. Na čtyřku přeložili spolubydlu z pokoje C, mojí jmenovkyni. Podle popisu má lepší postele. No a nakonec pokoje SP 1-3. No a tady ubytovávají bohyně. Čili jsem tím chtěla říct, že jsem tu správně. Prostě „de luxe“ s ramínky a bez švábů. Už tu chybí jen Eda, flájbój, prostý pobíječ much. Ani se mi nechce na chodbu. Ale musím na ten tlak.
Na chodbě výřad zombie. Tlak už je zase můj, vyšší. V zrcadle už na sebe přes Brežněva nevidím, tak ho pozdravím, učešu a pochválím kníra a vidím, že i bradka už se dere ven. Vlasy si už dávno dělají, co chtějí. Jsou prostě nezkrotné, kondicionér nemaje. Ale tak nejdu na volbu miss.
Mžourající dorazím na jídelnu. Dneska Jogurt, broskvový. Nevěřím svým očím. A prý mám službu v kuchyni! Já? Proboha, proč já? Mytí a utírání příborů. Nakonec docela fajnové zpestření.
Komunitáááá! Vezměte si respirátory a všichni na denní místnost. Uf. Zase novoty.
Sedíme do kroužku a čekáme na sestry. Začne to paní, která křičí a pořád se rozčiluje, brečí a něco hledá: „Dopr***, nemám krém. Kde mám ten krém, kde sakra je!“ Vysype kabelku: „Tady je!“, posbírá a hledá telefon. „Kde je, já nemám telefon, pane bože, pane bože, já nemám telefon, kde je?“ Brečí. Potáhne nudli: „Tady je! Kde mám krém, kde ho mám, dopr***, kde ho mám?“ Druhé kolečko nářků nedá spolupekelnice vedle mě, Ruska, co všechny diriguje, a se slovy, že se pobleje, odchází. A zase přichází zpět, zastavila jí mezi dveřmi hlavní sestra, která jí dala jasně najevo, kde je její místo. Blejt může později i třeba cizojazyčně. S třetím kolečkem nářků, které je poslední, jak doufáme všechny, také přichází gurmánka a zase mudruje. To už se směju.
Dneska vedla gurmánka téma, jak je hodná, že dala Alias Soně jogurt u snídaně. A tak se chválí, až přichází Soňa a jogurt mi podává se slovy, na tady máš jogurt, kdo by to žral. Gurmánku to nezastavilo a stále mele o dobrotě svého srdce. Poprvé se mísím do jejího monologu, vlastně do jakéhokoli monologu kohokoli zde, a 5× musím zopakovat, že Soňa jí ten jogurt vrací, že ho má na stolku. Načež je mi řečeno gurmánkou, že ona se klidně bude hrabat holýma rukama v hnoji, ale že jogurtu po Soně už se nedotkne. Jogurt stále zavřený. Směju se té samé dobrotě nahlas.
Marcela už taky nějak neustojí mánické mletí nesmyslů od gurmánky a pustí se do ní. Tak ňák lidsky, slovy, prosimtě, drž už hubu. Nedrží a chytá se toho i ukřičená paní, co už našla i telefon, i krém, že nemusí držet hubu, že nikdo nevíme, jak jí je, a jak už tady nechce být, že ji to nebaví a opět začíná brečet. Tuto scénu ukončuje těhotná jogínka otázkou: „Zazpíváme si?“ A holka modrooká...... a končíme českou statní hymnou při příchodu dalších dvou sestřiček. Dámy a pánové, přežila jsem i tohle.
Mám se představit. Pane bože, za co?! Tak jo. S očima v sloup říkám, kdo jsem, co dělám, kolik mám dětí a jaké číslo podprdy mám. Načež se rozdělují služby úklidu. Mně zůstává kuchyně mytí příborů. Super. Lepší, než vytírání a vynášení košů nebo mytí společných koupelen. Řeší se závady na pokojích a další připomínky. Následuje gurmánka a její mytí rukou a klik, ta mýdla pořád nikde nejsou a že teda znovu opakuje ty kliky, aby někdo otíral. Zastavuje jí vrchní sestra, že ať nechá laskavě rozdělení práce na sestrách a s tou hygienou, ať se stará o sebe, ačkoli chápe, že je citlivější.
Přichází téma pracovní terapie. Přišel můj čas, dobrovolně se hlásím a těším se, po tomto sezení je jakákoli terapie více než nutná.
Na devátou ráno odcházíme sborem na druhou budovu na pracovní terapie. Těším se na šití. Šití dneska není. Zkažený den. Keramiku nechci a stříhat molitan taky nechci. Hurá, textilní výroba. Nemám extra velkou chuť tvořit, ale nabízí se mi možnost vycpávat molitanem tělo textilní panenky na další tvoření. Paráda, přesně teď mi znovu dochází, že ač se cítím mnohem líp, ty ruce se mi příšerně třesou. Při druhé panence se trochu klidním a je to lepší. Sestra mě chválí, že mi to jde, a že jako fakt, že takhle to má vypadat. Pýřím se a říkám, to nedělám prvně.
Dáváme se do řeči a ukazuji na fotkách v telefonu, co šiji já. Sestra s úžasem, tak příště sedíte u stroje, potřebujeme tady tyhle ptáčky a tady tahle srdíčka, ozdoby na stromeček, že jo. Říkám, jestli tu příště ještě budu, dáme se do toho. Si věřím. Sestra je nadšená.
Bývalá spolubydla jmenovkyně tam seděla a koukala na mě. Ptám se, jestli je v pořádku, ať se jde projít, jestli jí to pomůže. A ona na mě vysype: „Chybíš mi. Já si totiž vůbec nemám s kým povídat.“ Ono, ne že já bych byla extra ukecaná, ale snažím poslouchat. A u ní to platí dvojnásob, ráda mluví. Tak už je jí taky pětašedesát. Dojala mě holka. Slíbila jsem jí, že se sejdeme na chodbě a budeme si zase „povídat“.
No a hodina a půl v prachu, hurá oběd. Dneska hovězí s UHO, tři knedlíky jsem zvládla. Polívka byla zabijačková, tak si Alias Soňa pošmákla, když už ani ten jogurt nežrala. A hurá mýt a utírat příbory.
Máme nový přírůstek. Říkám jí dvojka, protože má na noční košili napsanou dvojku. Malá drobná paní. Takový větroplach. A taky blázen. Kdo tady ne. A dvojka je ve fázi mánie a litá po chodbě v té noční košili, v polobotkách, jedné růžové ponožce, s kabelkou přes rameno a rozevřeným časopisem. U každých dveří zastaví, koukne se do časopisu, pak na dveře, zase do časopisu, zakroutí hlavou, cosi zadrmolí a popojde k dalším dveřím. Pak bere i nás sedící na druhé straně stejným způsobem, a tak pořád dokola. Byla by výborná nabíječka. Tolik energie a tak marně vyplýtvané.
Jdu ven. Zase s doprovodem. Koupím si bagetu, chipsy a Mattonku. Obešly jsme celý areál a začalo pršet, bylo fajn trochu zmoknout. Sestra nadšená moc nebyla. A zima jak v morně. Načala jsem bagetu i ty chipsy. Ty jo, jídlooooo. Jenom trochu jsem si dala, šetřím. Ale považovat bagetu za jídlo je dost k zamyšlení. Ale zase. Ty děti v Africe… K večeři stejně bude hůř.
Bylo i nebylo hůř. Těstoviny s pórkem a dia červená řepa. Ta řepa nic moc, ale těstoviny dobrý, asi byl kuchař zrovna na návštěvě v práci. Vytřela jsem kuchyň se slovy, to se mi to vytírá, když nemusím a šla si po práci sednout na chodbu.
Hodinu a půl byly zamčené pokoje. To bylo družení a zážitků. Bývalá spolubydla jmenovkyně, které se po mě stýskalo, skoro hodinu nezavřela pusu. Taky manický stav a jako bonusem si dala kafe. Do toho průběžně přicházela a odcházela Alias Soňa, probraly jsme kerosin, mrtvici, krev z hlavy i menstruaci, letadlo, korálky, její nový šaty, hezký nohy, dceru Viktorii, vejprask od táty hadicí, Reye Korantenga, řezníka od naproti a zazpívali „Co jste hasiči“, dořešily toho Krakonoše, zavzpomínaly na sklárny v Novém Boru, její dětství, řešily jejích čtyřicet kilo (má tak metrák), cigára, dostala jsem kaštan a dva kapesníčky, poděkovaly jsme starému Tibeťanovi za její dovolenou na Bahamách a tak všechno, co prostě dvě kámošky můžou semlít hubou v pětiminutových pauzách, kdy bývalá spolubydla jmenovkyně pila, čůrala nebo nabírala dech k dalšímu povídání.
Miluju to ticho na pokoji. Opět to má malý škraloupek. Přemýšlím. Přemýšlím o manželových slovech včera. „Nechci, abys něco dělala, jen se zlepšuj a řekni mi, co chceš. Řekl jsem ti, že můžu přijet a ty mě odháníš. Děti na tebe čekají. Buď pro ně silná. Všechno důležité je jen v dětech. Jsem nachlazený, chytil jsem to od dětí, a lítám mezi domem, firmou a papíry, a už nemám sílu.“ Já mu tak zavařím a on do mě takhle. A zase se stydím. Dneska už asi stačilo. Navíc mě zebou nohy. Začínám to být já.
Mám i novou spolubydlu. Taky starší, jméno opět nevím, ale je v pohodě. Jogínka Jana už si dala doma asi své kafíčko, ve svém klidu a bude spát ve své posteli, jak se těšila. Se má. Uvidíme, třeba mi zítra sdělí radostnou zprávu, že mě fakt pustí. Ale chci to já? Mám opravdu smíšené pocity. Ale už jsem ve stavu, kdy už přijímám fakt, že se budu vracet. Už tam není odmítání. Tak dobrou.
Dobré ráno dámy a pánové, vítá nás chodící dvojka v jídelně. Rozhlížím se a marně hledám pány, vlastně i dámy. Sladká dia snídaně mi zkazila chuť. A to byl jenom začátek.
Jdu si pro léky a že mi zapomněly sestry ráno udělat glykemickou křivku a že jsem nepřišla na měření tlaku. O ničem nevím, ale že mě prý volaly. No volat mohly, za rohem a v pokoji s chodbou opravdu neslyším. Statná sestra velikosti Golema, co jen řve, si se mnou nebrala servítky: „Ale sestra byla za vámi v pokoji a říkala vám!“ Jo sestra byla u nás v pokoji a nic o tlaku neříkala. „Ale říkala.“ Neříkala. „Ale říkala a my vás volaly!“ Tma před očima a tlak v hodnotách tlaku benzínu v tryskách motoru. Ne, neříkala a fakt mě ne***štvěte a jdu pryč. Odešla jsem si nagrcle sednout na chodbu.
Potkám spolubydlu, ptám se, co sestra ráno říkala, když byla u nás na pokoji, jenom, že si máme vyvětrat, že tam máme těžký vzduch, jak hodně topí. Jo, naštvaná jsem, to jo. Za chvíli slyším moje jméno, jdu a hledám, kdo mě volá. Druhá sestra, ať jdu na tlak a že mi změří tu křivku a dají k tomu, že měřila po snídani.
Na chodbě potkám mou paní doktorku. Pozdravíme se a hlasitě jí celou story s Golemem říkám, trochu mě uklidní, že se nic neděje, že to je v pořádku. Jak v pořádku?! Jsem v blázinci a ještě že mě dělají blbce?! Ale ví to a děkuje za upozornění. Tlak takový, jak jsem říkala, mohla bych tlakovat čtyřválcový motor. Křivka nic zásadního, jsem po snídani. Sestra, která se se mnou dohadovala a hulákala na mě přede všemi je najednou jak cukrátko. Přijde na sesternu a říká té sestře, která mě měří: „Napiš tam, že to je po snídani a že prostě nepřišla, ať nemám zle.“ Jo, takhle se dělá! Nestydí se to říct přede mnou. Vylali jsem oči, na víc jsem se nezmohla. Nečekejte omluvu, nebyla, to se v blázinci nedělá. Ani se na mě nepodívala, hrdinka.
Je středa, bude velká individuální vizita. Ta probíhá tak, že primář nechodí po pokojích, ale pacientky po jedné chodí za ním a celým konsiliem do jídelny. Takže to vypadá tak, že si pacientky vynesou židle z jídelny na chodbu a sedí ve frontě. Když první v řadě odejde na vizitu, ostatní poposednou o jedno místo. Taková škatulata hýbejte se, je jediná zábava, kterou tu občas mají.
Paní dvojce se naše hra nelíbila, a proto chodila od jedné k druhé, položila nějakou záludnou otázku a odpověď vždy okomentovala slovy: „Jsem to říkala, bordel to je.“ Na co se ptala, nevím. Vždycky něco zahuhlala a ano nebo ne? Řekla jsem ne a bordel to je. A má pravdu.
Pan primář se mile usmíval, moje ošetřující lékařka také, úplně mě to vyděsilo. Po ranním extempore s léky a Golemem jsem čekala izolaci. Nakonec jsme si jen poměrně příjemně povídali. Jak se mi daří, co nového, a tak, no. Ani jsem nekecala, že už se těším na děti. Ono tohle je pro mnohé těžko pochopitelné, že by se máma netěšila na děti. Jde o to, že deprese není slepák, týden rekonvalescence a je po všem.
Deprese je nemoc, která ovlivňuje nejen duševní pohodu, ale i fyzickou stránku fungování a obojí zásadně. Takže nejen, že máte guláš v hlavě, který je i ve střevech, zhorší se veškeré bolesti a třeba i chronická onemocnění. To je přesně stav člověka, kterého bolí žít. Nemyslím, že se najde máma, která by si přála, aby ji její děti viděly v takovém stavu. Máma v tu chvíli nerada vidí sebe sama. Je radši, že jsou doma a než se trochu zmátoří, netěší se totiž na nic a chce jen klid a možná trochu vlastního času. Nemyslím, že to je jen můj pocit, vidím to i kolem sebe. Na pokoji „C“ jsem neměla potřebu s dětmi mluvit a nejen já.
U očíslovaných pokojů už bylo vidět, že spolupacošky telefonovaly víc, povídaly si, komunikovaly. Já byla ráda, že se mě nikdo na nic neptá, nikdo po mě nic nechce a dýchám, o samotě jsem pořád brečela. Teď už jsem ve stavu, kdy na chodbě stihnu poslouchat Alias Soňu a bývalou spolubydlu souběžně a ještě odpovím na zprávy kamarádce, nebo si přečtu článek v telefonu. A tím i ustoupil stud, který jsem vyměnila za stesk. Jo, stýská se mi. Moc se mi stýská. A už si umím představit se vrátit domů. A taky se vrátím domů, v pátek! Normálně mě v pátek pustí! A teď to dilema, přijdu o zážitky. Srandě bude konec.
Z vizity jdu na denní místnost. Co prý chci dělat. Vzala jsem si osmisměrky. Spolubydla má puzzle. Tak si sedám k ní a radím. A jde mi to. Radit to já umím. Alias Soně je špatně. Už včera smrkala, dneska je úplně vyřízená. Ani jíst jí nechutná. Posedává, ráno i brečela, nemluví. No tak snad bude brzy fit. Přístup k virozám je tu dost laxní teda, na to že je tu covidové šílenství a desinfikují se kliky. Panadol by jí dát sestry mohly, ale třeba daly, jen já o tom nevím.
Osazenstvo tu dost prořídlo. Tipuji takových pět odjelo domů. Jestli na stálo nebo „na dovolenou“, to nevím. Je tu nějak pusto a ticho.
„Já jsem nová paní primářová. Je tady neskutečnej čurbes, jedna, jedna, ťuk, ťuk ťuk, já to říkala, ani garnýže a záclony nemají pořádně!“ Dvojka vyfasovala novou růžovou košilku a dělá revizi oddělení. Alias Soňa asi dostala paralen, protože kolem nás prosvištěla s cigaretou a nudlí u nosu na kuřárnu. Dvojka se vrací z inspekce zadních pokojů a snaží se vlézt na cizí pokoj, odkud je vyhozena. Zlobí se, že ona je paní primářová, a že to je její pokoj. Vrací se i Alias Soňa a dvojka se na ní obořila, ať jí vrátí tu kabelku a peněženku. Alias Soňa si v klidu sedá ke mně. Dvojka se otáčí a jde do dalšího „jejího pokoje“ odkud jí vyhazuje další spolupekelnice. Tentokrát už hlasitě a za doprovodu sestry je vedena na její skutečný pokoj. Dvojka paní primářová se však nedá odbýt a rozčiluje se: „To už není možné tady, budu si stěžovat! U pana prezidenta! To je blázinec tady“ Sestra, že klidně může. Dvojka se uraženě otáčí a odchází s pokřikem: „Tak teda prezident, Zeman. Nebo Klaus! Zeman!“ Alias Soňa se nedá a doplňuje: „To byl Husák!“ A je vymalováno.
Otáčí se ke mne: „Prosimtě, řeknu ti dobrou zprávu. V kuchyni, ta Japonka, víš? (přikyvuji) Tak ta Japonka dostala fajzra a měla z něj epileptický záchvat. Pak chrčela a byla úplně mrtvá.“ „Neříkala jsi něco o dobré zprávě?“, nedám se. „Jo, vlastně, no přežila.“ Začíná smrkat. Ne, žádná Japonka mezi námi, ani v kuchyni nebyla, ale to ani Krakonoš.
Alias Soňa zase kvete. Říkám, ať nám ukáže ty nový šaty zezadu, že je naše poupátko, rozkvetlá jako růžička. Alias Soňa se nadšeně otáčí a se slovy, že její babička se jmenovala Růženka, smrká zády k nám. Otočí se zpátky, ukáže si na břicho a povídá: „Prosimtě, tu Svobodovo dceru znáš? (Kroutím hlavou) Té na chirurgii vyřízli v břiše čtvereček a dali jí tam stroječek a klíčkem jí natahovali, aby mohla chodit.“ Ptám se: „A chodila jenom dopředu nebo i dozadu?“ Tak a mám ji! Soňa nevěděla, co odpovědět. S hurónským smíchem odešla. Tohle mi bude chybět. Opravdu jo.
Dobré ráno Brežněve. Poslední den v pekle. I když zase, tak úplně peklo to asi není a nebylo. To musím uznat. Peklo se teď přesunulo do mojí hlavy. Paní dvojka je na „detoxu“ v izolaci, připoutaná k posteli. Po tom, co tu včera předváděla se asi ani moc nedivím. Jen si nemyslím, že je to ono správné místo. Spíš jsem přesvědčená, že je na špatném oddělení. Tady jsou ženy s depresemi, úzkostmi a různými schizofreniemi nebo po odvykačce. Teda převážně a takové výstřelky baví mě, ale ne část spolupekelnic, které mají starosti samy se sebou. Když na ně dvojka začne ukazovat, ty kradeš, tak to hůř snáší. Což je pochopitelné.
Hurá dílny! Ještě jsem je stihla. Seřídila jsem jim šicí stroje a 16 ptáků, coby vánoční ozdoby, našila. Zase se těším ke svému stroji. Ruce se mi tedy pořád pekelně třesou, ale po chvíli je to lepší. Na odchodu říkám, teď musíte vy, já jdu zítra domů. „Jéje, tak to mě i mrzí, tedy. No mějte se krásně!“ „Nebojte, tak já zase někdy příště dorazím a rozjedeme to ve velkým.“ Ve stylu, nikdy neříkej nikdy.
Před obědem opět komunita, tentokrát na jídelně. Gurmánka si odjela na „třídenní dovolenou“, tak je tu nuda. Zítra se vrací, ale to už se díky bohu mineme.
Teď by bylo asi fajn skončit. Ale jistě se ptáte, co já a potom. Tak vás neochudím. Manžel přijel, třásl se víc než já a s omluvou a rozpačitě mě objal se slovy, že ho to moc mrzí. Mně taky. Po cestě domů se navíc svěřil, že jeho sestra měla autonehodu, zemřel její manžel a ona je ve vážném stavu v nemocnici. To by srazilo i vola.
Doma nás čekala uplakaná a unavená maminka tchýně s dětmi, která byla šťastná, že mě vidí a nešťastná z toho, co se děje s její dcerou. Děti se na mě nalepily a víc jak dvě hodiny jsme seděli v objetí a povídali, co se za ten týden a kousek s nimi dělo, jak byly nemocné a že už nikdy nechtějí, abych byla pryč. Pobrečeli jsme si všichni a ze všech důvodů.
Maminka s námi ještě týden zůstala, aspoň nebyla na to trápení sama doma, švagrová to mezitím z nejhoršího zvládla, a i když s velkými zdravotními následky, přežila. Díky Bohu. Všechno se dá zvládnout, přestože jsem si to v tu chvíli a ještě dlouho poté, nemyslela. Měsíce jsem bojovala s tím, že tu nechci být a že to být mě hodně bolelo.
Kamarádka volala i mojí psychiatričce, zřejmě asi proběhla vášnivá konverzace, že na mě nedohlídla a že si měla všimnout, že mi léky přestaly sedět až mě to nakonec zahnalo do pekla. Změněná medikace zafungovala dobře, sice pomalu, ale nakonec jsem se dostala do stavu, když už jsem nebyla nešťastná, že se to nepovedlo, ale akceptovala to, že se mi cesta do pekla nepovedla. Ne, štěstím jsem nejásala a v podstatě i po letech mám občas stavy, kdy si říkám, že se to mělo povést. Ne, neděste se. Úplně nemám chuť to zopakovat a i když to nadšení není, rozhodně jsem ve stavu, kdy převládla opět zodpovědnost a potřebu děti dovést k dospělosti. Antidepresiva už dva roky neberu a vrátila jsem se plně k práci, k nelibosti manžela.
Ono tehdy vlastně ani takový problém s mou prací nebyl. Ten bordel nebyl tak hrozný, jen já na sebe vždycky kladla vysoké nároky a rozhodil mě každý nedodělek. S nevhodnou medikací to udělalo své a já v podstatě udělala z komára velblouda. Zpětně si říkám, že to je opravdu hrozné, co ta lidská mysl dokáže.
Od kamarádky dostal své i můj manžel, kterého to strašně mrzelo. Mrzí vlastně dodnes. Stále se sice oba učíme práci delegovat, ale moc nám to nejde. Já se už naučila, že když něco prostě nezvládám, zastavím se a říkám to narovinu a řešíme to hned. Mentálně i fyzicky jsem moc unavená a bývám cynická a sarkastická víc než kdysi.
Ale víte co? Žiju a umím si to užít. Zpětně si říkám, jak ty Boží mlýny melou. Melou pomalu, ale pořád. Já byla před patnácti lety přesvědčená, že deprese je jenom lenost, říkali mi matka pluku. No, není to lenost. Je to stav, kdy bolí žít. Díky, že jsem to mohla zažít a že se mi to podařilo přežít.
Buďte na sebe opatrní!
