Článek
Rodila jsem jednou, před více než dvaceti lety. Zdálo by se, že je toto téma pro mě pasé. Opak je pravdou. Stejně jako muži celý život mluví o vojně (rozuměj základní vojenské službě, pokud ji absolvovali), pro nás ženy jsou porody iniciační a zásadní životní zážitky, ke kterým se vracíme celý život a rády je sdílíme s jinými ženami. A kojení je dalším takovým velkým zážitkem, ale i principem a postojem. Pokud nekojíte a rozmyslíte si to později, už to nejde vrátit. Já jsem chtěla kojit, přesvědčená o tom, že tím dávám děťátku to nejlepší ze sebe. O nejkrásnějších emocích v životě, které jsem při kojení zažila, ani nemluvě. Navíc, jak se ukázalo, to bylo oproti umělé výživě levné a pohodlné. Samozřejmě pokud vše probíhá tak, jak má, bez komplikací. Žádné vymývání lahviček, převařování vody, hlídání teploty … Prostě vytáhnete prso a kojíte. A také jsem kojila, téměř rok.
Ale nebylo to jednoduché. Nevím, jestli už tehdy neonatologická oddělení ovlivňovaly praktiky dealerů umělé výživy, které dnes popisují články. Hlavní vliv mělo tehdy chování sester, které si svou práci zjednodušovaly, jak mohly. Měla jsem bezproblémový porod, malou jsem si přikládala, ale mléko se spustilo až zhruba po 24 hodinách. Když to sestry zjistily, dceru odnesly a nakrmily ji. Sice mateřským mlékem, ale z lahviček s velkými otvory. Hlavně ať to dlouho netrvá. To, že malá téměř ztratila sací reflex, jim bylo úplně jedno. Později jsem měla tolik mléka, že jsem ještě v porodnici odstříkávala pro nedonošence, což mi možná kojení zachránilo. Kdybych to ten první den vzdala, asi bychom byly na umělém mléku. Sestry se zajímaly minimálně, lékaře tahle problematika v té době nezajímalo vůbec. Snad se časy změnily. Statistiky kojených dětí tomu bohužel neodpovídají…
