Článek
A do této malé recenze ruského filmu Odna (2022) to sedí jako ulité
Na povrchu máš ty malebné obrázky: strážník, pionýři, hezká sovětská realita, skoro idylka. Tedy tehdejší doby, že? Tajga vypadá, jako by ji maloval někdo, kdo ještě věří na socialismus s lidskou tváří. A uprostřed toho mladí manželé letí z líbánek. Civilní AN-24 se ve vzduchu srazí s vojenským bombardérem, letadlo se rozpadne a jedna jediná žena, Larisa spadne z pěti kilometrů. Probudí se mezi troskami. Zranění? Skoro žádná. Pár odřenin, trochu otřesů, ale jinak se postaví a jde. Ruská heroína. Vůle ocelová.
Pak přijde ten survival. A samozřejmě tygr. Protože medvěd by byl moc obyčejný. Hrdinka ho zastraší vůlí, ačkoli ve skutečnosti se s žádným tygrem nesetkala a v téhle části Amurské oblasti bys možná potkal asi víc medvědů. Ale film potřebuje akci. Takže tygr. A zranění zůstávají lehká, protože hrdinka musí být silná, ne zranitelná. Realita byla drsnější – zlomeniny, páteř, ztráta zubů – film to samozřejmě přikrášlil. Jako celou tu dobu.
A pod tím vším se ti jednoznačně odkrývá to skutečné svinstvo. Lež o „autonehodě“ a slintavce všude kolem. Ta ochota zamést mrtvé pod koberec, jen aby se neřeklo, že si armáda sestřelila civilisty. Ten rozpor je na tom filmu to nejsilnější. Ne že by ti něco nového řekl o režimu, ale ukáže ti ho v akci. Jak se tvářit hezky, zatímco pravda se schovává někde v hlubinách a nikdo ji moc nechce vytáhnout.
Přes jednu tragickou historku ti ten jinak herecky a survivalově průměrný film připomene, jak to tenkrát fungovalo: chybu najdeš snadno, pravdu už míň. A režim na tom stavěl celý svůj byznys.
Přečetl jsem i názor, proč vůbec ruské filmy dáváme, vždyť je to škvár a jen štvavá propaganda…
Tato úvaha je mou malou odpovědí.
