Článek
Kdysi dávno, v temných dobách bez internetu, nechávali rodiče děti samy před televizí, a cítili se přitom trochu provinile. Na doby pretelevizní už vlastně ani nevzpomínám. Dnes je situace nesrovnatelně lepší. Rodiče nechávají děti samy před televizí, tabletem, mobilem a počítačem; a cítí se přitom jako progresivní digitální průkopníci, kteří budují mediální gramotnost příští generace. Pokrok je přece nádherná věc a v českých rodinách máme znalé a odpovědné zákonné zástupce. Rodiče jen napsat nemohu, protože se na mne mohli někteří alternativní zlobit.
Výzkum organizace Zvedni hlavu z listopadu 2025, provedený na vzorku tisíce českých rodičů dětí ve věku šest měsíců až pět let, přinesl výsledky, které by byly trochu šokující, kdyby nebyly tak dokonale a čistoskvoucně předvídatelné.
Přibližně polovina českých batolat tráví u obrazovky více než hodinu denně. Osmnáct procent dokonce více než dvě hodiny. Třetina dětí mladších jednoho roku; tedy ještě neschopných chůze, řeči ani pojídání tuhé stravy; tráví denně minimálně půl hodiny zíráním do obrazovky.
- (Jen pro připomenutí: WHO i Americká akademie pediatrie doporučují pro děti do 18 měsíců nula minut obrazovky denně, s výjimkou videohovorů s babičkou.) Ale kdo by poslouchal WHO, že? Tu přece neposlouchají ani dospělí.
Na cestě za americkým vzorem, ale pozor ještě tam zdaleka nejsme…
Útěchou pro české rodiče může být, že na globálním poli rozhodně nevyčnívají. Ve Spojených státech tráví děti ve věku 2–4 let u obrazovky průměrně 2 hodiny a 8 minut denně. Děti ve věku 5–8 let pak 3 hodiny a 28 minut. Americká batolata do dvou let průměrně hodinu denně — čtyřikrát více, než doporučuje WHO. Itálie nejspíš nebude pro naše rodiny tím nejžádanějším vzorem, ale z hlediska čum času jsou díky rodinným rituálům na tom skoro nejlépe.+
Doporučení Světové zdravotnické organizace slouží v USA především jako zajímavý historický dokument někde v kongresové knihovně.
České děti v tomto srovnání vypadají téměř jako asketičtí mnichové. A přesto: 42 % českých dětí do pěti let překračuje ve všední den hodinový limit WHO. O víkendu je to skoro polovina. Rodiče se přitom cítí dostatečně informováni: 80 % z nich je přesvědčeno, že o vlivu technologií na děti ví dost. Zbytek čerpá z internetu, od příbuzných a z tematických skupin na Facebooku, kde se to moudrými radami jenom hemží. Všichni všechno vědí, jenže skutky dávno utekly mimo realitu.
Je třeba ocenit intelektuální konzistenci celé situace. Rodiče vědí, že obrazovky škodí soustředění; říká to 56 % z nich. Vědí, že tento čas poškozuje fyzické zdraví 54 %. Vědí, že dochází k narušení duševního zdraví 49 %. A přesto 69 % souhlasí s tvrzením, že „děti se technologiím stejně nevyhnou, takže nemá smysl přístup omezovat.“ Jde o filozofický přístup hodný největších myslitelů — říkejme mu resignovaný determinismus.
„Technologie jsou všude, takže ať si je děti užijí.“ — Logika, která by stejně dobře fungovala pro cigarety, kdyby byly vyráběny o něco menší.
YouTube jako de facto chůva 21. století
Téměř dvě pětiny českých rodin pouštějí dítěti YouTube každý den. Čtvrtina YouTube Kids. Zbytek si vystačí s Netflixem a Disney+, případně s tím, co zrovna běží v televizi jako kulisa; a kulisa, mimochodem, bývá zapnutá v polovině českých domácností s malými dětmi prakticky neustále. Zvuk ticha je zřejmě příliš děsivý. Což je vlastně fakt, protože bez televize už neusnu.
V USA děti trávily průměrně hodinu a 53 minut denně přímo na TikToku. České děti tohoto věku TikTok ještě tolik nepoužívají, ale nebojte, přijde ten čas. Zatím si vystačí s krátkými zábavnými videi, která sleduje čtvrtina dětí. Průměrný čas věnovaný krátkým videím na globální úrovni vzrostl od roku 2020 do roku 2024 čtrnáctinásobně. Za čtyři roky. Evoluci to trvalo miliony let, aby vznikl opačný palec; TikTok to stihl rychleji. Panečku, i ten CRISPPR by měl s touhle reprodukcí docela honičku.
Pár nejspíš lží
Že se respondenti snaží svůj postoj leštit, je dávno známá věc. A podle mne (nemám to ověřené) pro naše uvědomělé tatínky a maminky či osvojitele to platí zrovnatak.
- Třetina rodin má nastavená pravidla pro používání technologií, která všichni dodržují.
- Druhá třetina má rámcová pravidla, která většinou dodržují.
- Zbývající pětina pravidla nemá vůbec nebo je nedodržuje.
- Denní limit má a dodržuje dvě pětiny rodin, přičemž platí přímá úměra: čím více hodin dítě u obrazovky tráví, tím méně pravděpodobné je, že rodina nějaký limit má. Jde o empirické potvrzení teorie, že pravidla nejsou potřeba tam, kde by nejvíce pomohla.
Osobně této bilanci nevěřím ani písmenko. Ve svém okolí nemám nikoho, kdo by nějaký takový limit měl, a třetina populace by podle mne byla přímo fenomenální úspěch. 20% rodičů, kteří využívají kontroly screentime, je také podle mého názoru docela skvělý výsledek.
Pak tu máme dospělého jako vzor. Prý je to ten nejlepší učitel… No právě… aneb „Dělej co říkám, ne co dělám“
Přes 57 % českých rodičů uvádí, že se snaží být dětem pozitivním vzorem v zacházení s technologiemi. Zároveň čtvrtina rodičů přiznává, že mobil běžně sleduje i při společných aktivitách s dítětem. Třetina si uvědomuje svůj vliv, ale změnit chování se nedaří. Je to lidské, pochopitelné a naprosto globálně rozšířené; americký výzkum ukazuje, že 49 % rodičů přiznává každodenní spoléhání na obrazovky při zvládání rodičovských povinností.
Možná je to nejupřímnější zjištění celého výzkumu: rodiče po celém světě vědí, co by dělat měli. Vědí, že WHO doporučuje nula minut pro miminka. Vědí, že hodina denně je maximum pro předškoláky. Vědí, že sedět u obrazovky čtyři hodiny denně není ideální. A přesto je to celé jinak. Jako vždycky a všude. Ony se ty kanály samy nespustí. Spustí je většinou ten dospělý a výmluva se vždycky najde.
Závěr: Globální souhlas mlčení
Mezinárodní vědecká obec se vzácně shoduje: příliš mnoho obrazovek v raném věku škodí vývoji jazyka, soustředění, spánku a sociálním dovednostem. Mraky laskavých i ostře varovných slov se posunují v cloudech sem a tam. Dospělý se na tato doporučení podívá s laskavým pochopením, přikývne a spustí dítěti další díl oblíbeného pořadu.
České výsledky nejsou ani katastrofální ani uspokojivé. Jsou průměrné a průměr je v tomto případě dostatečně znepokojivý. Třetina nejmladších českých dětí tráví u obrazovky víc než by měla.
Snad největším výsledkem celého výzkumu je toto: 72 % rodičů by uvítalo více informací a doporučení. Můj ty světě, oni jsou ochotni naslouchat. Stačí jim to říct — nejlépe přes obrazovku, protože jiný kanál stejně příliš nefunguje. Přesto ale ten klik je jediné, co by mohli neudělat, ale oni ho udělají.
Možná je čas přestat zkoumat, kolik hodin děti u obrazovek tráví, a začít zkoumat, proč všechna ta doporučení letí do koše. Bude to dnešní společností?
