Článek
„Vy jste nějaký přísný, kolego. Porovnala jsem vaše známky s ostatními.“
Děkuji Jiřímu za tuto noticku v blogu Pedagogické info.
Kdyby tenhle byrokratický blábol padl napřímo z úst inspekce, zasloužil by vytesat nad vchod ministerstva jako oficiální motto konečného úpadku. Česká školní inspekce sice může být všelijaká, ale popravdě řečeno, za bezmála třicet let v ředitelně jsem takhle krystalickou absurditu od inspektora či inspektorky z očí do očí nikdy nezažil. Ten výrok funguje spíš jako dokonalý symbol. Tím skutečným praporem a hlavním tahounem úpadku totiž dneska není inspekce, ale inkluze pro každého, a to zcela bez výjimek.
Je to zvrácená mantra, která pod líbivými žvásty o „wellbeingu“ a „rovných šancích“ systematicky sráží laťku někam do suterénu. Z téhle plošné inkluze se stal dráb průměrnosti. Hodnocení už neměří, co v té hlavě reálně je, ale jen to, jak moc nevyčuhuješ z řady a nakolik se dokážeš přizpůsobit nejpomalejšímu tempu.
I když dneska popravdě každý blázní po svém, cpát tenhle nesourodý mix bezhlavě do jedné společné třídy a tvářit se, že to zachrání asistent, nemá se spravedlností nic společného. Je to institucionální vymývání mozků a hromadná rezignace na jakýkoli výkon.
Do tohoto vykostěného prostředí pak s plnou parádou vpadne radnice a rodič v roli zákazníka. Škola funguje jako zpolitizovaná výdejna certifikátů o genialitě. Jakmile kantor nastaví zrcadlo realitě, rodič neřeší dítě: běží si stěžovat. Starosta přitom potřebuje voliče, ne na…é matky, co na sítích hystericky vypisují, jak škola jejich andílka traumatizuje. Ředitel, držený zřizovatelem pod krkem, dělá užitečného idiota, co hasí průšvihy, a z kantora je lovná zvěř. Zlomit ho a donutit podlézt laťku je pro systém stokrát snazší než riskovat komunální politickou sebevraždu.
Vyrábíme generaci intelektuálních mrzáků a škola funguje jako inkubátor toxické křehkosti.
Dnešní mantra zní: dítě nesmí narazit.
- Jenže kognitivní svalstvo, které nezabere proti odporu, zkrátka shnije.
- K tomu se přidává doba instantních iluzí, kdy studenti s oblibou delegují myšlení na AI modely. Ty se sice kasají minimální chybovostí, ale reálně jsou pro ně i obyčejné časové a rodové linie naprosto nepřekonatelnou překážkou. Vznikají z toho historky jak z absurdního kabaretu – ty plechovky bez ohledu na provenienci a úroveň lží fundamentální základy prostě a jednoduše nepochopí.
- Když tuhle digitální iluzi kompetence spojíš se školou, co plošně zametá překážky, je vymalováno.
Všichni v tomhle divadle jsou ale přinejmenším spokojení. Rodiče se opájejí bezcennými jedničkami, radnice má volební klid, úředníkovi lícují excelové tabulky. Dokonalý, tiše bující marasmus. Jenže realita venku nehraje podle směrnic o bezpodmínečném přijetí. Je to nemilosrdná šachová partie.
A na šachovnici neuhádáš, že jsi táhl blbě, protože tě stresuje prostředí nebo máš papír z poradny.
Až se tahle státem dotovaná potěmkinovská vesnice s plnou parádou rozmlátí o betonovou zeď trhu práce, pokrytci, co tuhle plošnou zkázu léta dirigovali, začnou hystericky řvát, že absolventi nic neumí.
A pak tu máme ještě jeden rozměr.
Umělá inteligence se dnes kasá minimální chybovostí a my jí tu iluzi vševědoucnosti ochotně baštíme. Ve skutečnosti jsou ale pro tyhle modely obyčejné časové a rodové linie naprosto nepřekonatelnou překážkou. Když po nich chcete reálný kontext, vygenerují vám historku jak z absurdního kabaretu. Model bez ohledu na provenienci a úroveň lží tyhle fundamentální základy prostě a jednoduše nepochopí.
A právě tenhle generátor uhlazených nesmyslů je dokonalým komplicem dnešního pomalu se rozkládajícího školství. Žijeme v době, která je posedlá plošnou inkluzí a srovnáváním všech na naprosto stejnou laťku: pochopitelně tu bezpečně nejnižší. AI tomuhle marasmu fantasticky napomáhá. Definitivně odstraňuje z učení poslední zbytky kognitivního diskomfortu, nutnosti přemýšlet a riskovat vlastní chybu. Proč by se dneska žák trápil s hlubokým porozuměním nebo budováním vlastní resilience, když mu algoritmus okamžitě vyplivne zprůměrovaný, bezkonfliktní kompilát?
Umělá inteligence se stala splněným snem institucionálního alibismu: všichni odevzdají stejně průměrnou práci, nikdo nevyčnívá, inspekci i radnici lícují tabulky a hlavně nikdo nezažije toxickou frustraci z vlastního nevědění. Závod ke dnu dostal svůj ultimátní digitální motor.
Vítejte v nebeském ráji, do kterého si školství pod vlajkou páchání dobra samo dobrovolně vyasfaltovalo dálnici.
