Článek
Dnes už víme, že ten „štětec“ byl nejen bez štětin, ale i bez páteře. Z onoho „čestného řemeslníka“ se stal mistr světa ve výmluvách, za které by se nestyděla ani pětiletá Anička, co říká: „Já jsem to udělala, ale jen maličko.“
První rok byly výmluvy ještě „profesionální“ (přípravná fáze na oknech):
- Jaro: „Nejde to, pane, dřevo v rámech oken dýchá. Počkáme, až se země prohřeje a dřevo přestane trpět klaustrofobií.“
- Léto: „Je vedro jak v peci, barva by mi na těch oknech roztekla dřív, než bych ji rozetřel. Musíme počkat na podzim.“
- Podzim: „Lítá mi tam listí do čerstvého laku, to by byla ostuda. Čekám na první mráz, ten listí přibije k zemi.“
- Zima: „Mám astma ze sněhu. A navíc mi v dodávce zmrzla pěnovka. Okna teď nesmím ani otevřít, jinak prasknou.“
Když přišlo druhé jaro, přesunul se k brance a začal se předhánět v kreativitě:
- Velké finále aktivity: Jednou skutečně přijel. S velkou slávou vybalil nářadí, rozvrtal futra u branky tak, že nešla ani otevřít, ani zavřít, a s pocitem dobře vykonané práce odjel pro „speciální tmel“. Už se nevrátil.
- Flexa-horor: „S tou brankou nemůžu hnout. Spadla mi flexa na nohu. Jo, a ta flexa je rozbitá, tak si musím koupit novou. Ale v týhle hospodářské krizi radši šetřím, takže počkám na výprodej.“
- Diagnóza Dna: „Bolí mě nehet u palce, to víte, dna z toho neustálého sezení v autě. Doktor nařídil přísný klidový režim. Branka musí počkat.“
Vrchol přišel minulý týden, kdy mi s vážnou tváří oznámil:
„Já bych vám to, chlapče (mně je 70), dodělal, ale mám teď takovou fázi, že když vidím ten váš rozestavěný práh u branky, dostanu úzkost. Cítím se jako ve školce. Mám úzkost z práce. Já prostě nevím, kde začít, tak se radši dívám z okna na stromy.“ Že mu občas umřela babička, zlomil si nohu, nepřišly honoráře, to už je jaksi samo sebou.
Finální tečka:
Dneska ráno přišla SMS WhatsAppem: „Omlouvám se, venku fouká a já nemám rád, když mi fouká do uší. Končím, nastupuji na vládní úřad pro strategickou komunikaci.“
A je to venku. Všechno do sebe zapadlo. Ten muž neopravoval okna; on celou dobu piloval metodu, jak lakovat realitu. Dva roky trénoval na lidech, jak vyprázdnit význam slov, až z nich zbyla jen hořká pachuť. Rozvrtaná branka? To nebyla fušeřina, to byla metafora.
Teď jde své „řemeslo“ povýšit na státní úroveň. Je to dokonalá symbióza: člověk, který za dva roky nedodělal ani okno ani branku, je pro úřad Strategické komunikace naprostý poklad. Tam totiž nehledají řemeslníky, co dělají práci, ale profesionální influencery, co dokážou s ledovým klidem vysvětlit, že když se nic nedělá, je to ve skutečnosti prozíravá strategie.
Ať žije nový stratég! Teď už se nemusí bát, že mu bude foukat do uší; na vládní chodbě je totiž vzduch tak hustý od lží a výmluv, že tam nepronikne ani vánek. A já? Já jsem jen sponzoroval školení budoucího státního tajemníka pro nicnedělání. Dobrá investice do českého bizáru, co říkáte? Je to ten nejlepší kandidát na ministra něčeho, co sice nefunguje, ale zato se o tom zatraceně krásně mlží.
PS: Že je to celé jen story? Možná ano, možná ne…možná kousek, možná všechno… příkladů by se našla celá řada…
