Článek
Flynnův efekt nás hřál na duši: každou dekádu jsme byli papírově o něco chytřejší.
A pak evoluce zřejmě pohlédla na naše dílo, unaveně si povzdechla a zařadila zpátečku. Naše kolektivní IQ se začalo potichu, ale jistě rozpouštět v louži dopaminu, bezbřehého komfortu a nekonečných rodičovských stížností.
První tvrdá data přišla z Norska: u mužských odvedenců skóre kulminovalo u ročníků narozených kolem roku 1975 a od té doby klesá zhruba o 0,2–0,33 IQ bodu ročně. A to uvnitř rodin: mladší bratři skórovali hůř než starší. Žádná dysgenie, žádná imigrace jako hlavní viník. Čistě environmentální. Stejný obraz v Dánsku, Finsku, Francii, Velké Británii. V Německu figural reasoning (čistá fluidní inteligence) padá o 4,7–5,2 IQ bodu za dekádu (2012–2022). V USA mezi 2006 a 2018 klesly skóre v matrix reasoning, letter-number series i verbal reasoning. Jediné, co mírně rostlo, byla 3D rotace asi díky hrám. Zbytek se sune dolů.
A tady přichází česká varianta téhož cirkusu.
Ministerstvo školství a jeho oddaní apoštolové z Národního pedagogického institutu a České školní inspekce se pravidelně opájejí výsledky ICILS. Čeští osmáci jsou v počítačové a informační gramotnosti druzí na světě (525 bodů, hned za Koreou) a první v EU. Bravo! Generace, která suverénně zapne tablet, vyrobí prezentaci v Canvě a přežije v online hře. Jenže to je jen polovina pravdy; tu druhou už tak hlasitě netroubí, přesněji řečeno, o ní nemluví vůbec.
- Od roku 2013 se průměrný výsledek průzkumů statisticky významně zhoršil o 28 bodů. Podíl žáků, kteří nedosáhli ani základní úrovně, se téměř zdvojnásobil. Počet těch, kteří zvládají opravdu vysokou úroveň, se naopak drasticky scvrkl. Máme generaci, která umí klikat, ale umí logicky myslet? To už je jiná písnička.
Mezinárodní data o skutečné logice a matematice jsou ještě drsnější. V PISA 2022 čeští patnáctiletí v matematice dosáhli 487 bodů – pořád nad průměrem OECD. Jenže to je historicky nejhorší skóre. Od roku 2003 jsme ztratili zhruba 12–29 bodů (podle srovnání). Podíl žáků, kteří dosahují alespoň základní úrovně, klesl z 83 % na 74 %. A excelence: ti, kteří by jednou měli něco reálně vymyslet (úrovně 4–6) – se scvrkla z 39 % v roce 2003 na 28 % v roce 2022.
A do téhle galaktické jednoduchosti digitálního nebe krásně zapadají i naše ministerstvo a NPI. Místo aby se chlubily tím, že české děti konečně zvládnou trojčlenku bez infarktů a Pythagorovu větu bez spirituální podpory, raději se rozplývají nad „úžasnou klávesou“ a „geniálním tlačítkem“, které prý spasí vzdělávání. Jako by se matematika dala nahradit marketingem a logaritmy tiskovou zprávou. Když neumíme vysvětlit obsah, začneme prodávat hardware. A když neumíme zlepšit výsledky, začneme vyprávět pohádky o tom, jak se děti díky novému tlačítku stanou malými Einsteinovými klony. Je to pohodlné, levné a hlavně to nevyžaduje, aby někdo skutečně rozuměl trojčlence a přímé úměrnosti. I když v tomto případě to bude spíše úměra nepřímá. Se stoupající digitální zdatností nám klesá ta mozkově matematická.
Místo abychom řešili, že obrovská část patnáctiletých nezvládne základní matematické operace a abstraktní myšlení, plácáme si po ramenou, že si umí vygooglit návod, jak to obejít. Mozek, který by kdysi dokázal rozklíčovat složitý text nebo rovnici, dnes dostává anafylaktický šok, pokud video na obrazovce trvá déle než dvanáct sekund.
A pak je tu to podivné místo zvané škola, které by teoreticky mělo intelektuální odolnost budovat. Škola ze své podstaty holt někdy musí být docela protivným místem pro práci. Je to nezbytný tréninkový kemp, který má mladého tvora naučit bojovat s frustrací, překonávat překážky a snášet drobný diskomfort. Jenže místo toho se dnešní vzdělávací ústavy pod tlakem proměnily ve specializované skleníky pro pěstování extrémně křehkých orchidejí. Jakmile se učitel opováží vyžadovat po žákovi špetku kognitivního úsilí: zapamatovat si, kolik je šest krát sedm, nebo vydržet u textu déle než minutku: hned je oheň na střeše. Rodiče sepisují elaboráty o toxickém prostředí, které nelítostně potlačuje svobodný rozvoj jejich malého Isaaca.
Není se tedy čemu divit, že křivka inteligence míří do… Přestali jsme řešit problémy, protože je za nás řeší algoritmy. Neumíme číst mapy a ztratit se, protože nás vede GPS (a když vypadne signál, kroužíme po kruhovém objezdu, dokud nezemřeme hlady). Flynnův efekt fungoval, dokud nás svět nutil adaptovat se na složitější systémy.
My jsme ale ten náš svět udělali natolik blbuvzdorným a pohodlným, že k přežití v něm už vlastně žádný vyšší intelekt nepotřebujeme. Výzkumy ukazují, že jak pozitivní, tak negativní Flynnův efekt je environmentálním jevem – a my jsme si to prostředí udělali přesně tak, aby mozek atrofoval.
Úplně postačí stabilní Wi-Fi, plně nabitá powerbanka a odhodlaný rodič, který za nás s buldozerem odklidí i ta nejmenší zrnka prachu na cestě životem.
A pak se divíme, že kolektivní IQ klesá. Nejsme obětí nějaké záhadné katastrofy. Jsme obětí vlastního komfortu.
