Článek
Syndrom vysloužilého ředitele, zasloužilého kádra nebo neomylného inženýra, který trpí chronickou potřebou mistrovat vesmír, totiž na pohlaví nehledí.
Naše Evička (či pan Evžen) už sice nějaký ten pátek parazituje na důchodovém systému, ale mentálně ze své vedoucí židle vlastně nikdy neslezla. Kdysi byla zvyklá, že když na chodbě zakašlala, podřízení preventivně polykali paralen. Léta letoucí kormidlovala chod dějin (nebo alespoň chod jednoho menšího oddělení) a z titulu své funkce měla patent na rozum. Když pak s pompou odevzdala klíče od kanceláře, její chorobná potřeba řídit planetu pochopitelně nezmizela. Pouze se plynule a s nebývalou drzostí přenesla z vyděšených podřízených na mnohem tučnější a zábavnější terč: na vládu České republiky.
Dnes je z ní nekorunovaná mistryně neoficiálního národního sportu: plivání na cokoliv, co ti nahoře udělají. Její politická filozofie se dá shrnout do jediného sebevědomého odfrknutí: „Kdybych já tohle udělala za svých let, tak mě vyrazí, za tohle všechno můžou ti diletanti nahoře.“ Ať už tam zrovna sedí kdokoliv.
Zatímco obyčejní smrtelníci musí k navázání konverzace hledat složitá témata, této vysloužilé autoritě stačí v čekárně u doktora nebo ve frontě na zlevněné máslo teatrálně protočit panenky a ucedit nějakou jedovatost na účet Strakovy akademie. Je to její zoufalý pokus dokázat okolí: Podívejte, já jsem pořád ten bystrý a kritický mozek, co by to tu zvládl uřídit lépe s prstem v nose!
Její argumentační gymnastika přitom popírá elementární logiku. Evička má totiž z pozice „toho, co už má něco za sebou“ předem připravený hejt na jakýkoliv myslitelný krok kabinetu; a to rovnou z obou stran barikády. Pro jistotu.
- Zbrojení a obrana: Vláda nakoupí novou techniku a zvedne rozpočet armádě? Evžen okamžitě rudne a spouští kulometný monolog o válečných štváčích, amerických poskocích a o tom, že ty vyhozené miliardy měly jít raději „našim lidem“. Pokud by ale vláda armádu seškrtala, ten samý Evžen plynule přepne do módu zhrzeného stratéga a začne lomit rukama, že jsme pro smích celé Evropě, a že za jeho let na vojně byla aspoň nějaká disciplína, zatímco dnes by naši zemi dobyl i skautský oddíl.
- Zahraniční politika: Vláda se snaží držet basu s Evropskou unií a Západem? Okamžitě jsme v jejích očích „ponížení lokajové Bruselu“, kteří zaprodali národní suverenitu za dotace. Kdyby si ovšem kabinet postavil hlavu a začal trucovat, Evička se chytne za srdce, že z nás ti diletanti dělají izolovaný skanzen, dělají nám ostudu po celém světě a táhnou nás zpátky na východ.
- Ekologie a energetika: Stát podpoří obnovitelné zdroje? To je jasný „zelený teror“, ekomarxismus a cílená likvidace našeho průmyslu! Pokud ale stát na ekologii šlápne na brzdu, rázem je to důkaz, že jsme zaostalý absurdistán, ve kterém se udusíme uhelným prachem, zatímco vyspělý svět nám utekl do 22. století.
- Důchodová reforma: Posunou věk odchodu do penze? Evička okamžitě křičí o novodobém otrokářství a cílené likvidaci seniorů. Nechají to být? Ta samá Evička si nasadí brýle makroekonoma a začne kázat o tom, že tenhle laciný populismus zruinuje státní kasu a že ti nahoře nemají koule na nepopulární rozhodnutí.
Evička ani Evžen ve skutečnosti nepotřebují žádná fakta, kontext nebo, nedejbože, řešení. Jim ke štěstí bohatě stačí stejně zhrzené publikum. A tahle cílová skupina je naprosto specifická. Jsou to převážně příslušníci party dřívějších kápů, bývalí náměstci a zasloužilí šéfové, kteří dnes prožívají brutální srážku s realitou.
Jejich majestát je totiž v troskách. Doma je na slovo neposlouchá už ani klika u dveří. Vlastní manželka jejich strategické geopolitické analýzy s přehledem filtruje jako šum a odměňuje je pouze příkazem, ať jdou vynést tříděný odpad. A ten absolutní, definitivní hřebíček do rakve jejich ega? Rodinný pes. Když si bývalý kádr stoupne do obýváku, narovná záda a zkusí si velitelsky zařvat „K noze!“, a ten přitloustlý, paličatý, drsnosrstý jezevčík se na něj jen znechuceně podívá, ostentativně zívne, otočí se zadkem a jde raději demonstrativně sežrat jeho oblíbenou bačkoru… to je pro dřívějšího pána tvorstva skutečné Waterloo.
Útočiště tak nacházejí na internetu, kde se rodí jejich druhá, digitální autorita. Stačí si založit blog a s pocitem absolutní, neochvějné odvahy vyťukat do klávesnice klidně tu naprosto největší, fakticky zcela vykloubenou hovadinu o tom, jak nás zítra Brusel donutí jíst cvrčky a vláda nám zdaní i dech. A pak už se jen dostaví čirá extáze. Jakmile u článku začne naskakovat karma, hromadí se palce nahoru a souhlasné komentáře od podobně laděných vysloužilců, Eviččino (či Evženovo) pošlapané ego zažívá mocnou resuscitaci.
Ten pocit blaženého uspokojení, když digitální dosah roste, funguje jako dokonalé anestetikum na domácí ignoranci. S každým dalším sdíleným blábolem jejich sebevědomí spokojeně a nezadržitelně kyne. U zářícího monitoru znovu nabývají pocitu, že jsou jedinými nositeli zdravého rozumu, bez jejichž nekonečné moudrosti by se ta zeměkoule zaručeně přestala točit.
Zkrátka, každý blázní po svém. Vášní tohoto konkrétního archetypu se stala nezlomná, až heroická odvaha postavit se systému. Skutečně upřímně věří, že kázat z gauče pravdu do internetové tmy vyžaduje lví srdce. Cítí se jako neohrožení disidenti dnešní doby, kteří se jako jediní nebojí tnout do živého. A co na tom, že tato virtuální statečnost ve skutečnosti nenese vůbec žádnou reálnou zodpovědnost a že tenhle neohrožený bojovník proti globálním elitám nakonec musí potupně vyklidit křeslo v obýváku, jen aby nenaštval svého jezevčíka. Důležité je, že ve svých očích pevně drží prapor odboje a toho univerzálního viníka za své zpackané odpoledne mají pokaždé spolehlivě naservírovaného na stříbrném podnose ve večerních zprávách.
