Článek
Na větvi v digitálním pralese sedí naše opice, v tlapě třímá mango jako vzácný artefakt a s výrazem světoběžníka, který právě opustil michelinskou restauraci v Paříži, vám diktuje itinerář pro Havlíčkův Brod. HB je sice fajn město, ale opice má pocit, že je to kulinářské Monte Carlo s příchutí Vysočiny.
07:30 – Snídaňová idyla u řeky
„Lokální vaječná omeleta s lesními houbami.“ Opice vám s naprostou suverenitou tvrdí, že u Sázavy stojí bistro, kde slepice snášejí vejce podle lunárního kalendáře a houby se do kuchyně hlásí samy. Realita? HB je po ránu příjemně ospalé město, kde káva chutná jako káva a ne jako „extrakce ranní rosy z vysočinských hvozdů“. Opice mlaská nad datovým mangem a tváří se, že objevila českou Provence — i když Sázava má ráno spíš energii člověka, který se snaží nastartovat auto v únorovém mrazu.
10:30 – Bramborová symfonie povýšená na UNESCO
„Tradiční bramborový koláč z pekárny za rohem.“ Pekárna v Brodě samozřejmě je, ale rozhodně v ní neprobíhají žádné mystické rituály. Opice ji ale tají, jako by střežila bránu do jiného světa, a tvrdí, že brambora je „kulturní archetyp regionu“. Ve skutečnosti je to obyčejná brambora — taková ta, co se v kuchyni kutálí po lince jako pes, který hledá pozornost. Opice mává mangem jako dirigent a snaží se vás přesvědčit, že jdete jíst kus historie, nejen svačinu.
12:30 – Kotlíková fantazie na náměstí
„Kotlíkový guláš z místní zvěřiny.“ Opice vám maluje scénu jak z historického velkofilmu: kotlík, dým, vůně divočiny a štamgasti v krojích. Skutečnost? V Brodě se vaří poctivě a civilizovaně, bez kouřových efektů a divadelních vložek. Opice si otře mango z čela a pronese: „To je tradice.“ Tradice je hlavně její schopnost přikrášlovat realitu — jako když se člověk snaží vysvětlit, že „to nebyla salmonela, jen jsem snědl něco, co se mnou nesouhlasilo“. A kotlík? Ten by na náměstí přitáhl maximálně holuba, který by si myslel, že jde o novou atrakci. Čímž netvrdím, že se občas neobjeví.
15:00 – Degustace v „sklípku“, který existuje jen v datech
„Regionální sýry v místním sklípku.“ Opice ignoruje fakt, že nejsme na Jižní Moravě. „Vysočina? Vždyť je to skoro to samé,“ zavelela a vygenerovala sklípek, který najdete maximálně v jejím binárním snu. Sýry tam mají „jedinečný terroir“ a opice ochutnává své mango jako víno ročníku 1920. Je to stejně roztomilé jako trapné — jako když se někdo snaží otevřít dveře na fotobuňku, které tam prostě nejsou.
19:00 – Fine dining jako událost roku
„Sezónní menu šéfkuchaře.“ V Brodě máme fajn restaurace, kde se dobře najíte, ale opice v nich vidí avantgardní laboratoře budoucnosti. „Překvapení,“ slibuje tajemně. Překvapení je především to, že opice vůbec tuší, co je sezónní surovina. Drží ohryzek z manga jako michelinskou hvězdu a tváří se, že jste právě vstoupili do kulinářského chrámu, i když šéfkuchař zrovna řeší, že mu dodavatel přivezl petržel místo pastináku.
23:00 – Kultovní nádražní „street food“
„Food truck, který nikdy nespí.“ Večerní Brod je klidný a příjemný, ale opice si myslí, že tu probíhá noční festival, který by záviděla i pražská náplavka. Vlaky jezdí, vítr fouká, ale opice mává mangem jako světlicí a tvrdí, že jde o „kultovní záležitost pro zasvěcené“. Kult je tu hlavně její bujná fantazie, podobná té, kterou má člověk, když doufá, že ten vlak přijede včas, ale nepřijede.
Závěrečné mávnutí
Opice mizí v datovém oparu, zanechává po sobě jen ohryzek od manga a pocit, že Havlíčkův Brod je vlastně docela milé město. Jen ho musíte brát takové, jaké je, a ne jako gastronomický Disneyland, který vám právě nakreslila tahle ztřeštěná digitální opice.
