Článek
Kdyby podobné exempláře před lety posadili na pohovku v psychiatrické léčebně, dostaly by nepochybně celou sadu pestrobarevných pilulek na histriónskou poruchu osobnosti a akutní ztrátu pudu sebezáchovy. Jenže to bychom těmto politickým eskamotérům ošklivě křivdili. Oni totiž nejsou blázni. Oni jsou jen absolutně, krystalicky a fascinujícím způsobem nenažraní. Všichni víme, že každý blázní po svém, ale tohle už dávno není folklórní odchylka. Je to těžký, chladnokrevný průmysl.
Dav jako těžební surovina
Zkusme se na to podívat bez růžových brýlí občanské slušnosti. Strážnice nebyla kulturní událostí. Byla to pečlivě vybraná těžební lokalita. Lidé pod pódiem v krojích, kteří si přišli poslechnout cimbál, vůbec netušili, že nejsou diváci, ale pouhý těžební materiál. Bezplatný komparz pro výrobu digitálního hněvu.
Z hlediska datové analytiky a ochrany soukromí je to vlastně geniální: bez jakéhokoliv souhlasu vyvoláte v lidech afekt, ukradnete si jejich autentické naštvání a obratem ho monetizujete na sociálních sítích. Proč utrácet miliony za billboardy, když stačí vlézt na pódium, nechat na sebe chvíli řvát a algoritmy už tu špinavou práci s dosahem odedřou za vás? Algoritmus je totiž neúprosný bůh, který se nenasytí potleskem a nudnou shodou. Žere krev, sliny a nenávist.
Komplex zadní lavice
Je to ten vůbec nejlacinější trik, jaký lze vymyslet, a mentálně se pohybuje někde na úrovni druhého stupně základní školy. Přesně tohle dělá ten nejdrzejší spratek ze zadní lavice, který se o přestávce demonstrativně vymočí do školního květináče. Ne proto, že by měl plný měchýř, ale proto, že jeho kumpán už to točí na mobil a na TikToku z toho budou statisíce zhlédnutí.
A když si pak takového exota pozvete do ředitelny a napaříte mu důtku, ještě si ten papír s vítězoslavným řehotem zarámuje nad postel. Pro něj a jeho fanklub je to totiž konečný důkaz, že „systém se ho bojí“ a „elity ho chtějí umlčet“.
Jít se dnes nechat dobrovolně vybučet už dávno neznamená politické harakiri. Zatímco normální člověk se zbytky páteře by se po takovém veřejném ponížení měsíc styděl vylézt z domu a chodil by kanálama, tito novodobí disidenti si nadšeně mnou ruce. Pískot totiž neznamená prohru. V uších sociopatického marketingu je to jen líbezný zvuk sypajících se drobných do bezedné kasičky politického kapitálu.
