Článek
Předškolák spokojeně sedí na dece, evidentně nereaguje na výzvy ostatních dětí, aby ve vodě cákali, protože má svou obrazovku…
Je to vskutku fascinující výjev, hodný štětce impresionistických mistrů, kdyby se tedy rozhodli malovat tragédie moderní doby místo leknínů. Slunce praží, voda v bazénu se třpytí jako tekuté diamanty a vzduchem se nese radostný vřískot dětí, které objevily nejvyšší formu lidské existence: stříkání vody na vše v dosahu.
A pak je tu ona. Dáma s velkým „D“. Elegantní postava v plavkách, které stály víc než můj první ojetý vůz, sedí na lehátku jako bohyně na svém trůnu. Její držení těla je bezchybné, klobouk zastíní jen její nezměrný nezájem o vnější realitu a v ruce drží ten nejdůležitější artefakt jednadvacátého století: mobilní telefon.
Vedle ní, na okraji tohoto letního ráje, sedí její potomek. Předškolák. Věk, kdy by dítě mělo být v podstatě chaotickou entitou čisté energie, která se pokouší o seznámení se světem prostřednictvím fyzického kontaktu – nejlépe tím, že vás z nečekaného úhlu polije kýblem vody.
Ale ne. Toto dítě je jiné. Je to malý, nehybný Buddha digitálního věku.
Kolem něj probíhá totální anarchie radosti. Jiné děti skáčou, křičí, lákají ho do svých vodních bitev, snaží se ho vtáhnout do té primitivní, leč osvobozující hry na „kdo víc zmáčí dospěláka“. Náš malý hrdina však nereaguje. Proč by se namáhal s realitou, která vyžaduje pohyb, když mu obrazovka nabízí pestrobarevný, bezpečný a předvídatelný svět animovaných figurek? Jeho oči jsou přilepené k displeji jako magnet na lednici, necitlivé k výzvám kamarádů, hluché k šplouchání vody.
Matka, tato elegantní dáma, občas jemně pootočí hlavou, aby se ujistila, že je v zorném poli, načež se s klidem vrátí ke svému skrolování. Je to naprosto dokonalá symbióza: ona má klid na své sociální sítě a on má svůj digitální dudlík. Žádný pláč, žádné „mami, pojď si se mnou hrát“, žádné zašpiněné plavky od písku. Jen absolutní, tiché, děsivé nic.
Je to krásný letní den. Dítě je venku, na čerstvém vzduchu, obklopené přírodou a hrou. A přesto je od toho všeho vzdálené světelné roky.
Pozoruji tuhle scénu a říkám si, jaká je to úžasná evoluce. Dřív jsme děti museli hlídat, aby nespadly do vody nebo si nerozbily kolena. Dnes je musíme hlídat, aby nezakrněly v digitálním kómatu, zatímco my, jejich průvodci životem, hrdě sedíme metr od nich, elegantně odpojeni od všeho, co je skutečné.
Příští léto už možná nebudou potřebovat ani ten bazén. Stačit budou brýle pro virtuální realitu.
Bude to ještě elegantnější, ještě tišší a ještě víc… Co vlastně?
