Článek
Protože AI roztomilá zvířátka už dávno přestala být roztomilá. Je to digitální herpes. Chronický. Rezistentní. A šíří se rychleji než chlamydie na festivalu.
Každý den ti někdo strčí pod nos další „AI cuteness overload“.
Koťátko s očima většíma než hlava, které vypadá, jako by právě prohrálo soud o výživné a teď se snaží vydírat emoce. A ten živočišný druh si klidně vyber. I roztomilý slon a lidožravý tygřík se najdou. Pejsek s kožichem z vaty a výrazem „prosím, zabij mě, už to nezvládám“.
I ta chlupatá medvědí šťabajzna, co má být „fluffy bunny“, vypadá spíš jako mutace z Černobylu, i když si hraje na milou, ale ve skutečnosti?
A ty to … lajkuješ. Protože jsi slabý a už nic nevydržíš.
Protože tvoje dopaminové receptory už dávno kapitulovaly a teď se chvějí při každém „wow, look at this AI baby otter holding a tiny umbrella in the rain while looking sad but hopeful“.
Mezitím skutečná zvířata žijí venku.
Smrdí. Kálí. Kousají. Umírají. Mají blechy, zkažené zuby a reálné problémy.
ALE ŽIJOU.
Ale ty radši scrolluješ nekonečný feed umělých chlupatých mutantů, kteří nikdy nepocítí hlad, bolest, samotu ani skutečnou lásku, jen další prompt „make it 30% cuter, add sparkles, make the eyes bigger, and give it a tiny scarf“.
A to nejhorší?
Už ani nevíš, jestli ti to leze na nervy proto, že je to otravné,nebo proto, že ti AI právě ukázala, jak snadno se dá nahradit i to poslední, co jsi měl rád na světě – pocit, že je něco opravdu roztomilé.
Protože když už i roztomilost jde generovat na kliknutí, tak co ti zbývá?
Jen prázdný scroll. Další koťátko. Další pejsek.
Další „mýválek ve svetru, co se tváří tak nevinně.“
Ty ale dobře víš, že to není nevinné. Víš, že to není živé.
Víš, že to není nic. A přesto to lajkuješ.
Protože jsme se dostali už takhle daleko.
Tak si dej další. Ať ti aspoň něco leze na nervy.
Ať máš aspoň pocit, že ještě něco cítíš.
A tak srovnej následující perličky:
