Článek
Rohlík je sice jen rohlík, ale v rukou Evžena-Evičky se stává skalpelem, kterým pitvají intelektuální nedostatečnost kohokoli, kdo se zrovna nachomýtne do jejich dosahu.
„Evičko,“ začne Evžen, aniž by spustil oči ze svého mobilu, kde právě v diskuzi na seznamu poučuje oponujícího diskutéra, „podívej se na tohle. Někdo se odvážil napsat obyčejný, prostý názor. Jaká neskutečná, až dojemná omezenost. Musím mu napsat, že jeho myšlenková konstrukce je asi tak hluboká jako louže po letním dešti.“
Evička se láskyplně usměje na svou vlastní odrazovou plochu v Evženových očích: „Správně, Evžene. Oni potřebují, abychom je vyvedli z temnot. Napiš mu, že jeho argumentace není ani vtipná, natož relevantní. Je to jen šum, který musí naše vyšší inteligence trpělivě filtrovat.“ Myslí tu lidskou, tedy tu svou, protože AI jinak prý jen pravděpodobně funguje. Tam by se mohlo stát, že odpověď nebude zrovna tak vyhovující. To přece nemůžeme dopustit.
A tak to začíná. Evžen-Evička se nadechnou a „kultivují“. Je vlastně jedno, o čem se diskutuje: o politice, o výchově dětí, o tom, jestli je lepší vlak nebo auto, o receptu na bramborový salát. Téma je jen záminka, nosič. Skutečným obsahem je vždy totéž: demonstrace toho, že mluví ten, kdo chápe, s tím, kdo nechápe.
„Vážený pane,“ píší do diskuze, „je fascinující sledovat, jakou jistotou disponuje člověk, jehož rozhled končí u titulku, který si přečetl naposledy. Opravdu věříte tomu, co jste právě napsal? To je tak krásně naivní, až mi je vás skoro líto. Víte, my se na věci díváme prizmatem struktur, o kterých vy nemáte ani tušení. Ale neberte to osobně; ne každý má tu intelektuální kapacitu nahlédnout za oponu, kde vaše téma hraje jen roli maskota pro lidi, jako jste vy.“
V diskuzi pod příspěvkem se někdo pokusí o věcnou námitku. Evžen-Evička se na sebe podívají a cítí to známé teplo vzájemné adorace. „Vidíš to, Evičko? On se snaží argumentovat. Jako by to byla šachová partie, a nejen naše přednáška pro široké, žel naprosto nechápavé publikum.“
A následuje podpásovka, zabalená do sametu:
„Oceňuji váš pokus o polemiku, opravdu. Je to takové roztomile neohrabané, jako když se prvňáček pokouší vysvětlit kvantovou fyziku pomocí kostek lega. Je to, příteli, projev jisté intelektuální poctivosti, byť naprosto odtržené od reality. Ale dokud nedosáhnete té míry vhledu, která umožňuje vidět celý obraz namísto jednotlivých fragmentů, bude naše debata vždy jen dialogem dvou nesourodých rovin. Vy se snažíte o diskuzi, my se snažíme o kultivaci veřejného prostoru. A to jsou, chlapče, dvě naprosto rozdílné disciplíny.“
Evžen-Evička odloží klávesnici, cítí se skvěle a vnitřně se políbí. „Jsme prostě úžasní, ne?“ zamumlá Evžen.„Jsi dokonalý, Evžene.“
„Ty taky, Evičko. Tenhle typ je určitě jeden z těch, co se nechají koupit první líbivou frází, aniž by pochopili, čeho jsou vlastně součástí. Je tak snadné být nad věcí, když víte, že jste jediní, kdo opravdu chápe, jak to všechno funguje.“
Odpoledne přijde nová oběť, tentokrát ne v diskuzi pod novinovým článkem, ale přímo v rodině. Evženova sestra napíše do WhatsAppu, že si pořídila nový mobil a je s ním spokojená.
„Zajímavé,“ odepíše Evžen během deseti vteřin. „Škoda, že sis nenechala poradit od někoho, kdo tomu trochu rozumí. Ale chápu, že pro někoho je hlavním kritériem barva krabičky.“
Evička to okamžitě lajkuje a dodává vlastní perlu: „Není se čemu divit. Ne každý má tu potřebu věci před koupí studovat. Někteří lidé prostě žijí instinktem, a to je taky forma života, jen… méně vědomá.“
Sestra už dávno přestala odpovídat. Evžen-Evička si to vykládají jako mlčenlivé uznání porážky. „Vidíš, Evičko, ona ví, že nemá co dodat. Mlčení je nejupřímnější formou souhlasu s naší intelektuální převahou.“
A tak dál pokračují v „kultivaci“: shazují, poučují, degradují oponenty na úroveň „šumu“ a s každým takovým útokem se cítí o kousek moudřejší, o kousek víc nad věcí. Nezáleží na tématu diskuze; záleží jen na tom, aby v ní vždy někdo skončil jako ten, komu bylo laskavě vysvětleno, jak je omezený.
Protože v jejich světě není nesouhlas nikdy věcný. Nesouhlas je vždy jen symptom. Symptom nedostatečného vhledu, nedostatečné sečtělosti, nedostatečné úrovně. A na symptomy se přece nereaguje argumenty; na ně se reaguje diagnózou, vyslovenou s tou správnou dávkou lítostivého pohrdání.
To je jádro jejich vnitřního náboženství: přesvědčení, že existuje jen jedna skutečná debata na světě, a tou je debata o tom, kdo je chytřejší. Každé téma: politika, mobil, bramborový salát je jen kostým, do kterého se tahle jediná debata znovu a znovu obléká. A protože Evžen-Evička jsou přesvědčení, že tuhle metadebatu už dávno vyhráli, nemusí se obtěžovat s tou viditelnou, povrchní verzí. Stačí jen laskavě, sametově, s předstíranou lítostí konstatovat, na jaké úrovni se ten druhý nachází a čekat na to teplo vzájemné adorace, které přijde vzápětí.
Je to dokonalý systém. Nikdy neprohrávají, protože nikdy nediskutují. Jen vyhlašují rozsudky a pak se navzájem korunují za to, jak spravedlivě je vynesli.
