Článek
Mimořádné hlášení z politického cirkusu: Salto mortale s dopadem na hlavu! Přátelé, zapomeňte na nudné tiskovky a expertní debaty. Dnešní politický program nabízí číslo, které v historii parlamentní akrobacie nemá obdoby. Představujeme vám exkluzivní disciplínu: ideologický přemet nad displejem!
Náš hlavní akrobat, poslanec Ferdyš Pištora, předvádí výkon, u kterého tuhne krev v žilách a rozum zůstává stát (a to doslova).
Sledujte tento neuvěřitelný úkaz: Odraz: Pištora se vymrští ze svého původního, pevného stanoviska. Co na tom, že ještě včera to byl jeho „životní postoj“?
Let: Ve vzduchu provádí neuvěřitelnou piruetu o 180 stupňů. Rychleji než stihnete říct „volební preference“, se jeho názor mění v pravý opak.
Dopad: A TADY TO JE! Dokonalé přistání… přímo na vlastní hlavu! Ignorujíc gravitaci i logiku, Pištora stojí pevně (no, spíš se kinklá) nohama k nebi.
Co na tom, že teď vidí svět vzhůru nohama? Hlavně, že se trefil do toho správného, politicky nekorektního (rozuměj: momentálně populárního) úhlu pohledu! S tím vládním nelze z principu souhlasit.
Nenechte si ujít toto dechberoucí představení, kde:
Páteř je jen flexibilní doporučení.
Zásady se mění rychleji než tapeta na mobilu.
Cílem není někam dojít, ale hlavně se u toho pořádně zatočit.
Vstupenky jsou zdarma, platíte jen svou příčetností! Sledujte v přímém přenosu na všech vládních i opozičních kanálech!
Česká politická scéna opět dokázala, že její kreativita nemá hranic, pokud jde o schopnost proměnit jakékoli téma v arénu pro bezhlavé stranické půtky. Nejnovějším bojištěm, kde se střílí ostrými zbraněmi, se staly displeje dětských smartphonů. Kdo by si myslel, že v debatě o mobilech ve školách půjde o soustředění žáků, neurovědu, psychologii nebo snad o názor samotných učitelů, ten by v testu z českého politického realismu propadl na celé čáře. Vlastně by se ani na tu startovní nedostal.
Celá ta kauza už dávno nemá nic společného s pedagogikou. Je to čistokrevný, destilovaný tyátr, v němž mobil slouží jen jako ideologický klacek a děti jako živé štíty. Sledujeme fascinující proces, jak se z banálního kusu křemíku stává jaderná zbraň hromadného politického ničení.
Stačí se podívat na to absurdní rozestavení figur na šachovnici.
Na začátku stálo Bratrstvo kříže (KDU-ČSL). Lidovci, věrní svému historickému poslání chránit tradiční hodnoty před jakýmkoliv závanem moderního světa, usoudili, že s mobilem v ruce se mladé generaci dlaně k modlitbě sepínají jen velmi těžko. Zákaz mobilů tak vytáhli jako své vlajkové morální téma návrat k „normálnímu“ světu, kde děti o přestávkách skáčou gumu a poslušně zdraví na chodbách. Poslanecký návrh nevznikl až tak dávno. Mou poznámku máte v odkazu.
O něco později však do hry se stejným vstupuje ANO. Ačkoli ministerstvo celou dobu tvrdilo, že máme regulace, a ta že stačí. Normálně platí, že kdyby lidovci navrhli, že venku svítí slunce, hnutí ANO okamžitě svolá tiskovou konferenci o tom, že vláda zásadně podporuje právě ten stín. Jenže tady marketingoví mágové z (ne)Agrofertu ucítili krev a neodolatelný závan levných politických bodů. Nejspíš se tak rozhodlo v radě starších, a to ani ne u vigvamového ohně. Každý rodič, který večer doma svádí hysterickou bitvu o to, aby jeho potomek odložil tablet a šel spát, je totiž potenciální volič. ANO tedy bleskově odhodilo veškerou opoziční hrdost, téma lidovcům drze ukradlo před očima a začalo křičet: „Ano, plošný zákaz je skvělý, my jsme to vlastně chtěli vždycky!“
A v ten moment nastává absolutní programový kolaps na straně ODS.
Občanská demokratická strana se ocitla v pasti čisté politické schizofrenie. Na jedné straně měli v koalici lidovce, teď jsou s nimi v opozici, ale jejichž křižácké tažení proti technologiím jim nejspíš vyhovuje. Na druhé straně vidí úhlavního nepřítele z ANO, jak si na tom začíná přihřívat svou opoziční polívčičku. A protože základní poučka české politiky říká, že „když pro to hlasuje ANO, my musíme být zásadně proti“, musela ODS okamžitě otočit kormidlo o 180 stupňů. A tak paní Zajíčková píše antipamflet.
Česká politická scéna opět dokázala, že její kreativita nemá hranic, pokud jde o schopnost proměnit jakékoli téma v arénu pro bezhlavé stranické půtky.
Najednou je z toho zarytý boj za svobodu jednotlivce, autonomii ředitelů a obranu škol před státním diktátem. Ti samí politici, kteří by ještě před týdnem nejraději ty řvoucí krabičky naházeli do nejbližšího kontejneru, dnes hřímají o nepřípustné totalitě plošných zákazů. Ne proto, že by věřili v digitální gramotnost českého školství, ale proto, že nemohou dopustit, aby se jejich koaliční partner ideově objímal s opozicí na jejich účet.
Výsledkem je dokonalá tragikomedie. Na plénu se nehlasuje o tom, jestli má Pepíček v sedmé třídě sjíždět TikTok pod lavicí, nebo jestli mu modré světlo neničí spánek. Hlasuje se výhradně o tom, čí předseda bude večer v televizních zprávách vypadat jako větší zachránce národa a kdo koho dokáže efektivněji shodit ze stolu.
Pokud by opozice zítra přišla s převratným zjištěním, že voda je mokrá, vládní většina okamžitě schválí novelu, že je vlastně suchá, a lidovci k tomu přidají pozměňovací návrh, že správně křesťanská voda teče pouze v neděli dopoledne.
Čeští učitelé a ředitelé mohou zůstat v naprostém klidu. O jejich každodenní realitu, přetížené třídy nebo chybějící pomůcky tady vůbec nejde. Budoucnost českého vzdělávání se totiž neřídí podle expertních studií, ale podle toho, jak moc se zrovna v partajních sekretariátech třesou strachy před preferencemi. Že z toho mají děti v hlavách ještě větší hokej než doteď? Nevadí, hlavně když padla ta správná partaj. Jádrem zákonodárné moci je totiž nikoliv ten zákon, ale ukázat v médiích vítězný ksicht.
