Článek
Ne z války. Ne z chudoby. Ne z toho, že by museli ručně kopat studnu… Ještě to tak…
Dvacetiletý mladík přijede na pumpu, vystoupí z auta a najednou ho to přemůže. Ten smrad. Ten plastový had v ruce. Ten děsivý pocit, že se jeho uhlíková stopa právě zvětšila o celou vesnici. Ruce se třesou, dech zrychluje, hlavou mu létají otázky: Co když mi to vyteče? Co když mi to smrdí na bundě? Co když mě u toho někdo natočí na TikTok?
Čepování benzinu se pro mnohé z nich stalo takovým rituálem dospělosti, který se radši odkládá donekonečna. Radši objednají jídlo s donáškou. Radši jezdí MHD. Radši sedí doma u notebooku a řeší globální problémy z pohodlí postele s dekou přes kolena. A přitom podle průzkumů celá polovina z nich volá po tom, aby mohli volit už od šestnácti. Protože kdo jiný by měl rozhodovat o budoucnosti než ti, kterým srdce vynechá u obyčejné pumpy.
To prostě nejde. K tomu nenapsat odstavec. Absurdita k popukání. Mladík či nádherná slečna, který se neodváží sám natankovat auto, protože z toho má „děs“, chce zároveň rozhodovat o důchodové reformě, zahraniční politice a rozpočtu státu. Tedy o věcech nesrovnatelně komplikovanějších, dlouhodobějších a méně napravitelných než je omylem politý rukáv benzinem. Vložit klíč do zapalování je zjevně za hranicí zvládnutelnosti, ale rozhodovat o osudu milionů lidí na příštích čtyři až osm let? To je v pohodě. To zvládneme. Dejte nám ten hlasovací lístek.
Je to trochu jako by dítě odmítalo krájet si maso samo, protože nůž je „traumatizující“, ale zároveň si nárokovalo řízení rodinného rozpočtu. Nebo jako by si někdo netroufal zaparkovat couváním, ale žádal řidičák na kamion. Ta logika prostě nesedí a možná to ani logika není, možná je to jen pocit, že čím míň se člověk musí fyzicky a nepříjemně namočit do reality, tím radši by o té realitě chtěl rozhodovat z bezpečné vzdálenosti telefonu.
Vlastně to možná ani rozpor není. Generace, co dokáže hodiny scrollovat feedy, rozebírat trendy do posledního detailu a vést vyhrocené debaty o toxické maskulinitě a rovnosti genderu na internetu, selže u tak primitivního úkonu, jako je vložit pistoli do nádrže a zmáčknout páčku. „To je přece tak zastaralé,“ říkají. „Proč ještě pořád spalujeme fosilní paliva?“ zatímco jim na nabíječce visí telefon, notebook, sluchátka, chytré hodinky a elektrická koloběžka, tedy pět zařízení běžících na elektřinu, kterou taky někdo někde musel z něčeho vyrobit.
Mají úzkost z benzinové pumpy, ale zároveň se nemůžou dočkat, až budou ovlivňovat společnost. Chtějí právo rozhodovat o věcech, které vyžadují tvrdá a nepříjemná rozhodnutí, ale ve chvíli, kdy přijde na reálný kontakt s nepohodlnou realitou, radši otevřou aplikaci a napíšou příspěvek o tom, jak je svět rozbitý a jejich křehká duše prostě nemůže ten ropný majestát vystát.
Je to vážně dojemné. Vidíte je na čerpacích stanicích, jak stojí a zírají na pumpu jako na mimozemskou technologii, než zavolají kamarádovi: „Hele, poradíš mi, jak se to vlastně dělá? Ne, sám to zkoušet nebudu, mám z toho paniku.“ Mezitím jejich rodiče a prarodiče tankovali za každého počasí, bez terapeutických sezení a bez pocitu viny, že právě spáchali zločin na planetě.
Je to generace, která dokáže smazat kamaráda ze života kvůli jednomu špatnému vtipu v chatu, ale reálný svět s jeho špínou, pachy a fyzickou nepohodou je na ni prostě moc drsný. A přesto touží po moci rozhodovat o něm co nejdřív, ideálně už zítra, ještě než se naučí, na kterou stranu se čepovací pistole zasouvá.
Možná máme před sebou opravdové reálné řešení krize s fosilními palivy. Úzkost z čepování benzinu se stane celospolečenským tématem. Vzniknou workshopy „Jak překonat strach z pumpy“, certifikovaní trenéři resilience přímo u stojanů a speciální playlisty na Spotify, které vám pomůžou přežít tu hrůzu v pěti minutách. A možná se paralelně otevře debata, jestli by k volebnímu právu od šestnácti neměl patřit i povinný kurz „Zvládni čerpací stanici“, aby ti, co budou rozhodovat o zemi, aspoň zvládli natankovat auto, kterým po té zemi jednou budou za těmi voliči jezdit. .
Anebo možná jednou zjistí, že život není jen o estetice a pocitech, ale i o tom občas vzít tu pistoli a natankovat. Ať už to smrdí, nebo ne.
Zatím nám ale zůstává ta krásná ironie: generace, která se bojí čepovat benzin, chce co nejdřív řídit směr celé společnosti. To je materiál na knihu. Nebo aspoň na virální video s popiskem „this is so relatable“.
A když se na tu čerpací stanici podíváme jako na zoologickou zahradu, je to vlastně jasné: i partaj Motoristé jsou převážně postarší pánové, protože tankování je pro ně něco jako ranní rituál — káva, noviny, benzín. Tři pilíře existence. Tito muži vyrostli v době, kdy se auto nebralo jako dopravní prostředek, ale jako prodloužení vlastní duše. Tankování je pro ně meditace, malý zenový okamžik, kdy se svět na chvíli zastaví a oni mohou v klidu přemýšlet, proč zase všem zdražili dálniční známku. A protože výjimky potvrzují pravidlo, tak holt mají mezi sebou zapřisáhlého mladého, trochu hranatého jedince, co mu ruce přirostly k volantu a s výrazem mimozemšťana, který právě vstoupil do lidské dimenze. Je to exot ve všem. Postarší pánové ho sledují s fascinací biologů, kteří právě objevili nový druh: Homo prusvihensis, tvor, který se nebojí benzínové pistole, zato se ho bojí všichni ostatní, co na silnici vyjedou. A právě tato vzácnost mladého tankujícího exempláře slouží jako důkaz výše uvedeného paradoxu: svět, kde se starší generace nebojí benzínu, ale mladší se bojí reality a tu si upravují k obrazu svého ješitného já.
