Článek
Děda Franta seděl na své oblíbené lavičce u bazénu jako každý pátek od jedenácti. Už toho viděl v životě dost, ale přesto mu to koupaliště dávalo celou řadu nových podnětů. Vlastně celý život.
Plavky měl vytahané ještě z devadesátek, na hlavě slamák, který pamatoval ještě na Havla, a v ruce pivo v kelímku, které tehdy stávalo desetinu dnešního a chutnalo tehdy jako rozpuštěný led s chemikáliemi. Alespoň něco zůstalo stejné.
Byl to prostý člověk. Důchodce. Párkrát rozvedený a zase oženěný. Člověk, který už dávno pochopil, že svět se dá nejlépe poznat na koupališti. Protože tady, mezi chlorovou mlhou a vůní kokosového oleje, se tetování stává pasem a jasnou výpovědí o době, kterou žijeme.
„No schválně,“ zamručel si pro sebe, když kolem prošla první kandidátka. Dívka tak dvacet pět, zadek jako broskev, na lopatce obrovský nápis „Carpe Diem“ v kaligrafii, která vypadala, jako by ji psal opilý čínský písař. Franta si odfrkl. „Jo jo, tak si to tady fakt užij. Hlavně ať ti nikdo neukradne mobil.“
Vedle ní se usadila blondýna s obrovským lotosem na kříži. Lotosem, který byl tak dokonale symetrický, že musel stát víc než její první auto. „Tohle je holka, co si myslí, že je duchovní a esoterická,“ zabručel Franta. Je ovšem pravda, že její rozměry hodné stavebního stroje tak moc nešly s tou esoterikou dohromady.
Pak přišla ta pravá. Rusovláska s plným ramenem. Na jedné straně matrioška, na druhé medvěd s balalajkou, uprostřed Putin na koni. Nebo aspoň někdo, kdo vypadal jako car na oři. Franta se málem zakuckal pivem. „Celý svět v jednom tetování. Jen chybí cenovka ‚Made in China‘.“
Seděl tam a četl lidi jako otevřené knížky. Holka s „Stay Wild“ na stehně: ta divoká nebyla ani v noci, když jí docházely baterky do vibrátoru. Vedle ní tatérský masterpiece: nekonečno, strom života, runy, vlci, měsíc, všechno najednou. „Tohle je holka, co má na Štěstí bio ‚hledám hluboké spojení‘ a pak se na prvním rande ptá, jestli máš OnlyFans,“ komentoval Franta tiše.
Občas se nějaká usmála. Jedna mu dokonce zamávala. Měla na břiše malou vlaštovku. „To je ta, co utekla z domu v sedmnácti a teď utíká před alimenty,“ usoudil děda s moudrostí celoživotního pozorovatele.
Slunce pražilo. Děti řvaly. Někdo pustil z repráku český rap o tom, jak je těžký být gangsta v paneláku. Franta se poškrábal na břiše, kde měl jen jedno tetování: malou kotvu z roku 1987, kdy byl ještě blbej a myslel si, že moře někdy opravdu uvidí.
„A víte, co je nejlepší?“ řekl nahlas sám pro sebe, když se vedle něj posadila paní kolem padesáti s obrovským nápisem „Queen“ přes celá záda. „Že my všichni tady: královny, bohyně, divoké duše, cestovatelky duší smrdíme stejně po chloru a máme stejný problém s celulitidou.“
Zvedl kelímek. „Na zdraví, světe. Jsi krásnej. Ale tetování dáváš lidem fakt debilní.“
A pak se děda Franta zasmál tak nahlas, až se na něj otočilo půl koupaliště. Prostý člověk. Ale aspoň věděl, co vidí.
