Článek
Jeden z komentátorů označil české školství doslova za ubohé. Ačkoli sám píšu o celé řadě nešvarů, přeci jen to až takto pesimisticky nevidím. V několika částech se pokusím nastínit, co opravdu vnímám jako rizikové. Hlavně však tezi pana blogera, že škola je pravou příčinou špatné ekonomiky a společenského marasmu.
Já to vidím přesně naopak.
Začněme matematikou.
Článek na Novinkách (to není ten blogger, o kterém mluvím na začátku) ukazuje jeden základní problém. Na rozdíl od autora článku ale nevidím důvody jen v metodice a moderním učení, ale v daleko hlubším problému. A nevidím ho ani v maturitě a ani v učebních plánech.
Žijeme v éře, kdy se pravda stala nepohodlnou položkou, kterou lze v zájmu „well-beingu“ snadno vymazat z matematické rovnice výsledek. Školství se ocitlo v sevření novodobých mesiášů, kteří pod rouškou modernizace a lidskosti provádějí operaci, jež má jediný cíl: amputovat matematice její neúprosnou podstatu. Výsledná rovnice je mrazivě přímočará a v jejím řešení se zráčí naše vlastní zbabělost: matematika bez výsledků, okořeněná úlevami, rovná se totální intelektuální úpadek. Tím nappak posiluji i myšlenky uvedené v článku.
V současném školském diskurzu se usídlil nebezpečný virus. Pod heslem „humanizace“ probíhá systematická demontáž disciplíny, která byla po staletí pilířem logického myšlení. Když se podíváme na stav dnešní pedagogiky, vidíme, že se matematika přestává učit jako nástroj k poznání světa a stává se z ní jen neškodná, dekorativní aktivita. Pořád slyšíme, že matematika je těžká, proto snížíme její hodinové dotace a omezíme její „testování“.“
Kultura „dozorců“ a vítězství průměrnosti
Novodobí pedagogičtí mesiáši, kteří se vyrojili v kabinetech i na sociálních sítích, přišli s geniálně destruktivní rétorikou: učitel, který známkuje a vyžaduje správný výsledek, je prý „dozorce“. Tento narativ není ničím jiným než snahou o delegitimizaci autority znalosti. Pokud se náročnost označí za útlak, otevřou se stavidla pro rezignaci na jakýkoliv výkon.
Tento přístup je v jádru hluboce nepoctivý. Učitel, který „ulevuje“, protože matematika je „příliš těžká“, neprokazuje žákům laskavost. Provádí na nich podvod. Dává jim falešný pocit kompetence, zatímco je okrádá o to nejpodstatnější: o schopnost kognitivní odolnosti. O dnešní škole se nedá říci, že by posilovala rezilienci ani náhodou.
Matematika je mentální posilovna; pokud z ní odstraníme zátěž v podobě neúprosné logiky a jasných výsledků, mozek žáka zakrní.
Matematika jako dekorativní předmět
Důsledkem této mesiášské ideologie je proměna matematiky z královny věd na pouhou „intelektuální arteterapii“. Pokud výsledek přestal být cílem a stal se jen nepříjemnou přítěží, přestává být matematika prostředkem k pochopení struktur světa. Stává se z ní prázdná schránka, kde se hodnotí „proces“ a „snaha“, zatímco na skutečné porozumění se rezignuje.
Tímto systémem nevychováváme budoucí inženýry, programátory či analytiky. Vychováváme generaci, která je zvyklá, že realitu lze „upravit“ podle momentálního pocitu nebo společenské konvence. Vytváříme lidi, kteří při prvním kontaktu se světem, kde neplatí žádné „úlevy“ a kde mosty buď drží, nebo padají, naprosto zkolabují.
Zbabělost v plášti pokroku
Nejde jen o ideologii. Jde o zbabělost systému, který se bojí přiznat, že už nedokáže nebo nechce vyžadovat po žácích náročné myšlení. Mesiášská rétorika je jen kouřovou clonou pro institucionální neschopnost. Je mnohem snazší označit poctivé hodnocení za „dozor“ a „trauma“, než se postavit před třídu a naučit je řešit lineární rovnice tak, aby jim skutečně rozuměli.
Výsledek této lineární rovnice je tragický:
- Odstranění standardů vede k rozpadu autority.
- Rozpad autority vede k intelektuální impotenci.
- Intelektuální impotence produkuje společnost, která není schopna čelit pravdě, protože ji od dětství učili, že pravda je jen věcí názoru nebo míry „pohodlí“.
Pokud jako pedagogové a společnost v této kapitulaci budeme pokračovat, nečeká nás žádná „svobodná a kreativní škola“. Čeká nás pouze společnost, která se bude potácet v chaosu, protože zapomněla, že existují pravidla, která nelze „ulehčit“. Matematika bez výsledku není matematika. Je to jen drahý, neefektivní divadelní kus, kde všichni hrajeme roli vzdělaných, zatímco ve skutečnosti jen připravujeme půdu pro celospolečenský úpadek.
Takže vlastně jsem názor na úbohé školství nevyvrátil. Nicméně já jej vidím v tom, že jsme si až příliš zvykli na to, že všechno má být edutainment. Eustress jako nezbytná součást rozvoje společnosti je na černé listině. Nemyslím, že tohle nějaké slovní hodnocení spraví, spíše naopak. Prostě stávající škola je obrazem společnosti, která se utápí ve floskulích a kecech, nikoli naopak. Za špatnou školu může stav společnosti, nikoli naopak
