Článek
Veřejné financování kultury má jednu úžasnou vlastnost: dokáže z každé debaty o penězích udělat operetu o morálce. Všichni zpívají o „lidské duši“, o „řemesle“, o „duševní práci“, která prý musí být chráněna před zlou AI, jako kdyby neuronová síť stála za dveřmi a chtěla ukrást básníkům jejich metafory. A vlastně nejen té kultury.
Opereta vznešených cílů
A mezitím se v zákulisí odehrává úplně jiný příběh: nová firma bez historie dostane desetinásobek toho, co zavedené nakladatelství, a publikum se místo otázky „proč? kdo za tím stojí?“ hádá o tom, jestli knihu psal člověk nebo algoritmus.
Opereta běží dál, orchestr hraje, excelové tabulky se třpytí jako štrasové kamínky na kostýmech. A skutečný problém leží úplně jinde v mechanismu, kterým se veřejné peníze rozdělují.
Kabaret odbornosti
Formálně to vypadá ušlechtile. Nejdřív formální kontrola žádostí. Pak odborná komise, která boduje podle krásných tabulek: umělecký přínos, přínos pro cílovou skupinu, přiměřenost rozpočtu, realizační plán.
A pak přichází kabaret. Ten moment, kdy se odborné doporučení stává jen rekvizitou. Kdy orgán s politickými nominacemi má konečné slovo a může:
- dát jakoukoli sumu projektu, který komise nedoporučila,
- škrtnout něco, co mělo vysoké skóre,
- přepsat pořadí jako učitel, který opravuje písemku podle toho, koho má rád.
Odůvodnění? Dvě slova. Transparentnost? Zveřejní se jen to, co se hodí. Odvolání? Ale prosím vás, to by narušilo atmosféru kabaretu.
A přesně totéž se děje v Česku:
- Program na podporu knih (MK ČR) – nové firmy bez historie, stovky tisíc, přepsaná doporučení.
- Státní fond kultury – komise doporučí, rada rozhodne jinak.
- Národní plán obnovy – miliony pro nováčky, zavedení hráči ostrouhají.
- Fond kinematografie – vývoj filmů jako loterie, kde excel slouží jen jako kulisa.
Kabaret jede dál. Odbornost jako dekorace. Politika jako motor.
Komedie jako rozhodování
A teď se scéna mění. Z kabaretu se stává komedie. Na jeviště vběhne plastová megera jménem AI a začne mávat rukama, aby publikum řešilo:
- jestli má kniha duši,
- jestli neuronová síť rozumí poezii,
- jestli duševní práce trpí,
- jestli algoritmus náhodou neplánuje převzít Národní knihovnu.
Publikum se směje, hádá, moralizuje. A mezitím se v zákulisí přidělují peníze. AI je dokonalý komediální rekvizitář: odvede pozornost, vyvolá paniku, umožní tvářit se, že řešíme „budoucnost kultury“.
Tragédie bez masek a v realitě
A pak se světla ztlumí. Hudba utichne. A z operety, kabaretu a komedie se stane tragédie. Ne ta divadelní, ale ta systémová:
- Ta, kde se veřejné peníze rozdělují podle kritérií, která se nikdy neobjeví v žádné tabulce.
- Ta, kde odborné komise pracují, ale jejich práce je jen kulisa.
- Ta, kde duševní práce je zbožím, které se dá kdykoli odsunout.
- Ta, kde AI slouží jako kouřová clona, aby se neřešilo, kdo má klíček od dveří, za kterými se rozhoduje.
- Farizejství v přímém přenosu.
- Morální rozhořčení jako maska.
- A veřejnost, která se mezitím nechá vrtět plastovou megerou jako psem, protože je to jednodušší než sledovat, kam ty miliony skutečně mizí.
Takové hry se hrají všude. Stejné kulisy, stejné masky, jen se mění rekvizity. Jednou jsou to knihy, podruhé nabíječky, potřetí „inovativní centra“. Všude stejný scénář: odborné komise jako dekorace, politické rozhodnutí jako režie a veřejnost v hledišti, která tleská, protože světla svítí a hudba hraje. Dotace se rozdělují, ceny rostou a excelové tabulky se třpytí jako diamanty na kostýmech. Ať už jde o kulturu, infrastrukturu nebo technologii, princip zůstává stejný: opereta o ideálech, kabaret o vlivu, komedie o morálce a tragédie o penězích, které mizí za kulisami.
A tak se nakonec ukáže, že největší inovací dotačních politik nejsou originální knihy ani nabíječky pro elektroauta, ale schopnost hrát pořád stejný scénář v různých kulisách, ale pořád s těmi samými aktéry.
