Zpráva o stavu národního potomstva

Máme rádi tradice. Každé dva roky se v Praze sejde elita národního svědomí, pokývá hlavami nad novými daty o tom, jak moc jsou české děti nešťastné, schválí se pár brožur a život jde dál. Jenže čerstvá data z června 2026 už nejsou jen varovným prstem. Je to siréna v hořícím domě, kterou všichni úspěšně ignorují.

Psychická pohoda dětí a dospívajících v tuzemsku se volným pádem zhoršuje; šťastně se dnes cítí už jen asi polovina z nich. Polovina. To je ta statistika, kterou si vystavíme na billboard jako národní úspěch, nebo ji tiše schováme do šuplíku vedle osmi předchozích zpráv o tom samém?

V porovnání s posledním průzkumem z roku 2024 klesl počet šťastných dětí o masivních osm procentních bodů. Osm bodů za pouhé dva roky. Takovým tempem nám za dekádu zbyde tak 10 % šťastných dětí; a ty budou mít nejspíš velmi bohaté rodiče, jak výzkum pečlivě dokumentuje rok co rok. Chudoba a úzkost totiž v Česku kráčí ruku v ruce.

Proč to tak je? Protože systém, ve kterém naše děti vyrůstají, je zkonstruován tak, aby je drtil. A dva hlavní pilíře jejich světa – škola a rodina: místo pomoci selhávají na celé čáře.

Když se podíváme na to nejzásadnější bojiště, výzkum jasně ukazuje, že z těchto dvou směrů přichází nejvíc ran. Zatímco ministerstva ráda mluví o tom, jak mají tyto dva světy spolupracovat, v realitě českého dětství roku 2026 proti sobě stojí jako dva mlýnské kameny. Dítě je sevřené uprostřed a zažívá dokonalou bezvýchodnost, protože:

Digitální bezvládí a algoritmy na závislost

Přejděme k obrazovkám. Asi 63 procent respondentů konstatovalo, že v posledních dvou týdnech trávili on-line více času, než by chtěli. Šedesát tři procent. To není závislost; to je majoritní volební výsledek. Podle odborníků je potřeba začít digitální svět regulovat. Výborně. Na toto zjištění jsme potřebovali osmý výzkum.

Sociální sítě? Děti mají jasno: měly by být věkově omezeny. Dětí ve věku 13 až 15 let by dovolily sociální sítě od 13 let. Dětí ve věku 16 až 17 považují za vhodnou hranici 16 let. Přeloženo: každá věková skupina hlasuje pro limit těsně pod sebou. Tohle není výzkum. To je vyjednávání. Zakažte to, ale ne mně!

Proč to tak je? Výzkum odhaluje hlubokou dětskou bezmoc. Děti samy vědí, že na sítích tráví víc času, než chtějí; volají po regulaci, protože samy nad algoritmy navrženými na tvorbu závislosti nedokážou vyhrát. Stát a rodiče ale v této oblasti totálně selhali. Místo toho, aby se digitální hygiena učila jako základní životní dovednost, necháváme děti napospas miliardovým korporacím ze Silicon Valley a pak se divíme, že mají dopaminový absťák a zkreslený pohled na realitu.

Pokud se děti potýkají s nějakými problémy, chtějí je převážně řešit s rodiči nebo spolužáky. Pomoc odborníků by vyhledalo asi 12 procent dotázaných. Asi desetina se nechala slyšet, že o svých problémech mluvit nechtějí vůbec.

Dvanáct procent by šlo za odborníkem. Deset procent nechce mluvit s nikým. Česká tradice stoického mlčení se mezigeneračně předává se stejnou spolehlivostí jako recept na svíčkovou; a asi s podobnými zdravotními důsledky. Proč to tak je? Proč jen 12 %? Protože děti nejsou hloupé. Dobře vědí, že sehnat dětského psychologa nebo psychiatra v ČR je momentálně úkol srovnatelný s hledáním bájného El Dorada. Čekací doby jsou v řádu měsíců. To je ale marginálie.

Zásadním důvodem je hluboce zakořeněné stigma: „O problémech se nemluví, slabost se nenosí.“ Když dítě vidí, že systém pomoc nenabízí a okolí ji odsuzuje, raději volí sebedestrukci v tichosti.

A co chtějí děti od Česka? Nejčastěji si přejí žít v zemi bez válek a ozbrojených konfliktů a bez násilí. Ekonomika? Vzdělání? Klimatická krize? To je až někde vzadu. Největší přání české generace Z je prostě nebýt bombardována. To není politický program; to je spodní práh civilizace.

A emigrovat? V Česku chce zůstat 67 procent dětí. Zhruba desetina dotázaných uvedla, že by chtěla odejít do zahraničí. To je vůbec nejmenší podíl od začátku výzkumů Mladé hlasy. Gratulujeme. Děti nechtějí odejít ne proto, že by tu bylo skvěle — ale protože venku hoří a tady aspoň (zatím) nestřílí. Patriotismus na bázi „mohlo být hůř“ je přesně ta konkurenční výhoda, ze které budeme žít.

Proč to tak je? Současná generace dětí roste v přímém přenosu globálních katastrof. Covid, válka na Ukrajině, Blízký východ: to všechno k nim proudí skrze ty nešťastné obrazovky bez jakéhokoliv filtru. Výsledkem je existencionální úzkost. Jejich touha „neodejít“ není projevem hrdého patriotismu, ale projevem čistého instinktu přežití. Volí sice dysfunkční, ale relativně bezpečné závětří.

Výzkum Mladé hlasy probíhá od roku 2001. To je čtvrt století dat. Čtvrt století grafů, konferencí, tiskových zpráv a vládních zmocněnců. Osmý výzkum. Osmá příležitost. Data jsou pokaždé horší. Konference jsou pokaždé plné.

Tohle už dávno není sociologický výzkum. To je kronika systematického, státem posvěceného zanedbávání budoucí generace v přímém přenosu. O tak se holt musím vrátit k té resilience.