Náznak naděje klimatické spravedlnosti uprostřed lidskoprávního zmaru. Co přinesl klimatický summit?

Průběh letošní klimatické konference do značné míry ovlivnilo místo jejího konání v Egyptě. Konání takzvaného „COPu“ (z anglického “Conference Of the Parties”) na půdě afrického kontinentu bylo dobrou zprávou především pro země globálního Jihu. Právě na „africký COP“ se totiž koncentroval dlouhodobý tlak rozvojových zemí na vytvoření fondu pro financování klimatických ztrát a škod. Úspěšně!

Po letech nevyslyšených požadavků se rozvojové země zřízení fondu konečně dočkaly. Jde o krok správným směrem a jeden z největších úspěchů letošních klimatických vyjednávání. Vytvoření mechanismu pro financování ztrát a škod je historický průlom, který oslavuje nejen globální Jih, ale i řada aktivistů a aktivistek za klimatickou spravedlnost a také nevládní organizace.

To, že „africký COP“ nakonec hostil v roce 2022 zrovna Egypt, ale uvrhlo na celou konferenci i dlouhé a velmi temné stíny. V Egyptě vládne od roku 2014 silně represivní režim prezidenta Sísího, který se ujal moci krátce po svržení Husního Mubaraka. Sísí se u moci drží silou, což v praxi znamená i masivní porušování lidských práv, jehož rozsah si lze konkrétně představit i na čísle politických vězňů sedících za mřížemi egyptských cel. Aktuálně jich je šedesát tisíc.

Ikonou egyptských represí se stal - i díky klimatické konferenci - britsko-egyptský blogger Alaa Abdel Fattah. Jeho jméno zaznívalo během summitu opakovaně, a to nejen v médiích a na sociálních sítích, ale často i přímo na místě. Lidskoprávní aktivista strávil v zoufalých podmínkách egyptských věznic většinu z posledních deseti let. Za kritiku režimu, za příspěvky na sociálních sítích. Jeho osvobození požadovala už před začátkem jednání v Šarm aš-Šajchu řada lidí včetně mezinárodně známých osobností. Na jeho osud upozornila na svém Twitteru i Naomi Klein, která varovala, že v zemi bez lidských práv je COP 27 pouze whitewashingem krutého a represivního státu. K tweetům Klein opakovaně přidávala i hashtagy #FreeAlaa a #FreeThemAll, jež se postupně staly virálním.

Alaa Abdel Fattah se už na jaře roku 2022 rozhodl bojovat za svá práva hladovkou. V první den klimatické konference v Šarm aš-Šajchu přestal přijímat i tekutiny. V dalších dnech se začaly objevovat zprávy o jeho horšícím se stavu. O jeho život vyjadřovala obavy i rodina. Následné zprávy o „lékařské intervenci“ naznačily, že Fattah začal být ve vězení pravděpodobně krmen násilím.

Dlouhé hladovce i mezinárodnímu tlaku navzdory zůstává Alaa stále ve vězení. Jeho jméno se přesto na konferenci propsalo do povědomí lidí z celého světa. Pokřiky „Free Alaa“ a „Free Them All“ se často opakovaly i na demonstracích, které, byť v omezené míře, na konferenci probíhaly. Prostor k vystoupení dostala na COP 27 i Fattahova sestra, která o bratrově osudu promluvila k publiku v německém pavilonu.

Sísího režim uplatnil restriktivní přístup ale i vůči občanské společnosti ze zahraničí. Ta letos výjimečně neměla možnost projevit svůj názor demonstracemi v přilehlých ulicích. Podivný klid ve „městě míru“, jak je Šarm aš-Šajch také přezdíván, byl citelný třeba ve srovnání s loňskou konferencí ve Skotsku. Tu v polovině proťaly statisícové pouliční demonstrace původních obyvatel, mladých lidí, studentstva a aktivistů a aktivistek z celého světa.

Různé drobnější zájmové skupiny protestovaly v Glasgow během konání COP 26 takřka denně, zpravidla přímo před branami konference. Všech třicet tisíc akreditovaných účastníků tak muselo každé ráno projít kolem nich. I tento prostor k výměně názorů letos chyběl

Samotné kongresové centrum, v němž COP 27 probíhal, bylo pod patronátem OSN. Vše kolem ale kontrolovala egyptská vláda, která hlasům občanské společnosti a jakýmkoli případným demonstracím vyčlenila ve městě pouze jedno jediné místo. Vůči němu, stejně jako vůči egyptské vládě a policii, ale panovala taková nedůvěra, že oficiální prostor pro demonstrace nakonec nikdo nevyužil. Hluboká nedůvěra letos panovala ostatně i vůči mobilní aplikaci klimatické konference nebo vůči SIM kartám, které pořadatelská země nabízela účastnicím a účastníkům konference zdarma. O možné špehování ze strany represivního režimu stál málokdo.

Masivní hlas občanské společnosti, který je jindy nedílnou součástí celého dění, se tak v důsledku místních poměrů letos netradičně omezil pouze na samotný areál konference. Zůstal v rukou několika stovek aktivistů, jimž se na konferenci podařilo akreditovat v roli pozorovatelů z nevládního sektoru.

COP 27 trval dva týdny. První dna dny konference patřily Summitu státníků, na který se sjeli čelní představitelé desítek zemí z celého světa. Kromě pořízení společné fotografie, na které opět zcela okatě téměř chyběly jakékoli ženy, pronesli státníci projevy, v nichž vyzdvihovali „klimatické úspěchy“ svých zemí a sem tam slibovali něco nového.

Petr Fiala například během cesty na COP 27 oznámil, že Česko přistoupí ke globálnímu závazku snížit do roku 2030 emise metanu o 30 % (oproti roku 2020). Přes líbivý slib tím ale de facto s ročním zpožděním teprve doháníme většinu zemí světa, které to samé slíbily už před rokem.

Kromě toho se Fiala během projevu na konferenci pochlubil i tím, že Česko začne opět přispívat do tzv. Zeleného klimatického fondu. Po letech bez českých příspěvků jde jistě o změnu k lepšímu. Nepřispívání do fondu v době Babišovy vlády bylo ostudou i v rámci V4, z níž jsme do fondu neposílali ani korunu jako jediní. Ostudou zůstává, že i Fialou přislíbená částka pro období 2024-2027, tedy milion dolarů ročně, je nanejvýš symbolická. Férovému příspěvku České republiky by totiž odpovídala suma několikanásobně vyšší.

Po odjezdu státníků už se COP 27 nesl převážně v duchu vyjednávání národních delegací. První týden probíhala jednání spíše technické povahy. Co se nedomluvilo během nich, zůstalo na politicích, obvykle ministrech, kteří přijeli v druhém týdnu učinit ve sporných bodech konkrétní politická rozhodnutí.

Přes řadu selhání se v jedné věci COP 27 zapíše do historie pozitivně. A to díky fondu pro ztráty a škody. O co vlastně jde?

Změnu klimatu dlouhodobě provází hluboká nespravedlnost. Klimatická krize dopadá nejhůře na ty země, které ji nezavinily. Zatímco emise skleníkových plynů produkují hlavně industrializované a bohaté země globálního Severu, nejzranitelnější je vůči klimatické krizi naopak region globálního Jihu. Konkrétně země, které mají často i méně (finančních) možností, jak se s dopady klimatické krize vypořádat.

Kromě výdajů na adaptace čelí řada zemí stále častěji i katastrofám, na které už se adaptovat nelze. Příkladem jsou nedávné povodně v Pákistánu. S rostoucí frekvencí extrémních projevů počasí jako zdivočelého na steroidech klimatické krize narůstají rychle i související finanční škody.

Posunout nastavení mezinárodního systému tak, aby za klimatické škody začali platit znečišťovatelé, bylo dlouhou dobu ústředním bodem diskuse o klimatické spravedlnosti. V tomto směru je zřízení fondu pro ztráty a škody bezpochyby nápravou systémových nerovností, historických křivd a vítězstvím zranitelných.

„Po tomto fondu voláme již tři desetiletí, takže na něj čekáme už dlouho a konečně tento COP přinesl to, o čem už tolik let hovoříme. Jedná se o velký průlom a vítězství tichomořských ostrovních zemí,“ komentoval zřízení fondu například Seve Paeniu, ministr financí ostrovního státu Tuvalu.

O to, jak přesně má fond fungovat, se na konferenci svedla urputná diplomatická bitva. Původní návrh předložila skupina 134 rozvojových zemí s poněkud nelogickým názvem G77+Čína. Vycházel z třicet let starého rozdělení světa na rozvinuté a rozvojové státy a počítal s tím, že nárok na prostředky z fondu by měly mít všechny státy považované za rozvojové před třiceti lety.

I to byl jeden z důvodů, proč zřízení fondu dlouho odmítaly jak Evropská unie, tak například Spojené státy. Mezi „rozvojové“ příjemce případných „klimatických reparací“ by totiž v tomto návrhu spadly i země jako Čína či ropné státy Perského zálivu. Tedy státy, které v posledních letech značně zbohatly a v množství emisí skleníkových plynů dnes vévodí světovým žebříčkům.

Paralyzovanou diskusi o ztrátách a škodách rozsekla, údajně na podnět českého předsednictví, až Evropská unie, když se pokusila podmínit svůj souhlas s fondem ambicióznějšími cíli také v oblasti snižování emisí. Nová představa o podobě diskutovaného fondu, kterou Evropa položila na stůl, nakonec otevřela cestu k jeho skutečnému vzniku.

Kdo bude mezi příjemci a kdo mezi dárci ale zůstává nejasné. Rozhodne se o tom až za rok, na příští konferenci COP 28 v Dubaji. Státy se zatím dohodly pouze na tom, že prostředky z fondu by měly být určeny hlavně na pomoc „nejzranitelnějším zemím“. Které to jsou ale definuje až nově zřízená dočasná komise. Ta bude řešit i to, odkud přesně mají do fondu plynout peníze. A to nejen z kterých zemí, ale i z jakých typů zdrojů. Zvažují se i inovativní mechanismy jako uhlíková daň či možnost zapojit do procesu třeba nově chystané „uhlíkové clo“ (CBAM), na jehož zavedení se připravuje Evropská unie. Dveře zůstaly otevřeny i možným finančním příspěvkům ze strany Číny.

K příjemcům peněz z nového fondu budou ale zcela jistě patřit například malé ostrovní státy ohrožené rostoucí hladinou oceánů. Fond je tak výhrou zejména pro země jako Maledivy, Fidži nebo již zmíněné Tuvalu. Tuvalský ministr Paeniu však naznačil i to, proč jde i z jejich perspektivy o vítězství pouze poloviční:

„Dalšími otázkami, za které tichomořské ostrovy na této konferenci bojovaly, bylo urychlení opatření v oblasti zmírňování změny klimatu a zvýšení ambicí tak, aby byl zachován cíl udržet oteplení na hranici 1,5 stupně Celsia.“

To se bohužel nestalo…

V oblastí snižování emisí byl letošní summit spíše fiaskem. Šéfka Evropské komise Ursula von der Leyen shrnula výsledek bonmotem o tom, že ačkoli fond pro ztráty a škody řeší některé symptomy, „pacient zůstal v horečkách“.

Zklamáním byl zejména závěrečný dokument konference. Ambiciózní státy dlouho bojovaly o to, aby se v textu svět konečně zavázal k postupnému odchodu od fosilních paliv. Namísto toho se horko těžko podařilo uhájit alespoň rok staré závěry z Glasgow, v nichž země světa označily za problematické pouze uhlí, zatímco ropu a plyn nechaly bez povšimnutí. I v případě uhlí se navíc místo postupného ukončení jeho využívání (phase-out) shodl svět opět pouze na útlumu (phase-down).

Evropská unie patřila v diskusi o snižování emisí ke klimatickým lídrům. V závěrečném textu chtěla mít i závazek, že emise skleníkových plynů budou kulminovat nejpozději v roce 2025. Nepodařilo se. Selhala i snaha zahrnout do textu výzvu, aby jednotlivé země světa navýšily své vnitrostátně stanovené cíle v souladu se scénáři umožňujícími udržet nárůst globální teploty na hranici 1,5 °C.

Zmínky o útlumu všech fosilních paliv, tedy včetně ropy a plynu, blokovala celá řada aktérů. Kromě Saúdské Arábie či Ruska nepomohli ani pořádající Egypťané (s vlastními zájmy v oblasti obchodování s plynem) a ku prospěchu věci bezpochyby nebyla ani přítomnost rekordních 636 zástupců fosilní lobby, kteří se pohybovali v kuloárech.

Naději na intenzivnější spolupráci světa v oblasti snižování emisí měl přinést také tzv. pracovní program pro mitigaci, na jehož vzniku se státy dohodly před rokem v Glasgow. V Egyptě měla být dojednána přesná podoba tohoto programu. Ambiciózní verze, kterou podporovaly například nevládní organizace, navrhovala trvání programu až do roku 2030, každoroční setkávání a pokud možno závazné úkoly v oblasti snižování emisí, které by z programu plynuly.

Přijata ale byla verze, podle níž program poběží jen do roku 2026 a v relativně slabé podobě. Bude pouze facilitativní a žádné nové úkoly či povinnosti z něj vyplývat nebudou.

Dalším velkým tématem vyjednávání byly i tzv. klimatické finance. Už na konferenci v Kodani (2009) se bohaté státy zavázaly k tomu, že v letech 2020-2025 každoročně mobilizují 100 miliard dolarů ročně na snižování emisí a adaptační opatření v rozvojových zemích. Peníze mohou být poskytovány formou grantů nebo půjček a polovina z nich by měla směřovat na adaptace.

Tento slib se ale dosud nepodařilo naplnit. Letošní report UNFCCC uvádí, že zatím nejvyšší objem klimatických financí se podařilo mobilizovat v roce 2020, kdy částka dosáhla výše 83,3 miliard dolarů. (Pro rok 2021 zatím zpráva z letošního podzimu data neuvádí, ale předpokládá se, že cíl 100 miliard dolarů se podaří splnit nejdříve v roce 2023.) Nedaří se plnit ani limit 50 % prostředků pro adaptační opatření. Mezi lety 2016-2020 se sice podařilo podíl prostředků určených na adaptace zdvojnásobit, i tak ale ještě v roce 2020 dosahoval pouze 34 % z celé částky. Adaptace tak nadále zůstávají chronicky podfinancované. Velká část klimatických financí je navíc poskytována formou půjček, nikoli grantů. I to představuje pro dlouhodobě předlužené rozvojové země závažný problém.

Opakované selhání bohatých zemí v oblasti klimatických financí jde na vrub především Spojeným státům. Právě ty zůstávají v příspěvcích daleko za svým férovým podílem.

Ač se nedaří plnit ani staré sliby z Kodaně, předmětem jednání byly letos už i úvahy o tom, jak definovat nový finanční cíl pro období po roce 2025. Netřeba dodávat, že částka 100 miliard dolarů neodpovídá ani současným potřebám. Finanční nároky na klimatická řešení přitom do budoucna porostou a i podle nové zprávy zveřejněné během letošní konference mnohonásobně převyšují aktuální pomoc.

Ani zde ale COP 27 výsledky nepřinesl.

Přesto letošní jednání znamenala v oblasti financí i jeden nečekaný posun. Země světa se shodly na nutnosti reformovat multilaterální rozvojové banky a mezinárodní finanční instituce a sladit jejich výdaje s klimatickými cíli.

Drtivou kritiku sklidila zejména Světová banka a její aktuální šéf David Malpass. Reformu Světové banky a odvolání Malpasse z funkce, do níž ho dosadil ještě Donald Trump, požadoval mimo jiné Al Gore: „Do Kongresu kandidoval [Malpass] jako popírač změny klimatu. V průběhu let učinil několik prohlášení, z nichž jasně vyplývá, že má prostě vážné pochybnosti o tom, že klimatická krize je skutečná. […] Systém Světové banky nemá žádnou vizi. A máte-li v jejím čele popírače klimatu, neuvidí energetickou transformaci, ale své přátele ve fosilních společnostech a bankách, které jsou s fosilními společnostmi propojeny.“

Potřebu zásadní reformy Světové banky formulovala i Mia Mottley, premiérka Barbadosu a výrazná osobnost v boji globálního Jihu za klimatickou spravedlnost: „Instituce vytvořené v polovině 20. století nemohou být efektivní ve třetí dekádě 21. století. Nepopisují problémy 21. století. Klimatická spravedlnost tehdy nebyla tématem.“

V nenápadné a spíše technické oblasti finančních institucí se tak v Šarm aš-Šajchu výrazně pohnuly ledy.

Výše zmíněná Mia Mottley byla na letošní konferenci jedním z nejvýraznějších hlasů malých ostrovních států. Jako nepřehlédnutelná morální autorita se zapsala do povědomí už před rokem, svým projevem na klimatické konferenci COP 26 v Glasgow. Letos vstoupila do diskuse kromě další várky nevybíravých morálních apelů i programem s názvem „Bridgetown Agenda“, jež směřuje právě na reformu finančních institucí.

Další výraznou ženskou tváří, jež v letošních jednáních zanechala silnou stopu, je i Jennifer Morgan. Právě ona, bývalá ředitelka Greenpeace a nyní německá zmocněnkyně pro klima, totiž dostala v kritické chvíli na starosti jednání o fondu pro ztráty a škody. Společně s chilskou ministryní Maisou Rojas sehrály významnou roli v nalezení finálního kompromisu.

Asi největší hvězdou konference byl ale nově zvolený brazilský exprezident Lula. Lula stihl v Šarm aš-Šajchu vystoupit hned několikrát, přesto se na něj pokaždé stály fronty a lidé při jeho projevech skandovali nadšené “Ole, ole, ole, ole, Lula, Lula”… Lula ohlásil návrat Brazílie k ochraně klimatu, přislíbil zvrátit deforestaci Amazonského pralesa a avizoval zřízení nového ministerstva pro záležitosti původních obyvatel.

Úleva ochránců klimatu ze změny politické konstelace v Brazílii byla při Lulově návštěvě v Šarm aš-Šajchu téměř hmatatelná. Jistě i díky tomu, že v jeho případě nejde jen o plané sliby. Lula totiž už v minulém volebním období skutečně dramaticky omezil odlesňování ve své zemi. Po Bolsonarově vládě i po nedávných zprávách vědců, že se z rozpadající Amazonie pomalu stává zdroj (a nikoli úložiště) uhlíku, se návrat Luly do úřadu stal jednoznačně jednou z mála vítaných nadějí letošní konference.

Že to Lula myslí s klimatem vážně dokládá i jeho zájem vstoupit se vší razancí nejen na domácí scénu, ale i do mezinárodních vyjednávání. Oznámil totiž i záměr usilovat o „Amazonský COP30“, tedy hostit v roce 2025 klimatický summit OSN právě v Amazonii.

Nejpalčivější problém klimatické krize, růst koncentrací skleníkových plynů v atmosféře, ale zůstal nevyřešen. Podaří se proti fosilním palivům rázně zakročit alespoň za rok? O tom lze úspěšně pochybovat. COP 28 se totiž bude konat ve Spojených arabských emirátech. Ty patří mezi deset největších producentů ropy na světě.

V roli nepravděpodobných klimatických „hrdinů“, od nichž se bude řešení očekávat, se tak možná nakonec nečekaně octnou Češi a Češky. Za dva roky se má totiž konat klimatická konference OSN (COP 29) v regionu Střední nebo Východní Evropy. Kde přesně se ještě neví, ale jednou ze zvažovaných zemí je i Česká republika. Názory na případné hostitelství Česka se různí i uvnitř klimatického hnutí. V čem jedni vidí příležitost, vidí jiní spíše vyčerpávající a bezúčelnou distrakci.

Aktuální české předsednictví v Radě EU ale ukazuje, že pokud na to přijde, umí se Česko mezinárodních klimatických témat zhostit i se ctí. Kdo by ještě před rokem čekal, že velkou část klimaticko-energetické legislativy z balíku Fit for 55 dojednají pro Evropu nakonec v předsednické židli právě klimatičtí kverulanti z české kotliny?

Autor: Jitka Martínková