Radikalizace české společnosti: nový fenomén, nebo výsledek dlouhodobého vývoje?

Na začátku září překvapila českou veřejnost mohutná demonstrace na Václavském náměstí. Podle odhadů policie se jí účastnilo až 70 tisíc lidí, přičemž za jejím svoláním stáli převážně lidé do té doby neznámí. Demonstrace byla namířená proti politice vlády. Zaměřovala se zejména na otázku zvyšování cen spojených zejména s nárůstem ceny energií. Během demonstrace ale zazněla i celá řada dalších výroků, které obecně kritizovaly postup vlády také v mnoha dalších oblastech. Na tuto demonstraci pak navázaly další, podobně laděné protestní akce, které probíhaly s větší či menší frekvencí až do konce roku 2022 a jejichž organizátoři v nich hodlají pokračovat i v roce 2023. Přestože žádná z nich už nedosáhla tak velkého počtu lidí jako ta první, varovný signál vyslaný vládě i celé české veřejnosti byl poměrně jasný.

Co se to tedy loni na podzim odehrálo? A jaký je důvod, že do ulic lidé vyšli právě teď, a ne třeba před rokem nebo před pěti? Abychom si mohli na podobné otázky odpovědět, musíme se nejprve vrátit v historii zpátky až do začátku 90. let a podívat se na formování radikálních politických proudů v české politice.

Pád komunismu v roce 1989 otevřel dveře různým novým formám politické angažovanosti, včetně těch krajních. Zdálo se, že většina společnosti je spokojená se směrem, kterým jsme po roce 1989 vykročili. Ekonomická transformace a proměna společnosti od komunistické totality k demokratické a liberální společnosti rezonovala v médiích a zdálo se, že ji většina občanů akceptuje. Při bližším ohledání je ale zřejmé, že tomu tak ve skutečnosti nikdy nebylo. To je moment, který jsme z mnoha historických důvodů poměrně dlouho přehlíželi. Podíváme-li se  na volební výsledky, tak od samotného začátku existence svobodného Československa a následně samostatné České republiky byla v parlamentu přítomná komunistická strana, která obvykle získávala kolem 10 až 12 % a občas byla ještě úspěšnější  - v roce 2002 například dosáhla na 18 %. Do roku 1998 pak byla součástí Poslanecké sněmovny i Republikánská strana v čele s Miroslavem Sládkem, která v letech 1992 a 1996 získala 6 %, respektive 8 %. Dohromady tyto dvě krajní politické strany oslovovaly kolem 20 % voličů. Označujeme-li je za okrajové, pak termín okrajový neznamená nevýznamný, ale krajní ve smyslu politickém.

Můžeme proto říct, že přes celá 90. léta existovalo minimálně 20 % obyvatelstva, které nesouhlasilo s nastoupeným trendem a které odmítalo politickou transformaci minimálně v té podobě, v jaké proběhla. Tato situace se změnila v roce 98, kdy Sládkovi Republikáni vypadli z parlamentu, zatímco zisk komunistické strany zůstával v zásadě stabilní. V ten moment zmizela krajní pravice z veřejné politiky. Jako by to potvrzovalo, že většina lidí skutečně souhlasí s politickou transformací a nástupem liberální demokracie.

Místo toho se z dnešního pohledu zdá pravděpodobnější, že pro část lidí tím zmizela politická strana, se kterou by se mohli identifikovat a která by vyjadřovala jejich nesouhlas s politickým režimem jako takovým.

Znamená to, že radikální proudy z české politiky zmizely? To jistě ne. Na rozdíl od západní Evropy nejvýznamnější část radikálního krajně pravicového proudu v tomto období začaly tvořit skupiny navázané na subkulturu skinheads, které na dalších téměř 15 let převzaly roli klíčové součásti krajní pravice a současně i hlavní antisystémové síly. To na jedné straně vneslo do veřejného prostoru otevřenou adoraci nacismu a brachiální násilí, na druhé straně to ale patrně uzavřelo tento prostor pro řadu „normálních“ lidí, kteří byli protestně naladěni, ale odmítali buď otevřený nacismus, nebo násilí, případně obojí. Současně se během této doby složky ministerstva vnitra a policie zaměřily při potírání radikalismu právě na skupiny vzešlé ze subkulturního prostředí a na dlouhou dobu se tak radikalismus, respektive extremismus, staly synonymem pro subkulturní skupiny skinheadů. Tam, kde se začínaly formovat organizace, které na skinheadskou vizáž rezignovaly, se ukázalo, že poměrně často policie jejich jednání přehlížela. Zejména pokud se nedopouštěli (ani verbálního) násilí.

Tato situace trvá zhruba do roku 2013, kdy se poslední z organizačních struktur vzešlých ze skinheadské subkultury (Národní odpor, Autonomní nacionalisté) rozložila. Ve stejném roce vzniká hnutí Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury, které vstupuje do parlamentu. O rok později pak přichází nástup antiislámských skupin a proměna Úsvitu na antiislámskou stranu.

Co způsobilo tuto proměnu? Důvod musíme hledat v několika odlišných momentech. První z nich už jsme naznačili. Jde o vznik nové politické strany, která je akceptovatelná pro širší publikum naladěné více či méně antisystémově, které si ale nepřeje spojovat se s otevřeným neonacismem, jehož myšlenky většinou nevyznává. Politické strany podobného ražení v minulosti už vznikaly, ale vždy byly navázány na otevřeně extremistické skupiny. Úsvit, respektive hnutí Svoboda a přímá demokracie, představuje stranu, která více akcentuje rozměr populismu než radikalismu, verbálně se distancuje od rasismu nebo antisemitismu a dovolává se spíše tradice nacionalismu a kombinace konzervativních a sociálních přístupů.

Druhým momentem je proměna krajní pravice, ke které dochází celosvětově po roce 2001, respektive po útoku Al-Káidy na newyorská Dvojčata. Proměna mezinárodní situace tehdy vedla krajně pravicové skupiny k určitému přeformátování svých základních postulátů, které jí umožnily legitimizovat své postoje a transformovat svou podobu způsobem, jenž je pro veřejnost akceptovatelnější. Otevřený rasismus a antisemitismus byly nahrazeny antiislamismem, nacionalismus byl nahrazen euroskepticismem a volání po autoritativním případně totalitním zřízení byly postupně nahrazeny voláním po přímé demokracii. Krajně pravicové skupiny, které tento rebranding neprovedly, se postupně marginalizují a jsou nahrazovány skupinami, které svou vnější prezentaci uzpůsobily novým podmínkám.

Třetím momentem je fakt, že Česká republika, respektive Evropa, zažila v posledních 15 letech několik poměrně zásadních krizí různého charakteru, které všechny napomáhají erozi prodemokratických pohledů. První z těchto krizí je „velká deprese“ v roce 2008. V českém prostředí během této krize došlo k synergii mezi skupinami extrémní pravice a skinheadské subkultury, která vyvrcholila několika pokusy o pogromy v severočeských městech, dlouhodobě vyhlášených problematickým soužitím majority a romské komunity. Na ní plynule navázala v roce 2009 řecká krize. V roce 2014 přišla první ukrajinská krize. V roce 2015 migrační krize, která zasáhla dramaticky celou Evropu a významným způsobem akcelerovala nástup antiislamistických a zároveň dezinformačních skupin. Nástup dezinformací a jejich význam přitom v roce 2016 potvrdily události ve velké Británii ústící v tzv. Brexit a volby ve Spojených státech, ve kterých zvítězil Donald Trump. V roce 2018 se ve Francii objevilo takzvané hnutí žlutých vest, jehož existence posílila radikální odpor antisystémového charakteru jak ve Francii, tak napříč Evropou. V roce 2019 pak následovaly rozsáhlé protesty v čínském Hongkongu, které ale byly na konci roku zastíněny nástupem pandemie covidu. Ta s plnou silou zasáhla Evropu v průběhu roku 2020. Dříve, než jsme se z ní dokázali plně vzpamatovat, začala v únoru roku 2022 ruská invaze na Ukrajinu trvající dodnes. Některé z těchto událostí měly mezinárodní charakter, jiné byly více lokální, všechny ale napomáhaly erozi důvěry v demokracii a její hodnoty.

Zmíněné tři okolnosti vedly ke vzniku nové situace, zcela odlišné od toho, co Česká republika do té doby znala. Výsledkem proměny krajní pravice po jedenáctém září v zahraničí byl postupný nárůst významu krajně pravicových nebo původně krajně pravicových politických stran, což vedlo k legitimizaci těchto postojů. Strana Front national ve Francii pod vedením Marine Le Pen se postupně stávala legitimní součástí politického systému, stejně jako Lega (dříve Lega Nord) v čele s Mateo Salvinim v Itálii. Migrační krize v roce 2015 navíc vynesla do popředí úplně nové politické subjekty, které nebyly spojené s neonacistickými skupinami a v jejichž čele stanuly jiné typy lídrů než jak tomu bylo u dřívějších extremistických stran, například docent Jihočeské univerzity Martin Konvička.

S migrační krizí je ale spojen ještě jeden zcela nový fenomén, a to je postupný vznik dezinformační scény. V jádru působení antiislámské scény kolem migrační krize bylo nejprve šíření negativně zabarvených informací o působení islámu, které se zaměřovalo na problematické aspekty muslimského náboženství, ale postupně začalo přebírat různé, často zcela dezinformační narativy ze západní Evropy. Významná část současné dezinformační scény má své kořeny právě tady. Při jejím vzniku ale sehrál významnou roli fakt, že velká část těchto narativů nebyla veřejně nijak zpochybněna a naopak, většina etablovaných politických stran přebrala antiimigrační a často i vysloveně antiislámskou rétoriku. Ostatně prezident Zeman při oslavách 17. listopadu v roce 2015 Martina Konvičku osobně podpořil. Antiislámské a dezinformační narativy tak získaly veřejnou legitimitu.

Když se antiislámská scéna kolem roku 2017 sama rozložila, většina do té doby působících webových stránek a internetových skupin na ní navázaných zůstala funkční a postupně začala šířit nové informace. Jejich jednotícím momentem byla naprostá nedůvěra v etablované politické strany, odpor k Evropské unii a postupně sílící nenávist k západoevropskému liberalismu a liberální demokracii obecně. Podstatně významnější než většina webových projektů vzniklých v této době byla proměna webového portálu Parlamentní listy z dříve lobbistického časopisu na projekt, který řadě lidí z antiislámské a dezinformační scény poskytl prostor pro vyjadřování. Parlamentní listy se do budoucna staly významným šiřitelem těchto narativů a jejich dosah a význam byl nesrovnatelný s naprostou většinou ostatních dezinformačních webových projektů. Parlamentní listy se staly vlajkovou lodí dezinformační scény, přičemž těžily z toho, že v České republice jakožto postkomunistické zemi existuje velmi silná animozita k jakémukoli omezování svobody slova, včetně omezování dezinformačních webů.

Velmi významnou proměnou pak prošla tato scéna během pandemie covidu, jež velmi dramatickým způsobem akcelerovala ochotu části lidí naslouchat dezinformacím, které se týkají buď samotné podstaty pandemie nebo vládních opatření k jejímu potlačení. Současně došlo k propojení několika do té doby odlišných a nespolupracujících skupin, zejména dezinformační scény (která mezitím v zásadě pohltila většinu zbytků krajní pravice) a skupin označovaných souhrnně jako anti-vax - tedy těch, kteří odmítají očkování a často jsou obecně velmi kritičtí k západní medicíně. Teorie o celosvětovém spiknutí, charakteristické pro krajní pravici, začaly prostupovat dezinformační scénou a spojovat se s narativem o očkování a jeho negativních dopadech na lidský organismus. Navíc došlo k mobilizaci významné části obyvatelstva, na které reálně dopadly důsledky opatření proti pandemii.

Zejména lidé ze sociálně slabšího prostředí, případně ze specifických oborů jako například gastro průmysl, byli těmito opatřeními reálně zasaženi a jejich frustrace se často vybíjela v podpoře různých dezinformačních skupin a organizací, jejichž význam v této době dramaticky narostl. Část těchto lidí po ukončení protipandemických opatření řady dezinformační scény opustila, část ale zůstala a začala sdílet její hlavní narativní rámce. Terčem kritiky se stává jednak západní věda jako taková, ale stále častěji i evropský liberální koncept demokracie, k němuž se více či méně otevřeně do kontrapozice staví autoritativní osobnost Vladimíra Putina a za určitý vzor vydává konzervativní, pravoslavné a anti-LGBT Rusko.

Zatímco situace s covidem se na konci roku 2021 postupně uklidňovala, na začátku roku 2022 dopadla na Evropu další, velmi dramatická krize, v podobě ruské invaze na Ukrajinu. Pro dezinformační scénu to byl v prvotní fázi války obrovský šok a na několik týdnů se zcela odmlčela - mimo jiné i proto, že odezva české společnosti byla v drtivé většině proukrajinská. Postupně však najela se stále se zvyšující intenzitou na striktně proruský výklad pohledu na rusko-ukrajinský konflikt a rozehrála celý repertoár útoků proti Evropské unii, jednotlivým evropským vládám, USA a NATO. Významně jí v tom nahrály zhoršující se ekonomická situace, pokračující post covidová inflace a dramatický nárůst cen energií způsobený samotnou válkou. Můžeme spekulovat o tom, jaký vliv na současnou situaci, polarizaci a radikalizaci české společnosti má přímo Rusko. Konkrétní měření dosahu jeho vlivu je poměrně obtížné, je ale naprosto zřetelné, že je to právě Rusko, kterému současná radikalizace nejvíce vyhovuje. Její nástup by ale nebyl možný bez klíčových momentů v naší vlastní historii, bez nespokojenosti části občanů, která má své kořeny až v 90. letech a která byla od roku 2001 vystavena postupně sílícímu tlaku antiislamistické scény a od roku 2008 navíc zhoršujícím se ekonomickým a částečně i politickým podmínkám.

Chceme-li se tedy dobrat odpovědi na to, co se v posledních měsících v České republice děje a odkud se berou lidé, kteří demonstrují proti vládě, můžeme konstatovat jedno: současná situace je důsledkem několika chybných kroků v minulosti. První chybou bylo přehlížení nespokojených občanů během 90. let, přestože šlo o poměrně početnou skupinu zahrnující zhruba 20 % voličů. Druhou chybou byla akceptace dezinformační scény během migrační krize, její legitimizace ze strany etablovaných politických stran a subjektů a následně neschopnost české společnosti se proti dezinformačním narativům účinně bránit. Třetí chyba se týká zhoršení ekonomické situace části lidí během pandemie covidu a nedostatečné schopnosti vlády řešit tento problém. A konečně situaci nezlepšuje ani poměrně slabá komunikace vlády během podzimu 2022, která nedokázala uklidnit občany vystrašené skokovým zdražením energií. Každá z těchto chyb má jinou váhu, význam a důsledky. Všechny dohromady ale postupně vedly k nárůstu skupiny nespokojených občanů, kteří nedůvěřují stávajícímu politickému systému natolik, že si přejí jeho kompletní přeměnu. Tuto skupinu se pak dlouhodobě snaží oslovovat lidé z dezinformační scény. Děje se tak jednak z důvodů ryze pragmatických (například v podobě finančního zisku provozovatelů díky příznivcům a čtenosti dezinfo-webů), tak i z důvodů geostrategických, kde svou roli sehrává proruská orientace významné části dezinformační scény. Z tohoto pohledu je pak vcelku nepodstatné, zda současné aktivity mají svůj původ ve výslovném ruském zadání, nebo vycházejí z vlastních intepretací dezinformační scény – jejich důsledkem je rostoucí polarizace a radikalizace společnosti, na kterou politický mainstream zatím nenachází účinnou odpověď.

autor Jan Charvát