Cestovala jsem s dynamitem na klíně. Kuriozity z různých koutů světa, které umí překvapit

Na cestování mě baví hlavně volnost, nespočet zážitků a také mnohá překvapení. V tomto článku se chci s vámi podělit o výběr několika kuriozit, které mě hodně zaskočily.

A hned dvě překvapení na mě čekaly v Bolívii. Tou první bylo hornické město Potosí, které má bohatou historii a tady se nachází i největší stříbrný důl na světě. Těžba stříbra v samotném dole připomíná trochu středověk, ale co mě nejvíce zaskočilo byl prodej dynamitu téměř na každém rohu ve městě. Ano, čtete správně. Normální dynamit s rozbuškou, který horníci v místním stříbrném dole používají ke své práci. V rámci organizované prohlídky jsme tento důl také navštívili a na doporučení průvodce na trhu dynamit zakoupili jako dárek pro horníky, což je prý zcela běžná věc. Tak jsem ten dynamit musela převézt v igelitce na klíně až do zmíněného dolu, který byl za městem. Úplně dobrý pocit jsem z toho neměla, ale říkala jsem si, že nejsme asi první, a pro nás to snad nebude ani poslední dovolená.

Druhou zajímavou záležitost jsem objevila také v Bolívii, v odlehlé vesnici téměř odříznuté od světa. V kopci za vesnicí mě zaujaly rozeseté malé zídky ve tvaru „U“, asi 1,5 m vysoké. Byla jsem zvědavá, co to je za zvláštní stavby a nebylo mi ani jasné, k čemu slouží a šla jsem je tedy prozkoumat. A nevěřila vlastním očím, co jsem zjistila. Byly to vesnické záchodky, kam si vesničané odskakovali na toaletu. Pomyslela jsem si, že to snad není ani možné, ale chvíli jsme po vesnici bloumali a skutečně viděli místní paní, jak vyběhla z domu a zamířila právě sem. V Bolívii asi neznají kadibudky, ale mohli by se třeba nechat inspirovat u nás v Česku :).

Další raritu, kterou jsem také ještě nikde neviděla, jsem zaznamenala v Panamě. Konkrétně v hlavním městě Panama City. Hodně jsme se pohybovali v centrálním dopravním uzlu města, kde byla opravdu velká koncentrace lidí, kteří šli do zaměstnání. A tady jsem měla pocit, že mě asi šálí zrak, když jsem viděla zástupy panamských zdravotníků, kteří mířili do práce. Nešlo je přehlédnout, protože měli na sobě pracovní oblečení. To znamená bílé nebo zelené kalhoty s halenou a i obuv, které všichni známe z našich nemocnic a zdravotnických zařízení. Sama jsem zdravotník a z toho jsem byla hodně zaskočená. Nedokážu si představit, že cestuji do práce v pracovním oděvu, nepřevléknu se a poskytuji zdravotní péči v oblečení, které prošlo MHD. Nebo že by se na pracovišti znovu převlékali? Nevím, ale mám proto asi jediné vysvětlení, a to, že zdravotníci jsou v Panamě natolik vážená VIP skupina, že to dávají všem na odiv.

Také neumím odhadnout, na jaké úrovni je v Panamě zdravotnictví, ale podle našeho dalšího zážitku opět z Panamy se s tím naším srovnávat asi nedá. Cestovali jsme meziměstským autobusem, do kterého přistoupila těhotná paní s viditelnými porodními bolestmi. Mezi řidičem a paní proběhla hlasitější komunikace a pak už jsme jen uháněli do našeho cílového města, které nebylo úplně blízko. A řidič evidentně nedodržel stanovenou trasu, protože s autobusem plným cestujících zajel až ke vchodu tamní nemocnice, těhotná paní si vystoupila a my pokračovali dál na autobusové nádraží. Nikdo se vůbec ničemu nedivil, tedy kromě nás a já si jen oddechla, že to nastávající maminka naštěstí stihla.

Moderní a ekonomicky vyspělý Hongkong má na téměř 8 miliónů obyvatel velmi malou rozlohu a tomu jsou uzpůsobeny také obytné domy vyhnané do velkých výšek. A stejně tak velikosti bytů, které jsou opravdu miniaturní a žijí v nich i celé rodiny. A možná jste někdy četli nebo slyšeli i o tzv. klecových bytech. Co mě ale zaujalo, byl víkendový Hongkong, který se v některých částech města, hlavně pak v okolí stanic metra proměnil v kartonové město. Celé rodiny s dětmi, ale i jednotlivci si vystavěli z papírových kartonů ohrady a vybavili si je dekami, jídlem, nebo přenosnými televizemi. A v tomto papírovém obýváku pod širým nebem spokojeně trávili volný den. A nebyli to žádní bezdomovci, protože během pracovního týdne jsme nic takového neviděli. Zprvu jsem nechápala, co to má být, ale pak mi to došlo. Vzhledem ke stísněným podmínkám, ve kterých musí žít, raději zakempují venku mezi krabicemi, než aby se mačkali ve svém mikro bytě. Jo, jo… holt, není všechno zlato, co se třpytí.

A jako bonus na závěr jeden postřeh z Indonésie, z ostrova Flores. Indonésie má přes 17 tisíc ostrovů, různá náboženství a křesťanů je z nich jen malé procento. A právě Flores je křesťanským ostrovem. Na tom by nebylo nic tak zajímavého, kdybych neviděla, jakým způsobem pohřbívají nebožtíky. Při cestování ostrovem nešlo přehlédnout, že téměř před každým domem mají velmi zvláštní ploché desky obložené barevnými kachlíky jako v koupelně. Bylo nám vysvětleno, že to jsou hroby a podle místní zvyklosti se pohřbívají členové rodiny na pozemku před domem. I když je to pro nás naprosto nepředstavitelná věc, tohle jsem byla ještě schopná vzhledem k místní tradici i pochopit. Ale úplně mimo moje chápání byl „provoz“ na těchto kachlíkových hrobech. Děti si z náhrobků vytvořily herní koutek, běhaly nebožtíkům doslova po hlavě, honily se kolem dokola, nebo si na nich jen tak hrály. Občas jsme zahlédli i psy, jak si spokojeně na hrobech hoví. Celkem by mě zajímalo, jestli na Floresu při smutečním proslovu také říkají větu: „Odpočívej v pokoji“.

A tak se jen těším, jaké nové a zajímavé kuriozity na mě při dalších cestách čekají a jakými nevšedními zážitky si obohatím svůj cestovatelský archiv.

Zdroj: Helena Koubová