Z Namibie na skok do Botswany a k Viktoriiným vodopádům

Po Namibii je nejlepší cestovat autem. Není nutné půjčovat si terénní vůz, pokud sem nepojedete po delších deštích, které jsou od prosince do března, kdy jsou cesty rozbahněné. Silnice v Namibii jsou dvojího typu. Krásné klasické asfaltky ve výborném stavu a potom šotolinové, což je v podstatě ztvrdlý droboučký štěrk a můžete po ní jezdit i celkem velkou rychlostí (klidně i 110 km/h). Místní silničáři je pravidelně upravují, a tak jsou až na některé výjimky rovné a výborně sjízdné. Tou výjimkou byly silnice, které se po deštích rozjezdí, ztvrdnou a vytvoří hrboly, které vypadají jako roleta. Jízda po takové silnici připomíná tankodrom a musíte vyvinout určitou rychlost, aby se auto „vznášelo“ a necítili jste každou nerovnost.

My jsme celou Namibii projeli od jihozápadu z JAR až na sever do Botswany a k Viktoriiným vodopádům a najeli jsme téměř 5000 km.V Namibii (jako v celé Jižní Africe) se jezdí vlevo, což může někoho trochu děsit, ale po pár kilometrech si zvyknete a nebude vám to připadat divné. Před cestou je nutné nastudovat základní dopravní předpisy, jako jsou kruhové objezdy a křižovatky. Vzhledem k velmi nízkému silničnímu provozu (někdy jsme za celý den potkali jen tři auta), nebyl s řízením problém. Na kruhovém objezdu se jezdí obráceně a na křižovatce bez značek má přednost ten, kdo přijel první.

Namibie je jako stvořená pro kempování, toho jsme využili a bylo to dokonalé dobrodružství a romantika. Několikrát jsme sice přespali v hotelu, ale s kempováním v divoké přírodě, s táborákem, grilováním a oblohou Jižního kříže plnou hvězd se to srovnat nedá. Na takové zážitky budete celý život vzpomínat. Kempy jsou po celé zemi hojně rozšířené a najdete je takřka ve všech turisticky zajímavých lokalitách. Jsou výborně vybavené a byla jsem hodně překvapená, když jsem viděla, na jaké jsou úrovni. Dostanete svoje kempovací místo, což je plocha většího obýváku s přípojkou na elektřinu (někdy i vodu) a gril nebo ohniště. V areálu kempu je restaurace, společné sociální zařízení (většinou velmi komfortní) a na několika místech byl i bazén a kuchyně. Dřevo na oheň seženete všude v obchodě nebo u benzínky a na gril můžete vyzkoušet místní klobásky nebo třeba steak z antilopy. Mimochodem supermarkety jsou v Namibii v každém větším městě a jsou velmi dobře a kvalitně zásobeny. Ani nepoznáte, že jste v Africe. Je vidět, že německý vliv a německá kolonizace Namibie zde zanechaly stopy.

Do Namibie jsme cestovali v květnu, což byl z hlediska počasí ideální měsíc a opravdu jsme měli celé 3 týdny krásné počasí. Jediná nevýhoda byly velmi chladné, místy až mrazivé noci a rána, čemuž jsme museli přizpůsobit oblečení, ale přes den bylo nádherných 28-30 stupňů a modrá obloha.

Fish River Canyon - je považován za druhý největší kaňon na světě a jeho majestátnost je opravdu ohromující. Je 161 km dlouhý, až 27 km široký a 550 m hluboký. U kaňonu je vyhlídka a můžete si udělat i procházku.

Quivertree Forest – velký porost stromové aloe (někdy je také nazýván jako toulcový strom), který najdete v oblasti u města Keetmanshoop. Ve stejném místě jsou i krásné čedičové skály Gigant’s Playground.

Sesriem a Sossusvlei – je část národního parku Namib známá svými červenými dunami. Projít se můžete také v Sesriem Canyonu (který se ovšem nedá srovnat s Fish River Canyonem), ale můžete se tady vykoupat. Dále můžete obdivovat majestátní dunu Elim, nebo si „vyběhnout“ na Dunu 45. Celá tato oblast je neskutečně krásná, táhne se v délce několika desítek km a cestou můžete obdivovat okolní krajinu s červenými písečnými dunami, které se při západu slunce zbarví až do krvava. Zlatým hřebem je Dead Vlei. Vyschlá bílá pánev s torzy 500 let starých stromů obklopená vysokými dunami. Tady se ocitnete ve fotografickém rauši.

Swakopmund – bylo další zajímavé místo na naší trase. Naprosto se vymyká běžným africkým městům a působí spíš jako prázdninové letovisko někde na Baltu. Centrum je malinké, můžete se projít k moři kolem majáku a celkově město působí velmi uspořádaným a čistým dojmem. Prostě pozůstatek po Němcích. Při cestě do Swakopmundu jsme zastavili v městečku Solitaire, které sice není ničím zajímavé, ale vypadalo trochu jako z divokého západu. A hlavní důvod, proč jsme se zde zastavili, byla skvělá místní domácí pekárna. A několik kilometrů před Swakopmundem je Walvis bay, kde můžete vidět lagunu s plameňáky a soliska, kde se těží mořská sůl.

Spitzkoppe a Branberg – oblast krásných skalních útvarů.

Twyfelfontein – místo, kde najdete staré skalní malby a rytiny a také zkamenělý les Petrified Forest. Ten je opravdu jedinečný, protože uvidíte zkamenělé kmeny stromů staré 250 miliónů let, které písek důkladně zakonzervoval. Také se zde hojně vyskytuje neznámější namibijská rostlina Welwitschia. Je velmi neobvyklá tím, že má většinou dva zkrabacené listy, roste velmi pomalu (1 cm za 5 let) a může žít až 1000 let.

Live muzeum Damara – cestou směr Opuwo je živé muzeum, které ukazuje život v namimbské vesnici. Je to atrakce pro turisty, ale uděláte si představu, jak taková vesnice vypadá, můžete se podívat i na různá řemesla a jak a čím místní lidé tráví běžný den.

Opuwo – je oblast etnika Himbů a Hererů. Jsou to zajímavé kmeny, které by vydaly na celý článek. Ale v krátkosti. Hererské ženy se vyznačují na Afriku velmi netradičním oděvem, což jsou dlouhé bohatě nabírané šaty a vysoké klobouky s rohy. Naproti tomu ženy z kočovného kmene Himba jsou oděny velmi spoře, jen v kožené krátké sukni a jinak jsou nahé. Celé tělo včetně vlasů, které mají spleteny do dredů, si potírají speciální směsí loje a červené hlíny. Největší raritou těchto žen je, že se vůbec nemyjí. Osobní hygienu vykonávají jakýmsi vykuřováním přírodními prostředky. Muži a děti se myjí občas. Klasickou himbskou vesnici jsme navštívili s chlápkem, kterého jsme zkontaktovali ve městě. Jako vstupné do vesnice jsme nakoupili základní potraviny, jako olej, mouku, rýži a těstoviny. Himbové nám ukázali, jak a v čem žijí, a kupodivu nemyté ženy nesmrděly :) A protože i Himbové chodí nakupovat, bylo velmi vtipné vidět polonahé Himbky v supermarketu ve městě, jak tlačí nákupní vozík, nebo nabalenou Hererku v dlouhých šatech vedle polonahé himbské ženy.

Safari v národním parku Etosha – ideální místo k pozorování a fotografování divoké zvěře. Běžně se zde vyskytují zebry, sloni, žirafy, pakoně, impaly, lvi i nosorožci. V parku můžete jezdit vlastním autem, ale nesmíte chodit pěšky. Jsou zde dva kempy Okaukuejo a Halali. V kempu Okaukuejo je moc pěkná pozorovatelna zvěře s napajedlem, kde můžete sedět celé hodiny a je se stále na co dívat. Kemp Halali má sice také pozorovatelnu, ale žádná zvířata jsme neviděli a i celá oblast kolem kempu byla na zvířata velmi chudá.

Meteorit Hoba – směrem k botswanské hranici je možné vidět největší meteorit na světě, který váží 50 tun.

Mahango safari – tento národní park se nachází u hranic s Angolu a Botswanou. Také ho můžete projíždět vlastním autem, ale pro nás to byl úplný propadák, protože jsme tady žádná zvířata neviděli.

Národní park Chobe – tady jsme využili možnost lodního safari lodí po stejnojmenné řece Chobe. Je to jedinečná příležitost vidět divoká zvířata z jiného pohledu a viděli jsme jich opravdu hodně. Nejčetnější byli sloni, kterými je Botswana proslulá. A také tady byl asi nejkrásnější západ slunce, jaký jsem kdy viděla.

Livingstone - město s koloniálními budovami, pěkným africkým tržištěm a muzeem, před kterým je socha cestovatele Emila Holuba, který jako první zmapoval Viktoriiny vodopády. Ale hlavně, město Livingstone je výchozí základnou k Viktoriiným vodopádům.

Viktoriiny vodopády se nacházejí na hranici států Zambie a Zimbabwe na řece Zambezi. Z Livingstonu je to asi 10 km k hraničnímu přechodu do Zambie, ze které jsme vodopády navštívili. Oba státy spojuje 200 m dlouhý most Victoria Falls Bridge. Na hraničním přechodu jsme zaplatili vízum 50 USD a vodopády jsme si ze Zambijské strany prohlédli. Vodopády jsou 100 m vysoké a bezmála 1700 m široké a patří mezi největší vodopády světa. Můžete si zde užít i opravdový adrenalin, a to bungee-jumping z mostu Victoria Falls do řeky Zambezi, nebo let vrtulníkem nad vodopády. Není to sice levná záležitost, ale ten zážitek, vidět vodopády z výšky za to stojí.

Zdroj: Helena Koubová - cesta po vlastní ose v roce 2012