Článek
Dočetla jsem se v jednom magazínu na kolik by taková chytrá domácnost asi vyšla. Jen za luxusní kávovar, který se dá naprogramovat tak, že ráno sám uvaří kávu, přijde na 85 990 korun. Pračka se sušičkou 36 290 korun, lednice 58 860 korun. Kdybyste si náhodou doma chtěli péct vlastní chleba, tak si připravte na pečící troubu 39 990 korun. Všechny tyhle technické zázraky a další mají půvab v tom, že za vás vykonají spoustu práce, aniž byste vy cokoli dělali, stačí jen správně pomocníky naprogramovat a pak si užívat klidu. Jenže kdo si to koupí, když se diskutuje o tom, že kostka másla stojí 70 korun, což je drahota.
K ovládání všech těch zázračných chytrých přístrojů - pomocníků ještě jsou potřeba ovládače, jako třeba chytrý mobil, chytré hodinky a další a ty nejsou vždycky spolehlivě dlouhodobě nabité, stojí také spoustu peněz a ke svým funkcím potřebují elektřinu. Ta podražila. Fungují jen na různá hesla či PIN, různá zaříkávadla.
S nadhledem říkám, že základ kuchyně je prkénko, nůž a struhadlo. Samozřejmě pokroku se nebráním, k uvaření kávy nebo čaje mi slouží rychlovarná konvice, na valše, jako naše babičky, bych také prala nerada. Chytří koumáci a technici vymysleli a stvořili spoustu udělátek, nástrojů a přístrojů, které nám usnadňují různé činnosti.
Zůstanu u té kávy. Kdo používá kávovar, i když koupený za rozumnou cenu, přichází o radost z vaření různých druhů kávy, není fajnšmekr. Někdo si přidává do kávy frťana rumu nebo koňaku, smetanu, kardamon. V Chorvatsku vaří kávu v džezvě a to hodně silnou, je to obřad. Do džezvy se nasype umletá káva, džezva se nechá zahřát, až začne káva vonět, zalije se vodou a když káva vzkypí, pokropí se studenou vodou, aby logr padl na dno, osladí se cukrem, medem, pije se z malých kalíšků. K celému tomu obřadu pití kávy patří něco na způsob hodně sladké marmelády - sladko.
Prádlo za pěkného počasí věším na balkoně na sluníčku, které prádlu dodá příjemnou svěží vůni. No a lednice mi nemusí připomínat, že je čas koupit máslo, mléko nebo třeba sýry, tvaroh….
Připadá mi, že některé technické vymoženosti nás nutí k lenosti, když za nás vykonávají některé činnosti, které bychom zvládli levou rukou a že nás učí nemyslet, jak co udělat nebo vyřídit, jsou to takové paradoxy.
Zvláště, když v jedné populární písničce se zpívá: Dělání, dělání, všechny smutky zahání, dělání je lék, dělání, dělání, to nám úsměv zachrání, dělání je lék.
Dodávám, že v téhle zmatené nebo snad pomatené době každý lék pro dobrou náladu je houfně vítaný.
Helena Synková
