Článek
Jednoho dne jsem šla vyhodit smetí do kontejneru, k němu vedla šikmá ploška, na kterou jsem šlápla, zvrtla se mi noha či co a už bylo dílo hotovo. Myslela jsem, že se postavím a půjdu domů, ale nevstala jsem, nohu jsem necítila, odnesla to stehenní kost, nevydržela. To byl počátek mých trablů.
Druhý den po narkóze, když mě nohu vyspravili, vyztužili, mně postavili na nohy a zkus chodit. A tak jsem se pomalu učila jako malé dítě chodit.
Ztráty a nálezy. Ztratila se moje oblíbená softshellová bunda z věšáku. Kam se poděla jsem nikdy nezjistila, asi někomu dobře padla, pro mne byla stejně o číslo větší.
Nález. Když už jsem se obstojně pohybovala po cvičišti – tréninkové chodbě, zradil mě žlučník, a znovu narkóza a pak zase tréninková chodba…
Dvě narkózy, poté podivné noci, kdy kolem mne bloudily stínové příšerky, před kterými jsem zavírala oči. Jedna moje spolubydlící na pokoji, když se jí ptali jak ke zlomené noze přišla, pravila: „V noci jsem šla přes dvorek na záchod a upadla jsem…“ Kde ta paní asi bydlí, napadlo mě, že chodí v noci po dvorku na záchod, latriny už snad dávno nejsou. Ukázalo se, že bydlí v prvním patře domku a šla přes chodbičku… To ta narkóza.
A teď něco o gastronomii. Co by tomu asi řekl Zdeněk Pohlreich, kdyby dostal štrúdl s jablky a rozinkami, ale slaný, nebo tekutý špenát s knedlíkem, nedovařenou rýži, rozvařenou čočku, nebo bramborový salát obarvený červenou řepou. Největší postrach byla strouhaná jablka. Nic proti jablkům, ale byla doplněná jogurtem a sem tam byl i kus tuhé stopky. Nebo štrúdl s mrkví, těstovinový salát sestávající ze slaných vřeten s miniaturním kouskem papriky, salát z brokolice, a co teprve večerní polévky neznámé konzistence a chuti. Všemu dávala dietní sestra honosné názvy - stroganov, svíčková, ale k nim jak je známe, měla tahle jídla hodně daleko. Měli jsme podezření, že dietní sestra zkouší co vydržíme. Byla i některá dobrá jídla, abych byla spravedlivá, třeba kaše s klasickým řízkem nebo borůvkové knedlíky.
Všude přítomná byla rada pijte hodně. Jedna pacientka to vzala doslova a ráno už měla v sobě pořádnou dávku čaje, v poledne ji v žaludku žbluňkaly žáby, že do sebe nevpravila ani lžící jídla. Večer totéž, ráno vstávala s pocitem, že je jí špatně a ke všemu přestala trénovat chůzi…
Večeře bývala už v pět hodin odpoledne a snídaně druhý den kolem osmé hodiny. Večerka pak v deset hodin, to už mohl každý spát. Jenže jedna moje spolubydlící, trochu sobecky si po večeři pustila televizi, která byla zavěšená nad dveřmi, při tom telefonovala kamarádkám a chvílemi slastně chrupala.. Převalovala jsem se na posteli sem a tam. Čekání na Godota začalo. Napadaly mě absurdity:
- Koza Roźa Narkoza, koupila v Lidlu lososa. Losos když byl mladý honil holky z Prahy.
- Kniha džunglí: Jsme jedné krve, ty i já, já mám nulku, Mauglí chytil v džungli Karkulku.
- Saturnin, mého strýce syn, házel koblihy ze strýcovy kredence po nějaké veverce, že ji zavře do klece.
Protože jsem kritická ke své chůzi, vymyslela jedna terapeutka hru, že při cvičné chůzi, kdy mě jistila jenom držením za ruku, budu jmenovat tolik a tolik prezidentů nebo měst, zemí podle abecedy… Nemyslela jsem na kroky a kráčela sama bez pomocné ruky vzhůru do civilu.
Helena Synková
