Článek
Vše dobré i zlé se děje, proto abychom našli svou cestu, ne proto aby nás to potopilo.
Mé děti říkají, vždy když řeknu něco strašného, mami neříkej to, nebo víš, že se to stane…
Je to proto, že to tak opravdu je.
Když jsem manželovi říkala, aby dával pozor, že se sekne, když na Vánoce osekával stromeček sekerkou, tak skončil na pohotovosti. Opravdu se sekl do nohy.
Taky jsem měla divný pocit, když manžel odcházel před dvěma roky z domu, a říkala mu, ať nikam nechodí. Poprvé si způsobil otevřenou zlomeninu nohy. Podruhé nám při nehodě sešrotovali auto. Naštěstí on neměl sebemenší zranění.
Stačí prostě vnímat přírodu a věci, které vám připadají jako zvláštní náhody a budí ve vás zvláštní pocity. Nejsou to náhody, ale znamení, někdy varování… Zkuste se jednou na tyto síly spoléhat, že vám pomůžou, a že na konci vždy vše dobře dopadne a vy se posunete někam dál… Všechno zlé mě posunulo někam, kam jsem v minulosti ani netušila, že mohu jít…
Jela jsem po silnici v serpentýnách a měla jsem pocit, jako by se všechno kolem mě zpomalilo a pak mi úplně pomalu spadl před sklo list, jakoby říkal zpomal. Udělala jsem to a v zatáčce vyjel kamion v protisměru. Kamiony tam mají zákaz…
Je náhoda, že dvě mé kamarádky mají narozeniny ve stejný den? Je náhoda, že jsme s kamarádkou porodili děti ve stejný den? Je náhoda, že po nevěře našich partnerů jsme si s rozmezím dvou let vybrali stejnou písničku, která nám pomáhala s bolestí? Ani jedna jsme ji předtím neposlouchali a já právě podle té písničky na Facebooku poznala, že se děje něco zlého, že má kamarádka, která tu už nebydlí, potřebuje podporu a že není v pořádku.
Když jsem to řekla manželovi, tak mi řekl, že se jí ta písnička třeba jenom líbí, ale já mu odpověděla, že mám tušení. Na což odpověděl, tak to je v hajzlu.
S mými různými druhy tušení už má i on své zkušenosti, a to není ani trošku člověk, který by byl nějak duchovně nebo citově zaměřený. U některých lidí tím vyvolávám divné pocity nebo strach.
Je náhoda, že má bývalá šéfová se narodila ve stejné porodnici, ve stejný den, jako její pozdější nejlepší přítelkyně, a že obě zemřeli nedlouho po sobě na rakovinu?
Jsou to znamení, že k sobě patříme a všichni jsme propojení, stačí se nesoustředit jen na sebe a na materiální starosti a vnímat víc vše kolem nás, náznaky, které nám pomáhají najít svůj cíl, smysl a cestu nejdřív sami k sobě a tím i k ostatním.
Jsem esoterický člověk, který věří, že má anděla strážného, věřím na to úplně přirozeně jako věřím na duchy a duchovní život. Nejsem žádný fanatik, většina lidí kolem mě vůbec neví, že to tak mám a že to tak cítím. Prostě dám víc na pocity a vnímání než na fyzický svět, naslouchám druhé straně našeho světa a ona mě vede, dává sílu a taky varuje. Věřím, že mě vždy nakonec vyvede na správnou cestu…
Věřím, že to může každý, kdo v tyto skutečnosti začne věřit a naslouchat jim…
Hranice jsou jen v naší hlavě, postavili jsme je tam my a špatní lidé kolem nás. Mohla to být i rodina, partner, zakomplexovaní přátelé.
Obavy, kterými se zahlcují ostatní lidé, v té mé neexistují. O to snadněji se mi překonávají překážky… K tomu jsem došla po dlouhé cestě plné neuvěřitelných a těžkých překážek, které se mi jednoho dne téměř nepodařilo překonat. A já pochopila, že bez pomoci zvenčí, ať už lidí nebo i vyšších sil, to prostě nejde.
Přesto mám jeden strašidelný dar.
Když jsem si podávala na firemním večírku ruku se svou šéfovou, věděla jsem, že příští rok tu už nebude. Měla sice rakovinu, ale v tu dobu vypadala naprosto zdravě. Vypadala jakoby nad ní měla zvítězit.
Když jsem viděla jednu naši zaměstnankyni, jak odchází na nemocenskou, věděla jsem, že už se nevrátí.
Když jsem stála u postele mé babičky, když byla nemocná. Měla jsem najednou výpadek a viděla se v dešti s rodinou nad babičky hrobem. Vyděsilo mě to a hned jsem volala manželovi domů. Do dvou dnů babička zemřela a obraz se zopakoval, přesně tak jak jsem to viděla, v dešti a ti samí lidé, tentokrát však v realitě. Doufám, že tento záblesk z budoucnosti už nikdy nezažiju. Není to vůbec příjemný. Zvlášť když smrti nelze nijak zabránit, je přirozenou součástí našich životů…
Tento můj zážitek jsem vyprávěla kolegyním v práci a ty se mě pokaždé, když jim v době koronaviru bylo hodně zle, chodily ptát, jestli nezemřou. Věděla jsem, že né…
Věřím, že pocit štěstí je prostě v pocitu, že jste právě tam, kde máte být, s těmi, se kterými tam máte být, a že děláte věci, které mají smysl. A tyhle pocity a klid si sebou vezmete na druhý břeh.
Mě určitě honění se za věcmi a penězi pocit štěstí nepřináší a myslím, že ani většině lidí kolem mě ne, spíš naopak. Moje děti říkají, že mám fóbii z peněz.
Peníze a současný systém, ve kterém fungujeme, nutí chudší pracovat na bohaté a být otroky bohatých za to, aby mnozí mohli žít pouze od měsíce k měsíci. Přináší to jen pocit stresu a strachu, že nám na něco nezbyde, a pocit nespravedlnosti, že zatímco jiný nemá ani na bačkůrky pro dítě, jiní nesmyslně nakupují drahé věci, které zanedlouho nahradí dalšími, ještě dražšími věcmi, které ani nepotřebují.
A pak onemocní, přijde si pro ně ONA, dřív než chtěli a nic to nezmění, nic z těch věcí si sebou nemohou vzít a půjdou s prázdnou duší, která se během života honila jen za věcmi a penězi.
Krása a štěstí nejsou v bohatství, krása je v maličkostech, které pro sebe navzájem děláme, které nás těší, a které jsou zadarmo.
Kolik bohatých a slavných lidí spáchalo sebevraždu, protože jejich život přes všechnu tu slávu a bohatství najednou ztratil smysl a směr.
Jeden moudrý bohatý člověk řekl, že bohatství je jen bonus k tomu, co ho dělá šťastným. Základ a štěstí je v tom, jaké máte priority, čím se zabývá vaše mysl a tím, že vidíte krásu v každé maličkosti, kterou pro vás nebo vy pro někoho uděláte. Nic to nestojí, je to zadarmo a pocit z toho k nezaplacení.
