Článek
Bylo mi 36 let a přítel byl o devět let mladší. Do vztahu jsme vstupovali s tím, že chci jednoznačně a bez diskuze do dvou let děti. I co se týkalo umělého oplodnění, které bylo možné na úhradu pojišťovny jen do 40 let, byl to nejzazší termín, i z toho důvodu, že by se mohl objevit nějaký zdravotní nebo hormonální problém, který bude potřeba ještě vyřešit.
Jak se zjistilo, problém byl u přítele a ne u mě. Po roce ho má lékařka objednala na vyšetření a zjistilo se, že děti mít přirozenou cestou nebudeme, i kdyby jsme se stavěli na hlavu.
Ihned jsme se objednali na umělé oplodnění. Za své vzali informace, že první oplodnění je zdarma. Tenkrát jsme dopláceli něco kolem 20 000,- za léky a další podpůrné prostředky. Ale bylo možné si domluvit splátky.
Po hormonálních injekcích, které jsem si aplikovala sama do zadku i do břicha, mi odebrali několik vajíček, oproti jiným lidem to bylo míň, než to mělo být. Nakonec se uchytily pouze dvě embrya.
Byli jsme dohodnuti, že pokud se to nepodaří, zkusíme maximálně tři pokusy…
A tak jsme stáli před otázkou, jestli vložit jedno embryo, které se nemusí uchytit, nebo to risknout a mít dvojčata. A tak sem partnera postavila před otázku, jestli chce jedno nebo dvě děti. Řekl jedno a než jsem došla na druhou stranu bytu, tak řekl dvě.
Protože tu byl předpoklad, že druhé dítě už nestihneme a partner nechtěl jedináčka, protože sám jedináček byl a já byla ze čtyř dětí, tak jsem také nechtěla jedno, byla jsem ráda, že se tak rozhodl.
Vložili jsme dvě embrya s tím, že dopředu jsme byli upozorněni, že jedno z embryí nevypadá úplně stoprocentně životaschopně. Nakonec to dopadlo skvěle, hned po týdnu po vložení jsem podle změn na těle poznala, že jsem těhotná.
Dvojčata se obě probojovala až k porodu. Porodním sálem zazněl ten nejkrásnější zvuk na světě, který znamená, že je vše v pořádku, dětský pláč.
