Článek
Vše o čem tu píšu není přikreslené ani nadnesené, je to tak jak se to opravdu dělo…
Manžel šel do hospody a zahlédl kouřovou postavu. Přesto, že nevěří na duchy, byl přesvědčený, že to byl duch. Pak ještě dvakrát spatřil v hospodě mezi lidmi tvář svého mrtvého táty. Naposledy ho viděl v noci na balkoně za oknem, bílá mrtvolná tvář, která na něj civěla. Před tím než se to začalo dít, přinesl domů samolepku se satanskou symbolikou a nalepil ji na ledničku. Přišlo mu to jako neškodná sranda, ale já jsem z toho dobrý pocit neměla.
Jsem věřící člověk, a tak v duchy věřím, jsou druhou stranou duchovního světa, ke které je třeba mít respekt. Přesto je úsměvné, že já osobně ducha nikdy neviděla.
V bytě, ve kterém jsem žila už přes patnáct let, se začali dít divné věci. Na vstupních dveřích do panelákového bytu jsme měli kliku, která se občas hýbala, ale když jste doběhli ke kukátku, nikdy za dveřmi nikdo nebyl. I když v bytě nikdo jiný nebyl, občas byly slyšet kroky v kuchyni.
Řekla jsem si, no tak máme v bytě ducha, pokud se neděje nic horšího než zvuky řešit to nebudu. Problém byl v tom, že to začali vnímat i děti a manžel a začali z toho být vystrašení.
Na radu okolí jsme zapalovali bílé svíčky a po bytě rozmístili majoránku a hřebíček. Asi měsíc byl klid.
Pak ale vše začalo gradovat. O půlnoci mě vzbudila svítící hračka uprostřed pokoje. Nutno říci, že hračka nikdy za celou dobu sama nesvítila a večer uprostřed pokoje rozhodně neležela. Vyndala jsem baterky a šla spát. Další noc se rozbrečela panenka. Opět jsem ji našla jinde než kde byla večer, když šli holky spát. To už jsem ale měla husí kůži.
Manžel měl v noci pocit, že někdo stojí u jeho postele a dívá se na něj. Začalo to být dost strašidelné. Byly tu už jasné snahy vyvolat v nás strach. A strach jak obecně známo duchy přiživuje…
Poslední kapkou bylo, když jsem byla sama v bytě, v obýváku a z pokoje se ozvaly hlasy holek: „Mami, mami“. Doma, ale nebyly, byly na škole v přírodě… Vyběhla jsem k oknu, jestli před domem nejsou nějaké děti. Nikdo tam nebyl.
Rozhodla jsem se to ukončit, hlavně kvůli dětem, které už žily ve strachu.
Odstranila jsem doma jakoukoli symboliku, která by mohla mít něco společného s duchy nebo zlem. A když se holky vrátily, zapálila jsem s dětma bílou svíčku. Napsali jsme na papír text směřující k duchovi, kde jsme ho žádali, aby odešel tam, kde bude mít klid a nechal nás v klidu žít. Společně i s dětmi jsem ho večer přečetla a spálila v plamenu bílé svíce. Svíci jsme nechali dohořet.
Od té doby vše ustalo… Hračky nesvítily, panenky neplakaly, žádné hýbání klikou, hlasy ani kroky. I manžel už v noci neměl pocit, že někdo stojí u jeho postele..... Jsme rádi, že zas můžeme normálně beze strachu žít. A doufám, že další taková zkušenost už nás nepotká.
