Článek
„Lidé Čech, po delším rozhovoru s říšským kancléřem o zjištění situace, rozhodl jsem se prohlásiti, že odevzdávám osud českého národa a státu s plnou důvěrou vůdci německého národa.“ Těmito slovy odstartoval 15. 3. 1939 Emil Hácha dlouhé a mučivé období Protektorátu Čechy a Morava. Pod nátlakem se sklonil před Adolfem Hitlerem a po celou dobu války více či méně servilně ustupoval nacistům - právě to z něj v očích veřejnosti udělalo jednoho z největších kolaborantů. Skutečnost ale tak jednoznačná není, právě naopak. Hácha dělal v podstatě vše možné i nemožné, aby Čechy co nejvíce ochránil.
Než se stal prezidentem, měl za sebou Hácha úspěšný a spokojený život na všech frontách. Jako vystudovaný právník, který plynně hovořil šesti jazyky, původně působil u prestižního Správního soudního dvora ve Vídni, odkud ihned po vzniku samostatného Československa přešel k nově vytvořenému Nejvyššímu správnímu soudu - ten v podstatě pomáhal založit. Jako právník byl Hácha (dodnes je) velmi uznáván. Podílel se např. na tvorbě československé ústavy, působil také jako soudce mezinárodního soudu v Haagu, a v roce 1925 ho prezident Masaryk dokonce jmenoval prezidentem Nejvyššího správního soudu. Ve vnitřně roztříštěné zemi, kde měli nově hlavní slovo Češi, ale existovala zde i početná německá menšina, Slováci a Rusíni, byl uznáván jako naprosto apolitický a nestranný člověk, který se věnoval především právu a jediným hlediskem jeho rozhodování byla vždy zákonnost, nehledě na to, o kom nebo o čem rozhodoval.
Zlomovým rokem jeho relativně spokojeného života se shodou všech okolností stal rok 1938. Jeho celoživotní láska a manželka Marie, se kterou měl naprosto idylický vztah, zemřela, což Háchu těžce zasáhlo. V tom samém roce se rozvedla také jeho jediná dcera Milada, což Háchu ještě více uvrhlo do depresí - cítil se vyčerpaný, osamocený a podle svých kolegů se už těšil na brzký odchod do penze. Plán, který se mu už nikdy nepodaří naplnit. Odtud totiž událostí naberou rychlý spád. V důsledku mnichovské dohody 5. 10. 1938 abdikuje prezident Beneš a okleštěná republika začíná hledat vhodnou osobnost na jeho místo - tou se stane právě Emil Hácha.
Háchu navrhl na post prezidenta předseda nejsilnější Strany národní jednoty, Rudolf Beran. Ten z počátku svou nominaci odmítal, funkci prezidenta v rozpadající se republice označil dokonce jako „správce konkursní podstaty“, ale po naléhání ze strany téměr celé politické reprezentace země tuto funkci přijal. Jako jediný kandidát byl zvolen drtivou většinou 272 hlasů z 312. Zachránit vnitřně rozpolcenou republiku ale už nebylo možné.
Vrcholem krize se stal tzv. Homolův puč, což byl zásah na slovenské části republiky v noci z 9. na 10. 3. 1939. Jeho cílem bylo zastavení rozpadu v té době už Česko-Slovenské republiky. Na přímý rozkaz Háchy byly odzbrojeny slovenské Hlinkovy gardy a vláda Josefa Tisa byla odvolána. I když měla tato akce zajistit jednotu republiky, její účinek byl zcela opačný. Slováci vojenský zásah odsoudili a hlasy po samostatnosti ještě zesílily. O tři dny později, 13. 3. 1939 odjel Tiso do Berlína za Adolfem Hitlerem a německé jednotky se začaly shromažďovat kolem českých hranic. Smyčka se začala utahovat. Hned 14. 3. 1939 proto odjel do Berlína i Hácha, který stále doufal v to, že se s Hitlerem nějak rozumně domluví a vyřeší otázku slovenské samostatnosti. Dnes již víme, že tato představa byla zcela nereálná.
Hitler nechal Háchu několik hodin potupně čekat a přijal ho až v brzkých ranních hodinách dalšího dne. O žádné vyjednávání ale nešlo. Slováci již 14. 3. 1939 odpoledne vyhlásili svou samostatnost a Hitler zcela jasně Háchovi oznámil, že německá vojska v 6:00 překročí státní hranici a dojde k okupaci. Nato mu dal k podpisu žádost o ochranu Čech a Moravy třetí říší. Hácha prvně vzdoroval a podepsat odmítal. Několik desítek minut na něj byl vyvíjen brutální nátlak, kdy mu říšský velitel letectva Göring vyhrožoval mj. vybombardováním celé Prahy. Vše skončilo až Háchovým kolapsem - v tuto chvíli se údajně i nacisté obávali toho, že jim prezident v Berlíně zemře, což by se jim těžko vysvětlovalo na mezinárodní scéně. Až po lékařském zásahu Hácha opět nabral vědomí a nakonec dokument podepsal. Ihned poté se telefonicky spojil s českým armádním velením a nařídil, aby německým vojskům nebyl kladen žádný odpor. Již 16. 3. 1939 pak Adolf Hitler na Pražském hradě triumfálně vyhlásil vznik Protektorátu Čechy a Morava. Známým faktem také je, že nechal úmyslně zpozdit Háchův vlak tak, aby jej v Praze vítal on a ne naopak. Fakticky tak Hácha do Berlína odjížděl jako prezident Česko-Slovenské republiky, ale o dva dny později se vracel už jen jako státní prezident Protektorátu.
Hácha setrval na funkci státního prezidenta z jediného důvodu: myslel si, že nacisté budou dodržovat smluvené dohody a do vnitřních záležitostí protektorátu nebudou příliš aktivně zasahovat. Zvláště během prvních let byl Hácha velmi aktivní a snažil se bránit práva českého národa. U nacistů např. protestoval proti zaváděnému poněmčování společenského života, odmítl složit slib věrnosti Hitlerovi a po zatčení českých vysokoškolských studentů rázně požadoval jejich propuštění, což se mu také částečně povedlo. Ve shodě s protektorátní vládou uplatňoval taktiku tzv. retardace, tedy maximálního zpomalování a zdržování při provádění nacistických příkazů. Ve spojení byl i se zahraničním exilem a pravidelně komunikoval s prezidentem Benešem, který se nacházel v Londýně. Tyto snahy ale česká veřejnost neviděla, ani vidět nemohla. Kdyby se nacisté dozvěděli, že Hácha ochraňuje a dokonce spolupracuje s českou exilovou vládou i domácím odbojem, byl by bez pochyb popraven. Navenek tak Hácha působil jako servilní prezident, který se podřizuje nacistické politice.
Hácha, Hitlerův brácha.
Situace se ovšem razantně změnila s příchodem Reinharda Heydricha v září 1941. Český domácí odboj začal být brutálně potlačován. Zatčen a popraven byl také Háchův spolupracovník, předseda protektorátní vlády Alois Eliáš. Do toho začal mít téměř 70 letý Hácha těžké zdravotní komplikace. Domácí odboj byl prakticky zcela zničen, do funkcí začali být dosazováni skuteční kolaboranti jako Emanuel Moravec a jemu podobní. To vše mělo na Háchu značný vliv. Již neměl na koho se obrátit, nikomu nemohl věřit a ze všech stran na něj byl vyvíjen nátlak. Definitivně ho zlomil atentát na Heydricha v květnu 1942, resp. následné běsnění a vraždění českého obyvatelstva.
Prezident Emil Hácha hajluje na počest zavražděného říšského protektora Reinharda Heydricha v roce 1942
Hácha byl od jakékoli zbývající moci zcela odstaven, jeho dušení stav byl naprosto zoufalý a již nebyl schopen nijak aktivně zasahovat v český prospěch. Této situace nacisté využili a z Háchy udělali propagandistickou loutku - symbol české protektorátní jednoty s Německou říší.
Prosím vás, abyste si ještě jednou uvědomili velkomyslnost Adolfa Hitlera, který od českého národa nic jiného nežádal, než aby tento národ šel klidně za svou prací.
Hácha se stáhl z veřejného života do zámku v Lánech a vystupoval pouze když k tomu byl nacisty donucen. Na početných veřejných manifestacích „české loajality vůči Říši“ byl nucen hajlovat a pronášet kolaborantské projevy. Jeho zdravotních stav se vlivem těchto skutečností rapidně zhoršoval, Hácha se pohyboval dezorientovaně, ztrácel paměť a dostával panické záchvaty, při kterých se nemohl hýbat. Svého lékaře dokonce několikrát žádal o jed, aby mohl spáchat sebevraždu. Snažil se také oficiálně podat demisi, ale nacisté ji nikdy nepřijali - jako kolaborantský symbol pro ně byl stále velmi cenný. Od roku 1944 na tom byl Hácha tak špatně, že už nedokázal ani číst a nepoznával ani své spolupracovníky.
Jedna z posledních fotografií prezidenta Háchy - v kočáře v Lánech, rok 1944
Prakticky dementní Hácha byl po válce zatčen na přímý rozkaz komunistického ministra vnitra Noska. Z Lánského zámku byl převezen do věznice na Pankráci, kde musel zůstat i přes náléhání zdejších lékařů, kteří doporučovali jeho převoz do sanatoria. V této fázi se Hácha nebyl schopen ani sám najíst, nedokázal srozumitelně mluvit, ani se jakkoli bránit. Na jeho obranu nezasáhl ani prezident Beneš, který později pouze uvedl, že „to se nemělo stát.“
Nejhorší bylo ale to, jak se k v té době snad už nic nevnímajícímu Háchovi chovali čeští dozorci. Starého bezbranného muže surově bili, kopali do něj a smáli se mu. Dle některých svědectví po něm měli dokonce močit a házet po něm tuhé a shnilé jídlo, které nedokázal sníst. Háchovo utrpení tak netrvalo dlouho, po měsíci ve věznici zemřel.
Komunistický režim následně využil toho, že o Háchově odbojové činnosti a jeho snaze co nejvíce český lid ochránit neměla veřejnost ani tušení. Všichni obyvatelé Československa zato měli v živé paměti fotografie a propagandistické reportáže, ve kterých Hácha potřásá Hitlerovy rukou a vyzývá k věčné věrnosti a důvěře v německého Vůdce. Ve všech sdělovacích prostředcích tak byl Hácha vykreslován jako jeden z největších kolaborantů, kterým měl být již od začátku svého prezidentského mandátu. Nic z toho přitom nebyla pravda.
Částečné rehabilitace a jiného náhledu na věc se Hácha dočkal prakticky až po roce 1989. Přitom už Národní soud bezprostředně po válce rozhodl, že v důsledku žalostného zdravotního stavu nemohl být prezident Hácha za své činy od roku 1943 odpovědný.
Zpracováno na základě:
Prezidenti - Vladimír Liška (2018)
