Heinrich Müller: šéf Gestapa, který si nikdy nebral dovolenou

Heinrich Müller se narodil 28. dubna 1900 v Mnichově do katolické rodiny policejního úředníka, což tak trochu předurčilo i jeho budoucí kariéru. Ačkoliv to totiž zatím nemohl ani tušit, půjde i on v policejních šlépějích svého otce, a dojde dokonce až na pomyslný vrchol. Hned po první světové válce se mladý Heinrich přidal k bavorské policii v nově vzniklé a křehké Výmarské republice, kde také získal svou nenávist vůči komunistům. Ti totiž v poválečném Německu tvořili poměrně významnou politickou sílu a nejednou se pokusili o uchopení moci násilím. Jako policista tak proti komunistickým pučům Müller několikrát zasahoval a podle dobových svědectví byl komunisty naprosto znechucen. Údajným zlomem měla být událost, kdy se stal svědkem toho, jak komunističtí „vzbouřenci“ v Mnichově zastřelili několik rukojmí.

Müller od té doby po komunistech tvrdě šel. Právě to mu později mělo zajistit sympatie nacistických politiků, a to i přesto, že minimálně z počátku nebyl ani náhodou jejich stoupencem. Právě naopak. Müller byl jako člen bavorské policie silně demokraticky založen a údajně podporoval Bavorskou lidovou stranu. Když se nacisté pokusili poprvé uchopit moc tzv. Pivním pučem, byl Müller dokonce jedním z těch, kdo navrhoval použít proti nacistickým rebelům sílu.

Díky svým schopnostem a taky jistému workoholismu se Müller rychle stal šéfem celé bavorské policie. V této pozici ho zastihl také rok 1933 a nástup nacistů k moci. I když se mohl právem obávat o odplatu za to, že nacisty nejenže nepodporoval, ale aktivně proti nim ze své pozice v minulosti vystupoval, osud nabral poněkud ironicky naprosto opačný směr. Müller byl totiž v celém Německu znám jako zarytý antikomunista a zároveň jako velmi schopný a pracovitý policista. Díky jeho znalostem komunistického „podsvětí“ se tak v očích nacistů stal v podstatě žádaným zbožím. Nacisté sice moc ve státě uchopili, ale byli si vědomi stále silné podpory komunistů mezi běžnou populací. A proto pro ně byli komunisté nebezpeční.

Minulost tak byla zapomenuta a Müllerova kariéra pokračovala dál. A to závratným tempem. Všiml si jej totiž i Reinhard Heydrich, v té době začínající šéf Gestapa, který si ho pro jeho kvality vybral jako svého zástupce. A svou příležitost zřejmě vycítil také Müller. Jak jinak lze totiž vysvětlit, že právě v roce 1933 (jiné zdroje uvádí 1934) podal svou přihlášku do SS. Od té doby svázal nezvratně svůj osud s nacistickou NSDAP a tvrdě potíral vše, co mohlo jen zavánět nepřátelstvím vůči národnímu socialismu.

Židé, slované, političtí odpůrci, komunisté. Na ty všechny měl Müller ze své pozice políčeno a neváhal použít jakýchkoliv prostředků. Zatýkání, výhružky a dokonce i mučení a „mizení“ nepohodlných osob. To vše vykonávali příslušníci gestapa na jeho rozkaz. Podílel se také na noci dlouhých nožů, při které došlo k odstranění šéfa SA Ernsta Röhma a dalších nepohodlných osob uvnitř nacistických struktur moci.

A za své „zásluhy“ byl také náležitě odměněn. Když v roce 1939 spojili nacisté veškeré policejní složky pod jednotné velení tzv. Hlavního říšského bezpečnostního úřadu, v jehož čele stanul Müllerův nadřízený Heydrich, byl na uvolněné místo šéfa Gestapa jmenován právě on.

V čele této nechvalně proslulé tajné policie získal přezdívku „Gestapo Müller“. Údajně proto, aby se ho dalo jednoduše odlišit od ostatních generálů SS se stejným jménem. Jako hlavní gestapák Müller rozhodně nezahálel. Se zápalem se dál podílel na potlačování byť sebemenšího odporu. Jeho agenti se také tajně snažili infiltrovat do různých skupin odboje, včetně toho českého, který poté rozbíjeli zevnitř. Dále se jeho muži podíleli třeba i na zinscenovaném útoku na německou rozhlasovou stanici v Glivicích, která poté sloužila jako záminka k napadení Polska a prakticky rozpoutání druhé světové války. Byl to právě on společně s Heydrichem a Himmlerem, kdo vymysleli plán, že němečtí vojáci převlečení za ty polské zaútočí na rozhlasovou stanici, kde zanechají několik „německých“ mrtvých. Mrtví „němečtí“ vojáci přitom byli popravení vězni z koncentračních táborů, které jen navlekli do uniforem.

Svou roli sehrál Müller také v Holokaustu. Byl dokonce klíčovou postavou tzv. konečného řešení židovské otázky, tedy plánu totální genocidy celého židovského národa, na které se shodli nacističtí představitelé na konferenci ve Wannsee. Sám dokonce organizoval některého jednotky Einsatzgruppen a instruoval Adolfa Eichmanna ohledně jednotlivých deportací a plánů na likvidaci. Po neúspěšném atentátu na Adolfa Hitlera v roce 1944 byl Müller zase tím, kdo byl pověřen „vyšetřováním“ tohoto spiknutí. V praxi to znamenalo neuvěřitelně rozsáhlé a důkladné výslechy doprovázené mučením. Zatčeno bylo přes 5 000 lidí a kolem dvou stovek z nich bylo popraveno. Podle pozdější výpovědi velitele Osvětimi Rudolfa Hösse byl Müller svou prací doslova posedlý. K zastižení byl podle něj „kdykoli ve dne nebo v noci, dokonce i v neděli a o svátcích.“

Během válečných let se z Müllera stal nejen postrach všech odpůrců nacistického režimu, ale zejména také jeden z nejmocnějších mužů nacistické elity. Naneštěstí pro něj se ale válka ubírala jiným směrem a postupem roku 1944 a 1945 bylo jasné, že nacisté z této války jako vítězové neodejdou. Právě ke konci války ale dochází k další a zřejmě té největší zápletce jeho příběhu.

Jako oddaný nacista byl Müller naposledy spatřen v dubnu 1945 mezi těmi posledními, kdo na svůj osud čekali s Vůdcem v bunkru pod Říšským kancléřstvím v Berlíně. Město bylo tou dobou pomalu prakticky obklíčeno Rudou armádou a bylo jen otázkou několika dní než padne. Když pak Adolf Hitler spáchal společně s Evou Braunovou 30. dubna 1945 sebevraždu, byl Müller údajně stále ještě v bunkru. Mohlo by se tedy zdát, že jeho osud skončil buď totožně, tudíž jeho smrtí, anebo že byl zajat a odsouzen. Nic z toho se však nestalo.

Zřejmě poslední člověk, který Müllera viděl, byl Hitlerův osobní pilot Hans Baur, kterému měl údajně sdělit, že „znám přesně ruské metody. Nemám ani nejmenší úmysl nechat se jimi zajmout.“ A ačkoliv to zní poněkud mysteriózně, po Müllerovi se poté slehla zem.

Zmizení takto vysoce postaveného nacisty nezůstalo samozřejmě „jen tak“. Po německé kapitulaci rozjela rozsáhlé pátrání po šéfovi Gestapa nejen americká OSS a CIC (předchůdce CIA), ale také britská tajná služba MI6 nebo sovětská NKVD. Nikdy však nebyl dopaden.

Teorie toho, co se s Müllerem stalo, jsou od té doby předmětem několika teorií a konspirací. Dle jedné z nich přeběhnul Müller do Sovětského svazu, kde pod smyšlenou identitou pracoval pro sovětskou tajnou službu. Pro tuto teorii hovoří zejména skutečnost, že měl Müller jako šéf německé tajné policie citlivé informace nejen o Německu, ale také o spojencích a jejich vojenských kapacitách. Ani po pádu Sovětského svazu v roce 1991 se však neobjevil žádný důkaz o tom, že by se tak skutečně stalo.

Druhá teorie hovořila o přesném opaku. Tedy že měl Müller, podobně jako mnoho jiných příslušníků SS (zejména vědců), tajně přeběhnout do USA. Tato teorie se ovšem rovněž nikdy nepotvrdila. Podle některých historiků se mu zase podařilo prchnout do některé ze zemí Jižní Ameriky, ale ani pro tuto variantu neexistují žádné důkazy.

Zřejmě nejpravděpodobnější, ale bohužel také tou „neobyčejnější“ variantou, zůstává verze, že Müller zahynul v Berlíně ještě v roce 1945. I když se jeho tělo nikdy nenašlo, je docela možné, že se Müller společně s dalšími příslušníky SS pokoušel z obklíčeného města na poslední chvíli probít ven do amerického zajetí, ale byl přitom zabit. K této verzi se vzhledem k okolnostem a nedostatku jakýchkoliv jiných důkazů kloní také většina historiků.

Ať tak či onak, jedno zůstává jisté. Šéf gestapa Heinrich Müller patří mezi ty nejvýše postavené nacisty, kterým se po válce podařilo „zmizet“. A i když je pravděpodobné, že při pokusu o útěk z obklíčeného Berlína zahynul, zcela s jistotou to potvrdit nelze.

Zpracováno na základě: