Článek
Ostrava v roce 1939 nevypadala ani zdaleka tak, jak ji známe dnes. Jejím centrem byla tzv. Moravská Ostrava - samostatné město, které mělo přibližně 130 tisíc obyvatel. Přibližně devadesát procent z nich se pak hlásilo k „československé“ národnosti (dle sčítání lidu z roku 1930). Vedle Moravské a Slezské Ostravy pak existovala ještě celá řada menších obcí. Plány na jejich sloučení do jednoho „velkoměsta“ sice vznikaly už za první republiky, ale kvůli odporu místních samospráv se je nikdy nepodařilo uskutečnit. To rozvoj města jako strategického uzlu dlouhodobě brzdilo.
Po vzniku Protektorátu Čechy a Morava začali nacisté velmi rychle přebírat vedení velkých českých měst, a to navzdory původně deklarovanému závazku, že českým obcím zůstane alespoň určitý rozsah autonomie. Starostové české národnosti byli v řadě případů odvoláni a na jejich místa byli dosazeni nově jmenovaní němečtí „vládní komisaři“. Stejný osud potkal také Moravskou Ostravu.
Po jejím obsazení německými vojsky došlo k okamžitému odvolání dosavadního českého starosty Josefa Chalupníka, na jehož místo byl dosazen dosavadní německý radní a advokát Josef Hinner. Samotné zastupitelstvo bylo následně, podobně jako např. v Brně nebo Olomouci, rozpuštěno a zcela zrušeno.
Hinner byl mluvčím ostravských Němců již za první republiky a s Čechy relativně dobře vycházel. Nejednalo se totiž o důsledného zastánce germanizační politiky, tzv. poněmčování - přejmenovávání měst, ulic, odstraňování českých nápisů a symbolů připomínajících českou nezávislost a samostatnost (např. Prokešovo náměstí před novou radnicí se za války jmenovalo Hitlerovo náměstí). Hinner měl navíc sám částečně český původ, jeho manželka byla Češka a jako advokát poskytoval právní služby i českým klientům.
Jeho přístup k Čechům byl tedy spíše smířlivý. Na radnici ponechal většinu českých úředníků, s nimiž běžně komunikoval v češtině, a neplánoval jejich nahrazení Němci. Právě tato „měkkost“ ale dlouho dráždila radikálnější nacistické kádry, které Hinnera nakonec v roce 1940 donutily k rezignaci. Ačkoli odstoupil „dobrovolně“, ve skutečnosti neměl na vybranou. Jeho místo pak obsadil Emil Beier.
Emil Beier byl pravým opakem svého předchůdce. Měl pouze základní vzdělání a po vzniku samostatného Československa se nikdy nesmířil s jeho existencí. Nápadně to ilustruje skutečnost, že téměř okamžitě po jejím vzniku vstoupil do Německé nacionálně socialistické strany (DNSAP), která byla vládou v roce 1933 jako nezákonná rozpuštěna. Za tuto stranu však již v roce 1923 získal mandát zastupitele v převážně německé Opavě, kde se dopracoval až na místostarostu. Po zákazu DNSAP pak chvíli působil jako nestraník, načež v roce 1935 vstoupil do Sudetoněmecké strany Konrada Henleina a později také do SS. Čechy nenáviděl.
Po jeho nástupu k moci tak začalo pro ostravské Čechy tvrdé období. Beier chtěl, aby se z Ostravy stala německá brána na východ. Ostrava měla být hospodářským, komunikačním i rasově čistým bodem nacistické moci v celém regionu. Veškeré české stopy měly z města zmizet. České názvy ulic se měnily na německé, na úřadech se smělo komunikovat již pouze v Němčině a všichni úřednici měli být pouze německé státní příslušnosti. Do té doby se museli naučit v Němčině komunikovat ti zbývající čeští. Za jeho „starostování“ se také naplno rozjela deportace ostravských židů. Z Ostravy jich nechal deportovat kolem tři a půl tisíce, z nichž válku přežilo pouhých přibližně 250.
I přes brutální poněmčovací snahy se Beier přeci jen zasloužil i o nějaká pozitiva. Díky jeho neústupnosti (a také téměř absolutní moci) už totiž nikdo nemohl zabránit sloučení Moravské a Slezské Ostravy, jakož i okolních obcí, do jednoho města. Díky tomu tak vznikla Velká Ostrava jako statutární město (tento krok ponechala československá vláda v platnosti i po válce). Autoritativní plánování také v počátečních letech Beierova starostování zvedlo průmyslovou výrobu, rychlost stavebnictví i organizaci dopravy. Pro německé obyvatele také nechal postavit nové mateřské i základní školy, nový městský archiv i modernizovanou část městské nemocnice. Beier zkrátka chtěl z Ostravy udělat východní baštu Třetí říše.
S postupujícími roky se však válečná situace Německa začala obracet, což šlo citelně pocítit i v Ostravě. Veškeré projekty výstavby se časem zcela zastavily a v roce 1944 Ostravu těžce poničily spojenecké nálety, které paralyzovaly řadu oblastí města, včetně průmyslových podniků.
Beier zůstal ve vedení města až do úplného konce války. Teprve 30. dubna 1945, když se k Ostravě nebezpečně blížila sovětská vojska, uprchl autem i s rodinou na západ. Samozřejmě ne s prázdnýma rukama. Do kufru si totiž Beier přibalil i „suvenýr“ z radnice - část městské pokladny. Skoro čtyřicet milionů korun v protektorátních i říšských bankovkách a pár dalších cenností.
Po válce se v Československu začalo účtovat s představiteli nacistické správy a kolaboranty. Ani někdejší umírněný starosta Hinner se trestu nevyhnul a skončil v pracovním táboře. Zato jeho nástupce Beier spravedlnosti unikl. Přestože o jeho pobytu československé bezpečnostní složky věděly, nikdy se jim ho nepodařilo dostat do svých rukou. Beierovi se totiž podařilo uprchnout až do západního Německa. Nejprve se zdržoval v okolí Wiesbadenu a později se usadil ve Fuldě. Německé úřady ho nikdy nevydaly a Beier si tak užil klidné stáří.
Zemřel až v roce 1985 ve věku 91 let.
Zpracováno na základě:
- Městská správa v době nacistické okupace. Příčiny a důsledky vzniku Velké Ostravy v roce 1941 - Lubomír Nenička, Theatrum historiae 16 (2015)
- BEIER Emil 1893–1985 – Biografický slovník českých zemí
- Příběh dvou německých starostů Ostravy: „Slabého“ rodáka nahradil fanatik - Boleslav Navrátil, Moravskoslezský deník
