Článek
Když se Adolf Hitler dostal v roce 1933 v Německu k moci, měl již dávno ve své hlavě plán na dobytí a obsazení Francie, která v první světové válce Němce porazila. Francouzi však v té době již v podstatě dokončovali tzv. Maginotovu linii - sérii těžkých, téměř nedobytných bunkrů vybudovaných po celé hranici s Německem. I když nakonec německá vojska tuto linii opevnění zcela obešla přes Belgii a vpadla Francouzům v podstatě do zad, v roce 1934 německé vrchní velení stále počítalo s tím, že se útok povede napřímo.
Německá zbrojovka Krupp proto dostala zakázku na vytvoření obřího železničního děla, které by mělo sílu francouzské opevnění probít, a to navíc z takové dálky, aby ho samotné nemohlo obrannou palbou zničit francouzské dělostřelectvo. Obrovská železniční děla přitom nebyla nic nového. Za první světové války je hojně používaly obě strany konfliktu (např. Německé císařství s jejich pomocí odstřelovalo ze vzdálenosti přibližně 100km Paříž). Nyní však mělo jít o naprosté monstrum.
Zadání znělo jasně. Dělo mělo být schopné prorazit až 7 metrů betonu a alespoň 1 metr čisté ocele. Výsledné „superdělo“ tak bylo opravdu monstrózní unikát. Dlouhé bylo celých 47 metrů, široké lehce nad 7 metrů a vysoké přes 11.5 metrů. Jen samotná hlaveň byla dlouhá 32.5 metrů. Celý kolos vážil ohromných 1 500 tun a skládat ho muselo kolem 250 mužů, kterým to trvalo v průměru 3 celé dny.
Dělo bylo tak obrovské a těžké, že se muselo pohybovat jen po speciálně vytvořených kolejnicích a musely ho tahat k tomu účelově vytvořené lokomotivy. Německé velení tedy muselo vždy velmi pečlivě zvážit, zda je skutečně „nutné“ dělo na daný cíl nasadit. Ke každé pozici se totiž musela nejprve natáhnout zcela nová železnice, následně se po ní muselo dělo dopravit a na místě složit. Celý proces tak mohl trvat i několik týdnů a byl extrémně časově, personálně i ekonomicky náročný.
Náročný byl i samotný vývoj děla. Kvůli značným technickým komplikacím se protáhl o celých několik let a do bitvy o Francii tak „Těžký Gustav“ zasáhnout nestihl. I když byly původně objednány dva kusy, nakonec se vyrobil pouze jeden exemplář. Finálně hotovo (nepočítaje v to testovací výstřely) pak bylo až začátkem roku 1942.
V té době se již naplno válčilo na východní frontě a bylo rozhodnuto, že Schwerer Gustav podpoří německé jednotky usilující o obsazení Krymu a jeho výstavního klenotu - města Sevastopol. Cesta děla na Krym zabrala zhruba měsíc, ale jakmile dorazilo, přišel čas, aby poprvé natáhlo svaly a předvedlo svou sílu.
Schwerer Gustav v akci. Patrně kolem roku 1942.
Po několikatýdenní kompletaci děla a přípravě jeho pozice, která si mimochodem vyžádala sílu přibližně 4 000 mužů, dělo poprvé vystřelilo. Výsledek byl naprosto zničující. Na Sevastopol bylo vypáleno celkem 47 střel. Jeden projektil přitom vážil přibližně 1 5000 kilogramů a měřil přes 3 metry. Sovětské opevnění dostávalo těžké rány. Dělu zkrátka nemohlo odolat. Zřejmě nejvýraznější ztrátou bylo, když se jeden projektil probil do sovětského podzemního muničního skladu schovaného pod jednou z pevností. Tento sklad byl vyprojektován tak, aby nemohl být naprosto ničím ohrožen. Nacházel se přibližně 30 metrů pod mořskou hladinou, pod kterou následovalo ještě 10 metrů železobetonového stropu. Střela vypálená z Těžkého Gustava se však dokázala přes tuto masu probít až do samotného skladu, který rozervala na kusy. Rusové tak přišli o většinu svých zásob.
Po 47 výstřelech však bylo „vymalováno“ i pro samotné dělo. Hlaveň děla jimi totiž byla natolik opotřebená, že již nebylo možné pokračovat ve střelbě. Sevastopol padl a Schwerer Gustav čekal na náhradní hlaveň. Nakonec bylo rozhodnuto, že se dělo přesune k Leningradu, který podobně jako Sevastopol německým obráncům zatím odolával. Kvůli zdlouhavému procesu přepravy a kompletace však do obléhání města již nestihl zasáhnout a v roce 1943 bylo německé velení z důvodu obratu ve válce donuceno poslat Těžkého Gustava směrem zpět do Německa.
Do konce války Schwerer Gustav již pravděpodobně nevystřelil. Byly sice nalezeny záznamy, z kterých vyplývalo, že se ho Němci pokoušeli nasadit ještě proti Varšavě v době, kdy zde vypuklo povstání, ale vzhledem k neustále postupující Rudé armádě k tomu již zřejmě nikdy nedošlo. Od Leningradu tak Schwerer Gustav prakticky jen ustupoval, a to až k německému městu Auerbach. Když se pak k městu blížily americké jednotky ze západu, vyhodili Němci celé dělo do povětří.
Ačkoli kvůli svým monstrózním rozměrům a ekonomické neudržitelnosti nemohl Schwerer Gustav do války výrazněji zasáhnout, dodnes zůstává největším a nejtěžším dělem, jaké kdy lidstvo sestrojilo. Jeho ničivá síla byla skutečně obrovská a téměř nic ji nedokázalo zastavit. V praxi však šlo o zbraň téměř nepoužitelnou.
Zpracováno na základě:
