Hitlerova poslední vůle: „Když padne stát, není moje další rozhodnutí třeba.“

Berlín, 29. dubna 1945, čtyři hodiny ráno. Hlavní město nacistické Třetí říše je již několik dní zcela obklíčeno a sovětské jednotky se nachází jen několik set metrů od vchodu do podzemního bunkru pod Říšským kancléřstvím. Je konec. Válka pro Německo končí porážkou, kterou si v tento moment sám sobě přizná i Adolf Hitler. O svém osudu už je pevně rozhodnut. Jen o pár hodin později, kolem půl třetí odpoledne 30. dubna, spáchá ve své studovně společně s Evou Hitlerovou (Braunovou) sebevraždu, a ponechá tak německý lid svému osudu. Ještě předtím ale před několika svědky nadiktuje a vlastní rukou podepíše poslední dva dokumenty - svou soukromou a politickou závěť.

Soukromá závěť

Jaké myšlenky vířily hlavou německého Vůdce v posledních hodinách jeho života?

Ze soukromé závěti se dozvídáme to, co do té doby věděl jen úzký kruh zasvěcených - Hitler zde vysvětluje své rozhodnutí oženit se. Podle něj nepovažoval za odpovědné, aby se oženil v průběhu války. Před koncem svého „pozemského působení“ ale změnil názor a rozhodl se vzít si za ženu svou dlouholetou družku Evu Braunovou (která však v závěti nebyla zmíněna jmenovitě). Ta podle Hitlerovy závěti dobrovolně zůstala v obklíčeném hlavním městě, aby s ním sdílela jeho osud.

Co se týče svého osobního majetku, odkázal Hitler veškerý svůj majetek své straně NSDAP. Sám však již tušil, že po prohrané válce pravděpodobně v Německu nebude pro nacistickou stranu místo. V případě, že by NSDAP přestala existovat, proto veškerý majetek odkázal státu. Pokud by bylo zničeno i samotné Německo jako země"není moje další rozhodnutí třeba." napsal.

Kromě strany a státu však Hitler myslel i na své blízké. I když tedy veškerý majetek odkázal Německu (to po válce vedlo např. ke sporům o autorská práva a honoráře ke knize Mein Kampf, které oficiálně drželo Bavorsko), stanovil některé výjimky.

Ve své závěti totiž pamatoval i na rodinu - konkrétně na své sourozence a na matku Evy Braunové. Ačkoli v textu zmiňuje „bratry a sestry“ v množném čísle, ve skutečně ho přežili jen tři sourozenci (nevlastní bratr Alois, nevlastní sestra Angela a sestra Paula). Těmto příbuzným, stejně jako matce své ženy, odkázal „vše, co pro ně bude mít sentimentální hodnotu nebo bude nezbytné k zajištění jejich skromného, jednoduchého života.“ Na naplnění tohoto přání měl dohlédnout jeho dlouholetý osobní tajemník Martin Bormann, jemuž Hitler ve své závěti udělil zmocnění rozhodovat o všem, co bude třeba k naplnění jeho poslední vůle.

Kromě rodiny myslel Hitler i na své „nejvěrnější“ spolupracovníky. Nejednalo se však o jiné prominenty nacistického režimu nebo vysoce postavené generály. Jmenovitě uvedl pouze svou sekretářku Frau Winter, přičemž dodal, že Bormann ví, koho dalšího měl na mysli. I těmto lidem přenechal ze svého majetku předměty osobní a citové povahy a věci, které by jim měly zajistit prosté živobytí.

V závěru Hitler už jen zmiňuje svůj další osud. Protože chtěl, jak výslovně zmiňuje, „uniknout hanbě sesazení nebo kapitulace“ , zvolili se svou ženou smrt. Zároveň přikázal, aby jejich těla poté byla okamžitě spálena. Takto sepsanou závěť pak 29. dubna 1945 ve čtyři hodiny ráno podepsal před přítomnými svědky: Josephem Goebbelsem - ministrem propagandy, který se zastřelil jen jeden den po Hitlerově sebevraždě, již zmíněným Bormannem, který zřejmě padl o pár dní později při pokusu utéct z Berlína, a svým pobočníkem plukovníkem Nicolausem von Belowem.

Politická závěť

Narozdíl od soukromé závěti byla ta politická určena ke zveřejnění. Byl to dokument, v němž se Hitler pokoušel ospravedlnit svou vládu, svalit vinu za válku na „mezinárodní židovstvo“ a určit své nástupce.

Hitler se v jejím úvodu vrací k tomu, jak od roku 1914, kdy šel jako voják poprvé bojovat za Německou říši, uplynulo již více než 30 let, které celé zasvětil pouze a jen službě německému národu. Podle něj nebyla pravda, že by chtěl v roce 1939 zatáhnout Německo do války. Válku si podle něj přála hrstka cizích státníků, kteří byli židovského původu, nebo se židům zaprodali. Ti měli také odmítnout jeho četné návrhy na zachování míru, omezení zbrojení a podobně.

Hitler se ve své politické závěti vyjádřil také k tomu, proč zůstává v Berlíně. Po šest let trvajícím bojem se nemohl oddělit od hlavního města Říše, kterou budoval, a rozhodl se s ním a dalšími miliony mrtvých Němců raději zemřít, než aby padl do rukou svých nepřátel, kteří, jak se domníval, by ho veřejně ponížili a zorganizovali s ním předem rozhodnutý soudní proces.

I když Hitler svůj boj vzdal a rozhodl se pro sebevraždu, ve své politické závěti vyzval zbývající Němce, aby pokračovali v boji až do úplného konce. Dokonce si posteskl a vyjádřil naději (zde je patrná jeho narážka na to, že dle něj válku v podstatě prohráli neschopní generálové, kteří neplnili jeho rozkazy), že jednou bude považováno za součást morálního kodexu německého důstojníka přesvědčení, že je nepřijatelné kapitulovat či ustoupit před nepřítelem. Podle něj měli důstojníci jít příkladem a raději než ustoupit měli svědomitě plnit své rozkazy až do smrti, i kdyby byla nevyhnutelná.

V posledních hodinách svého života Hitler ještě stihl jmenovat novou vládu a vypořádat se s těmi, které považoval za zrádce. Druhého muže Třetí říše, Hermanna Göringa, vyloučil ze strany a zbavil všech funkcí za to, že bez jeho vědomí jednal se Spojenci o kapitulaci. Stejný trest postihl i vůdce SS Heinricha Himmlera. Novým říšským prezidentem Hitler ustanovil velkoadmirála Karla Dönitze a říšským kancléřem (Hitler vykonával obě funkce spojené v úřadu Vůdce) jmenoval Josepha Goebbelse. Na závěr vyzval všechny Němce, aby zůstali věrni nové vládě a pokračovali v boji proti nepříteli až do hořkého konce.

I tuto závěť pak 29. dubna 1945 ve čtyři hodiny ráno vlastnoručně podepsal.

Navzdory Hitlerovým přáním nacistická Třetí říše o necelých deset dní později, 8. května 1945, bezpodmínečně kapitulovala. Tím se definitivně uzavřela éra, kterou sám Hitler chtěl zapsat do dějin jako „tisíciletou říši“.

Zpracováno na základě: