Článek
Po hrůzách druhé světové války měl konečně nastat trvalý mír. Namísto toho se ale svět chvěl strachem z nové války mezi dřívějšími spojenci. Spojené státy a Sovětský svaz soupeřily o to, kdo dokáže ukázat větší sílu. Poté co obě země úspěšně otestovaly první jaderné zbraně tak každý nový projekt měl být důkazem jejich technologické i politické převahy. V této atmosféře vznikl také stroj, který spojoval staré s novým: obří kanón, jenž dokázal vystřelit jaderný projektil. Jmenoval se „Annie“ a vymysleli ho Američané. Měla to být zbraň, která měla Sověty pořádně vystrašit.
Myšlenka na vytvoření jaderného děla se zrodila již krátce po konci druhé světové války. V té době byly Spojené státy jedinou zemí, která disponovala jadernými zbraněmi a američtí generálové chtěli této možnosti co nejvíce využít. Ještě před vznikem balistických raket tak Pentagon v roce 1949 zadal zakázku na vytvoření děla, které by bylo schopné odpálit jaderný projektil. Tehdejší představa případné války se Sovětským svazem totiž zahrnovala přítomnost „menších“ jaderných zbraní, zjednodušeně řečeno, téměř u každé jednotky. To mělo Sověty dostatečně odstrašit a v případě vypuknutí konfliktu také způsobit značné škody hned v jeho úvodních dnech.
Zachovaný kus atomového kanónu M65 Annie. Tento kus je umístěn v Army Ordnance Museum na americké základně Fort Gregg-Adams.
Výsledkem těchto úvah se stala Annie. Kolos dlouhý přes 25 metrů s ráží 280mm. Annie byla sice obrovská a také poměrně těžká (vážila něco málo přes 86 tun), ale i přesto stačily k její přepravě dva speciálně upravené tahače. Ty v případě potřeby dokázaly jet rychlostí až kolem 50 km/h. Připravit rozložené dělo k palbě pak pěti až sedmičlenná posádka zvládla za pouhých dvanáct minut.
Annie střílela jaderné projektily W9, které měly sílu přibližně 15 kilotun TNT. To je stejná síla jakou měla atomová bomba Little Boy shozená na Hirošimu. Tento projektil dokázala vystřelit na vzdálenost až 41 kilometrů, což bylo poměrně působivé.
Svou smrtící nálož naštěstí vystřelila pouze jednou, a to při testování v Nevadské poušti 25. května 1953 . Úspěch testu byl dokonalý a zbytečný zároveň. Už v té době totiž vznikaly balistické rakety, které dokázaly dopravit jadernou hlavici mnohem dál, rychleji a bezpečněji. Annie byla sice určitým technickým triumfem, ale strategicky zastaralá již v okamžiku svého prvního výstřelu. Stále se totiž jednalo o kus obrovského, pomalého děla, které bylo až moc zranitelné. V reálném boji by byla relativně snadným cílem.
Atomový hřib z projektilu W9 vystřeleného z kanónu M65 Annie.
I přesto si po úspěšném testu americká armáda objednala dalších 19 kusů. Ty pak Američané rozmístili v Západním Německu a několik kusů také na ostrově Okinawa a v Koreji. Vzhledem k jejich lehké detekci však musely být z bezpečnostních důvodů neustále přemísťovány.
I když praktická využitelnost Annie byla diskutabilní, zůstaly tyto kanóny v aktivní službě (patrně i jako symbol prestiže) až do roku 1963. V té době už americká armáda naplno vsadila na balistické rakety a jaderné projektily menší velikosti.
Ačkoliv většina vyrobených kusů byla následně sešrotována, několik bylo zachováno a dnes je lze najít v amerických muzeích. Annie tak sice byla úspěchem, ale zároveň slepou větví vývoje. Dnes připomíná, že největší zbraně bývají často nejzbytečnější.
Zpracováno na základě:
