Článek
Jen málokdo by čekal, že se právě z Johna C. Woodse jednou stane jeden z „nejúspěšnějších“ popravčích v celé historii USA. Woods se narodil v roce 1911 v Kansasu a byl všechno, jen ne spořádaným člověkem. O jeho dětství a celkově dospívání se toho moc neví. Oficiální záznamy začínají až v roce 1929, kdy se John přidal k americkému námořnictvu, načež jen o pár měsíců později dezertoval a byl postaven před vojenský soud. Od přísného trestu ho zachránilo jediné - diagnóza vrozené poruchy osobnosti. Psychologové o něm v posudku doslova napsali „obviously poor service material“, tedy očividně nevhodný pro vojenskou službu.
Následující roky se John tak říkajíc potloukal životem. Pracoval na stavbách, na polích a farmách, chvíli pracoval dokonce pro společnost Boeing jako nástrojař. Nikde však nevydržel delší dobu a práci hledal těžko, což bylo zapříčiněno také obdobím Velké hospodářské krize 30. let 20. století. Zlom přišel až v roce 1943.
Druhá světová válka byla v plném proudu a Spojené státy se chystaly na zapojení. Do armády proto bylo povoláno množství branců, mezi kterými byl i John. Ten se tak účastnil vylodění v Normandii a dalších bojových operací. V americké armádě však panovala zvláštní situace. Veškeré vojenské popravy (např. jako tresty za dezerci) byly pro celou Evropu vykonávány v Anglii civilním popravčím Thomasem Pierrepointem. Jenomže případy dezerce a dalších závažných provinění amerických vojáků se začaly rokem 1944 množit, a to v tak velkém rozsahu, že už nadále nebylo možné odsouzené nákladně přepravovat do anglie a čekat až si na ně anglický popravčí „udělá“ čas. Bylo proto rozhodnuto, že se popravy budou vykonávat přímo na Američany osvobozeném území, prozatím tedy hlavně Francii, a přímo americkým personálem.
Mezi vojáky se tak začali hledat dobrovolníci, kteří by se této role ujali. A právě Woods se na tuto pozici nabídl. A taky ji dostal. Důstojníkům sice lhal o tom, že už má zkušenosti s popravami z Texasu, kde měl údajně kdysi dělat pomocníka místního popravčího - což se později ukázalo jako naprostá lež, jenomže byla válka a na ověřování nebyl čas a zřejmě ani chuť. Dle historiků by přitom nebylo těžké Woodsovu lež odhalit - stát Texas totiž poslední popravu oběšením (což byl způsob, o kterém Woods prohlašoval, že jej ovládá) provedl v roce 1923, když bylo Johnovi 12 let. Poté se k popravám začalo používat nechvalně proslulé elektrické křeslo.
John tak povýšil z pouhého svobodníka na štábního seržanta a taky se mu více než zdvojnásobil plat. Po výcviku v Paříži pak naplno začala jeho éra hlavního popravčího americké armády v Evropě. Jak už bylo zmíněno výše, trest smrti se v americké armádě vykonával převážně oběšením. Hned mezi roky 1944-1945 popravil John přes 30 amerických vojáků za různá provinění. Přestože dostal John řádný výcvik pro svou novou roli, s oprátkou si příliš nerozuměl. Jeho popravy byly chaotické, technicky nezvládnuté. To ostatně nejlépe poznali ti, kdo pod jeho rukama umírali dlouhé minuty namísto okamžité smrti. Problém byl, že John většinou nenechal pod šibenicí dostatečně hlubokou prohlubeň. Správně provedená poprava oběšením má fungovat tak, že po otevření propadne tělo odsouzeného prudce dolů. Rychlý pád natáhne oprátku, která zlomí odsouzenému vaz - smrt je pak téměř okamžitá. Jenže Woods tento základní princip ignoroval nebo nezvládal. Odsouzení pod jeho vedením obvykle nepadali dostatečně hluboko, a místo rychlé smrti se pomalu dusili, škubali sebou a chroptěli. Byla to surová agónie, která mohla trvat 10 až 15 minut.
Vrchol měl však teprve přijít. S blížícím se koncem války ubývalo na popravištích amerických dezertérů, jejichž místa nahrazovali nacističtí zločinci. A to včetně těch nejvyšších. Díky svým - tentokrát již reálným - zkušenostem byl Woods vybrán jako hlavní vykonavatel spravedlnosti i pro odsouzené během Norimberského procesu. Měl to být právě on, kdo z tohoto světa sprovodí nejvyšší nacistické kádry, které ještě zbyly. Ty, kteří nespáchali sebevraždu, neuprchli nebo nebyli zabiti dříve. Hermann Göring, Joachim von Ribbentrop, Wilhelm Keitel, Julius Streicher a další. První jmenovaný měl to „štěstí“, že se plánované popravě vyhnul, když v cele prokousl kapsli s kyanidem. Následovala totiž naprostá hrůza, kterou sledoval celý svět.
Tak jako při předchozích popravách se ani nacistické špičky nedočkaly rychlé smrti. Woods, ať už úmyslně nebo z nedbalosti, opět nenechal propadliště vykopat dostatečně hluboko. K tomu navíc některým odsouzeným špatně uvázal smyčku kolem krku, takže při propadu hlavou narazili do podlahy popravčí platformy. Polní maršál Keitel se například bouchl tak silně, že je i na jeho posmrtné fotografii patrný rozbitý a zakrvácený obličej. Vydavatel antisemitského deníku Julius Streicher se zase na oprátce dusil tak dlouho, až musel Woods sestoupit z platformy a sám zatáhnout za oprátku vší silou, čímž po několika minutách „konečně“ Streichera udusil. Jistě, tito zločinci si zřejmě nezasloužili žádné slitování. Ale to, co Woods předvedl, mělo s řádnou popravou jen pramálo společného.
I hanged those ten Nazis … and I am proud of it … I wasn't nervous. … A fellow can't afford to have nerves in this business. / Pověsil jsem ty nácky… a jsem na to pyšný… nebyl jsem ani nervózní… člověk v tomhle řemesle si nemůže dovolit být nervózní.
Podle všeho Woods nenáviděl všechny Němce, a proto zřejmě popravy úmyslně sabotoval a prodlužoval. Podle pozdějších svědectví chtěl dělat popravčího nacistických pohlavárů tak moc, že těsně před Norimberským procesem odmítl nabídku návratu zpátky do Spojených států. Dle některých historiků to bylo tím, že během bojů na západní frontě padlo několik Woodsových kamarádů, s čímž se nikdy nedokázal smířit a protistraně odpustit. Po popravách ale přesto přítomným novinářům řekl, že i když si odsouzení popravu zasloužili, čelili samotné popravě odvážně.
Ironií celého příběhu je, že o popravčí kariéře Woodse celou dobu nevěděla jeho žena, zdravotní sestra, se kterou se oženil ještě před odplutím do Evropy. Ta se o „skvělé“ kariéře svého manžela dozvěděla až z novinových článků o Norimberském procesu, kde byl zachycen na několika fotografiích.
Popravy ale Woodse přece jen dostihly. Začal být paranoidní - obával se o svůj život. Několikrát se ho prý někdo pokusil otrávit, v Paříži po něm zase měl neznámý atentátník střílet. Mělo jít o pomstu bývalých esesáků, kteří chtěli pomstít své popravené kamarády. Bylo na tom něco pravdy? Možná, že skutečně ano.
Pozoruhodná a tajuplná totiž zůstává Woodsova smrt. Psal se rok 1950, válka skončila již před pěti lety a Woods stále pracoval v armádě jako technik na atolu Eniwetok na Marshallových ostrovech. Právě zde ve věku 39 let zemřel, když ho údajně omylem zasáhl silný výboj elektrického proudu při opravě světelné lampy. Tak zněla oficiální vyšetřovací verze celého incidentu. Část historiků však upozorňuje na fakt, že na atolu působilo několik desítek německých inženýrů, kteří zde pro americkou armádu pracovali na vývoji raket a dalších technologií. Podle nich tak existuje reálná šance, že se minimálně část z těchto bývalých nacistů spikla a tajně Woodse zavraždili jako pomstu za jím popravené německé vojáky. Jak to bylo doopravdy, se ale už zřejmě nikdy nedozvíme.
John C. Woods za celou dobu své popravčí kariéry usmrtil kolem 340 lidí. Pohřben je ve svém rodném Kansasu.
Zpracováno na základě:
