Článek
Dixonův neuvěřitelný život byl prakticky od počátku spojen s armádou. Již jako nezletilý 16letý mladík riskoval pro službu v armádě v podstatě všechno. Pod falešným jménem se dobrovolně přihlásil do armády, aby mohl bojovat ve druhé světové válce. Kdyby ho tehdy odhalili, hrozil by mu nejen „vyhazov“ z armády, ale také trestní stíhání a nejistá budoucnost. Osud měl ale s Dixonem očividně jiné plány.
Hrůzy války Dixon přežil, a zatímco jiní na armádu po této zkušenosti zanevřeli, on se rozhodl zůstat. To bylo rozhodnutí, které navždy určilo jeho další život i osud. Během klidných poválečných let pracoval u armády a ve státě Missouri budoval domov. Oženil se a plánoval dokonce založení rodiny, jenomže pouhých pět dní po svatbě přišel do schránky nemilý dopis. Armáda povolala Dixona do Koreje, kde se právě rozhořel brutální konflikt mezi komunistickým severem a demokratickým jihem, a on se měl přidat 38. pěšímu pluku americké armády. Že mu tento dopis převrátí život zcela naruby v tento moment ještě nemůže on ani jeho manželka vůbec tušit.
Korejská válka byla krutá, a to i pro veterána jakým byl Dixon. Největší zvrat měl však teprve přijít, a to naprosto nečekaně. Dixon byl zrovna v táboře a se svými kamarády hrál poker. Vojáci se zkrátka chtěli alespoň nějakým způsobem zabavit ve vzácné volné chvilce a uniknout tak od ponuré reality. Jenomže Severokorejci měli jiné plány. Na celý tábor 38. pěšího pluku začaly zničehonic dopadat dělostřelecké granáty. Začala jatka.
Jednoho z Dixonových kamarádů navíc šrapnel zasáhl tak nešťastně, že mu prakticky urval obě nohy. Během zuřivého boje si proto Dixon svlékl svou bundu, kterou roztrhal, a snažil se s ní obvázat rozervané končetiny svého kamaráda, aby zastavil masivní krvácení. Korejců však bylo příliš mnoho a než se Dixon stačil vrátit ke své zbrani, byla celá americká jednotka obklíčená a následně se vzdala. Korejci pak zajaté Američany odvezli do zajateckých táborů na severu země a mrtvé nechali svému osudu. Mezi mrtvými byl i onen Dixonův kamarád.
A právě to hrálo v jeho příběhu podstatnou roli. Když totiž mrtvá těla o několik hodin později našli další Američané, začali s jejich identifikací. Zde nastal děsivý omyl. Dixon měl totiž v bundě dopisy a fotky od svojí manželky a rodiny, což americké důstojníky vedlo k tomu, že byl mylně identifikován jako jeden ze zabitých mužů. Dixon tak byl ve svých 22 letech oficiálně prohlášen za zabitého v akci a jeho manželce byl zaslán kondolenční dopis s následujícím zněním: „Dixon padl, domů už se nikdy nevrátí.“
Zatímco se tak doma Dixonova rodina smiřovala s jeho „smrtí“, byl Dixon dva a půl roku vězněn v příšerných podmínkách. Podle toho, jak se válka vyvíjela, zajatí vojáci dokonce ani někdy nedostávali žádné jídlo nebo dřevo na otop. Dixon později vzpomínal, že ze zoufalství museli lovit a vařit krysy. Na denním pořádku bylo také ponižování a bití ze strany severokorejských dozorců. Dixon se navíc z tábora pokusil také několikrát uprchnout, ale pokaždé byl chycen a za „odměnu“ surově zbit.
V zajateckém táboře strávil celý zbytek války. Po domluveném příměří se z tábora Severokorejci stáhli a ponechali zajatce vlastnímu osudu. Až o několik dní později do tábora dorazili zástupci červeného kříže, kteří zbídačené vojáky dopravili zpět k americkým jednotkám.
Co následovalo poté už asi tušíte. Dixona doma čekal další, možná ještě větší, šok. Jeho svět na něj totiž nečekal a pohnul se dál. Protože byl prohlášen za zabitého, jeho manželka si po pár měsících našla jiného muže, znovu se vdala, a dokonce s ním založila rodinu.
Každého asi napadne otázka: měla čekat na muže, o kterém si myslela, že je mrtvý, nebo udělala správně, když se časem rozhodla začít nový život? A proč vůbec čekat na „zabitého“ vojáka? Sám Dixon v tom měl poměrně jasno:
Nemohl jsem ji vinit. Byl jsem mrtvý. Pak zjistila, že jsem živý a mohla se stát pouze jediná věc. Rozvést jednoho z nás.
Jeho žena nakonec dala přednost svému novému muži. Přeci jen už s ním měla i dítě, a tak se vlastně ani není čemu divit. A co Dixon? Kdo by čekal, že po tomhle šíleném „dobrodružství“ už z armády jistě odejde, tak se znovu plete. Dixon v armádě zůstal dalších 25 let a sloužil také ve Vietnamu, kde se dobrovolně přihlásil.
Ve své vojenské kariéře nakonec nasbíral celkem sedm purpurových srdcí, které patří mezi jedno z nejznámějších a také nejváženějších amerických vojenských vyznamenání. Ironií osudu, ale v pozitivním smyslu, je pak fakt, že se Dixon nakonec oženil se ženou, která v době jeho zajetí napsala do novin jeho nekrolog.
Walter Dixon se stal hrdinou korejské války. Zemřel (tentokrát už doopravdy) ve věku úctyhodných 91 let. Se svou ženou měl jednoho syna.
Zpracováno na základě:
