Článek
Pražské metro má vedle přepravních podmínek také pravidla, která se předávají ústně. Někdy velmi důrazně. Nejdřív se vystupuje, potom nastupuje. Batoh patří ze zad. A na eskalátoru se stojí vpravo, protože vlevo někdo právě zachraňuje svět!
Jenže právě poslední poučka má překvapivě pestrou historii. Dopravní podnik totiž v minulosti cestující ke stání vpravo vedl, později upozorňoval, že tím trpí technika, a dnes ve svých hlavních bezpečnostních pokynech žádnou stranu neurčuje. Cestující si mezitím vytvořili vlastní systém a běda pokud jej porušíte .
Nejdřív nás naučili stát vpravo
Vzpomínáte si na nápisy a samolepky nabádající ke stání vpravo? Paměť vás neklame. Dopravní podnik takové doporučení přibližně od roku 2010 skutečně používal. Samotná poučka ovšem měla v pražském metru delší historii.
Smysl byl srozumitelný: kdo se chce vézt, postaví se vpravo. Kdo spěchá, může projít vlevo. Eskalátor tak poskytoval dvě služby současně — dopravu pro klidnější část populace a schodiště s motorovou podporou pro ostatní.
Pokyn „stůjte vpravo“ mohl na ceduli působit jako jednoznačný příkaz. Je ale dobré odlišit informační doporučení od povinnosti zakotvené v přepravních podmínkách. Právě tenhle rozdíl se postupně ztratil pod nánosem každodenního zvyku. Ze stání vpravo se stala součást pražské dopravní výchovy.
Potom se ozvala pravá ložiska
Na jaře 2016 se objevily zprávy, které mohly ukázněného cestujícího poněkud rozhodit: nestůjte pořád jen vpravo, eskalátorům to nedělá dobře.
Mluvčí DPP tehdy vysvětlovala, že jednostranné zatěžování vede k nerovnoměrnému opotřebení tažných řetězů, drah a ložisek a k asymetrickému namáhání celé konstrukce. Technici popisovali větší zatížení pravé strany soustavy. Z pohledu stroje tedy dávalo smysl rozložit cestující po obou stranách. Samolepky nabádající ke stání vpravo zmizely.
Člověk, který léta svědomitě uhýbal doprava, tak najednou zjistil, že sice vyhověl spoluobčanům, ale eskalátoru tím připlácel na předčasný důchod.
Stání na obou stranách navíc mělo pomoci využít šířku eskalátoru a omezit fronty před nástupem. Právě tady totiž důsledné dodržování zásady „vpravo stůj, vlevo jdi“ vytváří poněkud absurdní situace.
Z metra vystoupí dav a ke schodům přichází ve dvojicích či trojicích. Jenže před nástupem začne přeskupování. Dvojice se rozpojují, lidé zpomalují a řadí se doprava za sebe, aby vlevo zůstal volný průchod. Pod eskalátorem se mezitím hromadí další cestující. Všichni chtějí nastoupit, ale většina se nejdřív snaží vtěsnat do jediné řady. Po levé straně pak občas projde někdo, kdo spěchá.
Připomíná to dvouproudou silnici, na které by se řidiči hned za křižovatkou dobrovolně zipovali do pravého pruhu. Levý by nechávali volný pro těch pár, kteří mají naspěch. Fronta by kvůli tomu zasahovala zpátky do křižovatky, část aut by ji nestihla vyklidit do červené — ale hlavně že by vlevo nikdo nepřekážel.
Na eskalátoru samozřejmě semafor není. Další vlak ale přiveze další lidi. A tak zatímco si jednotlivec vlevo zkrátí cestu, stojící většina čeká už dole, aby mu tu možnost zajistila. Ohleduplnost vůči spěchajícím je hezká věc. Pokud se kvůli ní pod schody hromadí dav a vedle stojící řady zeje volné místo, nabízí se otázka, zda jsme při té ohleduplnosti nezapomněli na všechny ostatní.
Podnik však podle tehdejšího vyjádření neměl zvlášť vyčíslené náklady jednostranného opotřebení a další kampaň s jasnými pokyny zatím neplánoval.
Revoluce, která se zastavila u nástupu
Představa byla technicky pochopitelná. Společensky se prosazovala hůř.
Kdo zkusil zůstat stát vlevo, mohl se rychle dozvědět, že veřejnost o novém rozložení zátěže nehlasovala. Redaktor deníku Metro si to v dubnu 2016 vyzkoušel přímo v provozu. Výsledkem byly žádosti o uhnutí a podrážděné reakce. Pravá ložiska možná získala zastánce, ten ale neměl příliš klidnou cestu.
Ani tehdejší veřejná vyjádření DPP přitom nevyznívala úplně jednotně. Odborník podniku na eskalátory připouštěl, že eskalátory na jednostranné stání reagují, ale vysvětloval, že podnik následky řeší servisem a technickými úpravami.
Už tehdy tedy vedle výzvy ke změně chování zaznívalo také praktické stanovisko: o stroje se postará údržba.
A jak je to tedy dnes?
V aktuálních přepravních podmínkách PID, včetně dodatků platných od 12. října 2026, povinnost stát vpravo nenajdete.
Cestující se má držet madla, stát ve směru jízdy a dbát zvýšené opatrnosti. Chůze je dovolena ve směru pohybu eskalátoru, pokud ji umožňuje obsazenost a neohrožuje ostatní. Ani současné bezpečnostní doporučení DPP neurčuje pravou či levou stranu; zdůrazňuje mimo jiné držení madla, bezpečnost dětí a zákaz běhání.
Znamená to, že moderní součástky jednostranné opotřebení vyřešily? Spíš to vypadá, že vyměnit řetěz je pořád jednodušší než změnit zažitý zvyk cestujících. Technici mají na opotřebené díly nářadí a náhradní součástky. Na přesvědčení „vlevo se nestojí“ zatím vhodný klíč nikdo nenašel.
Výsledkem je pozoruhodné soužití techniky, předpisů a tradice. Předpisy pravou stranu nevyžadují. Technika by ocenila rovnoměrnou zátěž. A člověk za vámi by ocenil, kdybyste uhnuli.
