Článek
Tomio Okamura z pozice předsedy Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, smíchal dnes na Vítkově opět polopravdy s nepřesnostmi a generalizujícími výroky. Cituji:
„Já jsem sám organizoval tolik demonstrací a je to správně, když má někdo jiný názor, může demonstrovat. Do roku 1989 jsme demonstrovat nemohli. Já sám pocházím z persekuované rodiny. Takže tyhlety zkušenosti mám. I v rodině.“
V komunistickém Československu neexistovalo svobodné právo shromažďovací a opoziční demonstrace byly režimem potlačovány nebo zakazovány (s výjimkou státem organizovaných prvomájových a jiných akcí). Tomio Okamura se narodil v roce 1972, takže rok 1989 jej zastihl v mládí (byť v letech 1975–1991 vyrůstal také v dětském domově v Ústí nad Orlicí).
Zatímco po roce 1989 se právo demonstrovat naplno otevřelo a Tomio Okamura jako politik v pozdějších letech (zejména v čele hnutí Úsvit a SPD) řadu veřejných shromáždění skutečně spolupořádal, tvrzení o „tolika demonstracích“ nelze objektivně kvantifikovat, jde o jeho vlastní politické tvrzení.
O žádné systematické komunistické perzekuci přímé rodiny Tomia Okamury (jeho maminka byla Češka, otec z Japonska) neexistují veřejně doložené záznamy srovnatelné s osudy politických vězňů či pronásledovaných rodin v období normalizace. Okamura vyrůstal v dětském domově, což sám často zmiňuje, to však samo o sobě není totéž jako politická perzekuce rodiny komunistickým režimem.
Když jsem si ale pročítal životopis skutečné postavy německého šlechtice, kterým byl Karl F. H. von Münchhausen (1720-1791), historky, které vyprávěl a bez jeho vědomí vydal v Anglii německý spisovatel Rudolf E. Raspel pod názvem Baron Münchhausen a jeho vyprávění z cest a tažení v Rusku, mu přinesly nechtěnou slávu, o kterou nestál. Ještě po více než 150 letech od smrti váženého šlechtice, objevila se stopa po něm i v lékařských učebnicích. V roce 1951 britský lékař Richard Asher s jeho jménem spojil psychiatrickou poruchu, při níž pacienti předstírají tělesné či psychické symptomy, aby si vynutili pozornost lékařů.
Nebudu ovšem tak příkrý k panu Okamurovi. Řadí se svým vystupováním mezi populisty. Ti se ale dříve či později charakterizují ne jako vážené osoby ve společnosti či v politice, které ve své době více či méně znamenají. Pro historii, pokud si na ně vzpomene, velmi často představují archetyp patologických lhářů, kteří věří vlastním výmyslům.
V české politice se tedy pan Tomio nemusí cítit, že je snad opuštěný. Populistů je dnes i ve světě tolik, že se mi nechce věřit, jak dlouho to bude ještě trvat, než se po nich konečně zapráší. Aspoň u nás.
