Článek
Dialektika vnímání dějin
Historie jako projev běhu času věcí, které se staly, není černobílá. Nejedná se o projev nějakého reduktivního binárního pohledu na svět, který se nám naše omezená schopnost vnímaní reality snaží vemluvit. Historie je plná nuancí, je spletitá. A jak polosprávně vysvětluje známé přísloví, dějiny píší vítězové.
Záleží, zda budeme chápat historii jako ontologický nevyhnutelný běh vyvstávajících věcí v bytí, nebo jako věc vyprávění prismatem dominantní kultury. Pro naše bádání bude muset postačovat druhá metoda.
Pokud se zeptáme staré gardy zběhlé v „učení“ marxismu-leninismu, tak se pravděpodobně setkáme s pozitivním vnímáním Guevary jako člověka neúmorně bojujícího za vůli lidu a budujícího marxisticko-lenistickou společnost, byl by takzvaný socialistický člověk. V tomto pohledu by zřejmě figuroval pohled na procesy roku 1959 v La Cabaña jako na pročištění od vlivu původního autokratického režimu diktátora Batisty.
Pokud se zeptáme nové gardy zběhlé v liberálním pohledu na svět, tak se pravděpodobně setkáme s negativním vnímáním Guevary jako člověka, který nechal popravit lidi. Podle samotného základu liberálního pohledu na svět přeci je od člověka neodtržitelné jeho právo na život. Nemluvě o právu každého na spravedlivý soud. Koneckonců, to je také základ naší liberalně-demokratické republiky.
Co by ale mělo být tou vyšší směrnicí pro morální soudy, jako je tento? Vůle lidu, nebo psaný zákon?
Problematika demokracie v případu masových poprav
Během procesů roku 1959 měli tribunály odsuzující kolaboranty ke smrti podporu 93% populace Kuby. (Taibo, 1999)
Z toho vyvstává otázka. Není takové odsouzení spravedlivější než prostřednictvím toho, jak je soudnictví je chápáno v nyní dominující koncepci, tedy jako vysoce institucionalizovánému, formálnímu, pozitivistickému procesu vedeného technokraticky? Jinými slovy, je spravedlivější reálná vůle lidu, nebo úřednické naplňování psaného zákona?
Pro zodpovězení je důležité si uvědomit jednu podstatnou věc. Zákony jsou tvořeny dominantní politickou skupinou v rámci společnosti. Neznamená to nutně nejpočetnější skupinou, ale skupinou s největším přístupem k moci ve společnosti.
Příkladem může být zrovna Batistův režim. Lze na něm vidět rozdíl morálky lidu a morálky dominantí politické skupiny. Na počátku jeho režimu měl obrovský politický kapitál nikoliv díky popularní podpoře, kterou získal díky rozšiřování sociálního státu a kooperaci s socialistickými a komunistickými silami v parlamentu, ale vojenskou silou. Prostřednictvím ní mohli sesadit zákonem jmenovaného prezidenta, a nahradit jej skupinou pětičlené komise, kterou kontroloval. (Argote-Freyre, 2006)
Zákony reflektují morálku, kterou považuje za důležitou politicky dominantní skupina. Ale ne vždy reflektují morálku, která je ve společnosti obecně žádaná. Batistův režim očividně byl nadmíru nepopulární na sklonku své vlády. Milice revolucionářů obsazovaly mnohá území prakticky bez boje, jak se celý systém začal drolit, jakmile armáda nebyla schopná reagovat.
V rámci profesního chápání dějin je uznávaná narativa, že popravení byli realnými kolaboranty minulého režimu, že zodpovídali za tisíce poprav, které se děli za vlády Batisty. Zároveň ale byli obžalovaní bez nějakého dlouhého dokazování shledáni vinnými. (Chase, 2010)
Lékař, nebo vrah?
Na konci dne, je na každém aby zhodnotil dějiné události. Jenom je důležité mít na paměti dichotomii, která s tím souvisí. Zvolit výklad, který koreluje s hodnotami, které člověk zastává. Tím člověk nezachová jenom integritu svého vztahu ke světu, ale možná i integritu objektivního běhu dějin, jako vyvstávání bytí, toho co je.
Zdroje:
Taibo II, Paco Ignacio (1999). Guevara, Also Known as Che. St Martin's Griffin. 2nd edition. ISBN 0-312-20652-6.
Argote-Freyre, Frank (2006). Fulgencio Batista. Vol. 1. New Brunswick, N.J.: Rutgers University Press. p. 50
Chase, Michelle (2010). „The Trials“. In Greg Grandin; Joseph Gilbert (eds.). A Century of Revolution. Durham, NC: Duke University Press. pp. 163–98. ISBN 978-0822347378.
