Článek
Ernesto Guevara de la Serna se narodil 14. června 1928 v argentinském Rosariu. Vyrůstal v rodině se španělskými a irskými kořeny a od dětství bojoval s astmatem. Navzdory zdravotním problémům vystudoval medicínu a v roce 1953 dokončil lékařskou fakultu. V té době už ale trávil víc času na cestách než v posluchárnách. Když projížděl Latinskou Ameriku, na vlastní oči viděl podmínky, v nichž žili horníci, zemědělci i obyvatelé chudinských čtvrtí. Právě tehdy se začaly měnit jeho názory i představy o tom, čemu chce v životě věnovat svůj čas.
Che Guevara před kubánskou revolucí
V prosinci 1951 se vydal s přítelem Albertem Granadem na devítiměsíční cestu napříč Jižní Amerikou. Na staré motorce, které dvojice dala jméno Mocná, urazili tisíce kilometrů a zblízka poznali bídu horníků, rolníků i původních obyvatel. Z Guevarových zápisků později vznikla kniha Motocyklové deníky, která se dočkala i úspěšného filmového zpracování. Domů se vrátil s pevným přesvědčením, že chudobu kontinentu nevyřeší dílčí reformy, ale jedině násilná přeměna celé společnosti.
V tomto radikálním náhledu ho utvrdil rok 1954. V Guatemale tehdy na vlastní oči sledoval, jak americká podpora pomohla svrhnout řádně zvoleného levicového prezidenta Jacoba Arbenze. Tehdy definitivně uvěřil, že mírný politický pokrok nemá proti ozbrojené síle šanci.
Z Guatemaly uprchl do Mexika, kde se v roce 1955 setkal s kubánským exulantem Fidelem Castrem, který právě chystal ozbrojené povstání proti diktátoru Fulgenciovi Batistovi. Argentinský lékař se k jeho výpravě okamžitě připojil. Právě v Mexiku také získal svou celoživotní přezdívku. Výrazem Che, který v jeho rodné Argentině znamená zhruba totéž co české „člověče“ nebo „kámo“, totiž prokládal téměř každou větu, až mu tak začali říkat i všichni ostatní.
V havanské pevnosti La Cabaña velel popravčím četám
Po měsících výcviku, který měl skupinu připravit na svržení Batistova režimu, vyplulo dvaaosmdesát mužů na palubě jachty Granma směr Kuba. Když 2. prosince 1956 dorazili k jejím břehům, vylodění se ocitlo na pokraji úplné katastrofy. Kvůli zpoždění minuli plánované místo a skončili v bažinách, kde na ně navíc okamžitě zaútočily vládní jednotky. První střet přežila jen hrstka povstalců, které se podařilo stáhnout do hlubokých lesů pohoří Sierra Maestra.
Právě v těchto horách se z Guevary stal jeden z nejschopnějších, ale zároveň nejtvrdších velitelů. Se svými muži bez úlev sdílel veškeré útrapy partyzánského života, na osvobozených územích zakládal první školy i ošetřovny, ale jakýkoliv náznak dezerce nebo zrady trestal neúprosně smrtí.
Che Guevara
Když se na konci roku 1958 bojovalo o Santa Claru, patřil Guevara mezi hlavní velitele povstaleckých sil. Právě zde došlo k jedné z nejznámějších akcí kubánské revoluce. Jeho jednotka zastavila a vykolejila obrněný vlak, který do města převážel vojáky, zbraně a munici pro Batistovu armádu. Pád Santa Clary znamenal pro režim těžkou ránu. Batista ještě v noci z 31. prosince na 1. ledna uprchl ze země a vláda, kterou budoval téměř sedm let, se během několika hodin zhroutila.
Po vítězství revoluce dostal Guevara na starost pevnost La Cabaña v Havaně. Za Batisty sloužila jako vojenské zařízení, nová moc ji ale využila také pro vyšetřování a soudy s lidmi spojovanými s předchozím režimem. Před tribunály předstupovali bývalí policisté, vojáci, úředníci i osoby obviněné ze spolupráce s diktaturou. Řada z nich byla odsouzena k smrti. Databáze Cuba Archive uvádí, že v době Guevarova velení bylo v La Cabañi popraveno nejméně 151 lidí.
Guevara se od těchto rozsudků nikdy nedistancoval. Naopak opakovaně tvrdil, že revoluce se bez tvrdých trestů neobejde. Tato kapitola jeho života dodnes patří k nejspornějším a zároveň nejčastěji připomínaným.
Později přesedlal z vojenského velení do státní správy. Nejprve stanul v čele Národní banky, poté převzal ministerstvo průmyslu. Ve vládních funkcích však dlouho nevydržel. Mnohem bližší mu bylo prostředí revolučních kampaní než práce za psacím stolem.
Pokus o revoluci v Kongu skončil chaosem a útěkem
Roku 1965 se Che Guevara rozhodl vyvézt revoluci za hranice Kuby a zamířil do středu Afriky, do tehdejšího Konga zmítaného občanskou válkou. Pod krycím jménem a v čele skupiny kubánských bojovníků měl podpořit levicové povstalce hnutí Simba a vycvičit je v partyzánské válce. Už od prvních týdnů bylo zřejmé, že Guevarova mise nepostupuje podle představ. Povstalci mezi sebou často nespolupracovali, chyběla disciplína a zásoby se ztrácely dřív, než se dostaly k bojovníkům. Když Kubánci v červnu 1965 společně s hnutím Simba zaútočili na posádku v Benderě, skončila akce neúspěchem. Část povstalců se během boje rozprchla a několik Kubánců přišlo o život.
Vůdce tamních povstalců Laurent Kabila se navíc na frontě objevoval jen zřídka a Guevara ho považoval za nespolehlivého člověka, na kterého se v rozhodující chvíli nedá spolehnout. Po sedmi měsících marného úsilí, oslabený nemocemi a bez vyhlídek na úspěch, Kongo opustil. Odnesl si odtud hořké poznání, že odhodlání několika Kubánců nestačí tam, kde chybí domácí opora.
Poslední revoluce skončila zajetím v bolívijských horách
Poslední pokus podnikl Che Guevara v Bolívii. Na konci roku 1966 tam pod falešnou totožností vybudoval malou partyzánskou skupinu a doufal, že rozpoutá povstání, které se rozšíří po celé Latinské Americe. Bolívijští rolníci se však k revoluci nepřidali. Místo podpory dělali pravý opak a armádě často sami hlásili, kde se partyzáni zrovna nacházejí. Skupina bloudila neznámým terénem, trpěla hladem i nemocemi a postupně se ztenčovala.
Bolívijské vojáky navíc cvičili a podporovali američtí poradci a agenti CIA. Na začátku října 1967 byli Guevarovi muži obklíčeni zhruba 250 vojáky v roklině Quebrada del Yuro. Při přestřelce 8. října utrpěl Guevara zranění nohy, jeho puška se zasekla a vojáci ho zajali živého. Odvedli ho do nedaleké vesnice La Higuera a zavřeli ho ve třídě tamní školy společně s dalšími zajatci.
Popravu Che Guevary nařídili ve škole v La Higueře
Krátce po poledni 9. října 1967 rozhodla bolívijská vláda, že Guevara nebude postaven před soud. V La Pazu převládl názor, že jeho uvěznění by přineslo víc problémů než užitku. Zadržení slavného revolucionáře by okamžitě přitáhlo pozornost zahraničních novinářů a soudní proces by se mohl stát událostí sledovanou po celém světě. Rozhodnutí proto bylo jiné. Guevara měl zemřít ve škole v La Higueře, kde byl od předchozího dne držen. Popravu dostal na starost seržant Mario Terán. Současně zazněl požadavek, aby později vše vypadalo, že podlehl zraněním utrpěným během bojů.
Sám Terán později vzpomínal na okamžik, kdy vstoupil do třídy. „Byl to nejhorší okamžik mého života. Che v tu chvíli vypadal obrovský. Oči mu intenzivně zářily.“ Raněný zajatec prý zůstal klidný a obrátil se ke svému popravčímu, „buď klidný a dobře miř, zabiješ jen člověka.“
Terán pak vystřelil a Guevaru zasáhl několika ranami. Revolucionář zemřel ve věku 39 let. S jeho smrtí se pojí i slavná věta o zbabělci, kterou měl pronést těsně před výstřely. Řada historiků ale upozorňuje, že pro její autenticitu neexistuje spolehlivý důkaz a mohla se objevit až dodatečně.
Tělo následně přivázali k ližinám vrtulníku a převezli do městečka Vallegrande, kde ho vystavili novinářům, aby celý svět uvěřil, že je Che opravdu po smrti. Poté však ostatky tajně zahrabali, aby se z hrobu nestalo poutní místo, přičemž mrtvému ještě amputovali ruce kvůli pozdější identifikaci podle otisků prstů. Až v roce 1997 byly nalezené pozůstatky převezeny na Kubu a uloženy v mauzoleu v Santa Claře, ve městě jeho největšího vítězství.
Dvě manželky a milenky v životě Che Guevary
V pozadí slavných bojů zůstávaly ženy, které ho doprovázely a o nichž se mluví mnohem méně. Jeho první manželkou se stala peruánská ekonomka Hilda Gadeová, kterou poznal v Guatemale a vzal si ji v roce 1955. Narodila se jim dcera Hildita. Manželství však postupně chladlo a během bojů u Santa Clary se sblížil s mladou kubánskou bojovnicí Aleidou March. Když Hilda v roce 1959 přijela s dcerou na osvobozenou Kubu, byla už Aleida těhotná. Guevara se s první ženou rozvedl a Aleidu si vzal jen o pár dní později.
S druhou manželkou měl další čtyři děti, většinu času však trávil mimo domov a rodinnému životu se příliš nevěnoval. Hilda mu přesto zůstala oddaná až do jeho smrti v Havaně roku 1974 a nad jeho koncem truchlila slovy „už tu nejsi tělem, Ernesto Che Guevaro.“
V roce 1960 se ve východním Německu seznámil s Tamarou Bunkeovou. Mladá tlumočnice mu během návštěvy překládala a jejich cesty se od té doby opakovaně protínaly. Později vstoupila do dějin pod krycím jménem Tania. Odešla na Kubu a postupně si získala Guevarovu důvěru. Když v roce 1964 připravoval další revoluční působení v Bolívii, svěřil jí důležitou roli. Pod cizím jménem se usadila v zemi a několik let si budovala postavení, které jí umožnilo pohybovat se i v kruzích blízkých bolívijské politické a vojenské elitě.
Tamara Bunkeová
Nakonec jako jediná žena bojovala přímo v jeho partyzánském oddílu a v srpnu 1967 padla při vojenském přepadu u řeky Río Grande. Zda mezi nimi bylo i něco víc než spojenectví dvou radikálních revolucionářů, zůstává dodnes nejasné. Historici se shodují pouze v tom, že milenci být mohli, jednoznačný důkaz však chybí.
Málokterý revolucionář vzbuzuje i po desítkách let tak rozporné pocity. Pro jedny zůstává Che Guevara symbolem vzdoru proti bezpráví, pro druhé je velitelem popravčích čet, který svou neústupnost zaplatil nejdřív cizími a nakonec i vlastním životem.
