Článek
Prvorozený syn Filipa II., známý jako don Carlos, přišel na svět 8. července 1545 ve Valladolidu. Jeho sedmnáctiletá matka Marie Portugalská zemřela čtyři dny po porodu. O prince proto pečovaly chůvy a další členky habsburské rodiny. Carlos byl od dětství tělesně slabý a často nemocný. Současníci si všímali jeho drobné postavy, nestejně dlouhých nohou a obtížné chůze. Pozdější popisy někdy jeho vzhled i zdravotní stav zveličovaly, protože se staly součástí politického obrazu nešťastného prince.
Carlosův vývoj byl pomalejší a jeho vzdělávání provázely potíže. Učil se latinu, historii, zeměpis i náboženství, ale vynikal spíše v jízdě na koni a dalších dvorských dovednostech. Prameny jej popisují jako náladového, impulzivního a obtížně ovladatelného mladíka. Je však třeba pamatovat, že mnohé zprávy vznikaly u dvora, který později potřeboval vysvětlit jeho uvěznění, nebo naopak v prostředí nepřátelském Filipovi II.
Vztah mezi otcem a synem byl složitý. Filip II. trávil dlouhá období mimo Španělsko a později jej zaměstnávala vláda nad rozsáhlou monarchií. Přesto se snažil zajistit Carlosovi vzdělání a připravit jej na budoucí panování. Princovo zdraví, prudká povaha a nevypočitatelné chování však v králi i jeho rádcích vyvolávaly obavy. Barvité historky o týrání služebnictva a zvířat se v životopisech často opakují, jejich jednotlivé podrobnosti ale nelze vždy nezávisle ověřit.
Don Carlos na portrétu Alonsa Sáncheze Coella z roku 1564
Významnou osobou v Carlosově životě byla Alžběta z Valois, třetí manželka Filipa II. Původně se uvažovalo o jejím sňatku s princem, mírová smlouva mezi Francií a Španělskem však nakonec vedla k jejímu sňatku s ovdovělým králem. Carlos a mladá královna byli téměř stejně staří a patrně spolu vycházeli dobře. Pozdější příběh o jejich tajné lásce proslavili Friedrich Schiller a Giuseppe Verdi, historické prameny jej však nepotvrzují.
Filip II. o synových problémech věděl a opakovaně hledal způsob, jak jej zapojit do veřejného života. Carlos dostal vlastní dvůr a jako následník trůnu se účastnil některých ceremonií. Pokusy přizvat jej ke státním jednáním však nevedly k očekávanému výsledku. Král postupně nabýval přesvědčení, že syn zatím není schopen převzít politickou odpovědnost. Mezi otcem a synem rostla nedůvěra. Carlos toužil po samostatném postavení a vojenské či správní funkci, zatímco Filip jeho ambice omezoval. Princ to chápal jako ponížení a odstrčení. Jejich spor nebyl jen rodinný: případná nezpůsobilost jediného mužského dědice představovala vážný problém pro celou španělskou monarchii.
Roku 1561 odešel šestnáctiletý Carlos do Alcalá de Henares, kde pobýval společně se svým strýcem donem Juanem de Austria a bratrancem Alexandrem Farnesem. Měl pokračovat ve vzdělávání a získat zkušenosti potřebné pro budoucí vládu. Studium jej však příliš nezajímalo a jeho pobyt provázely kázeňské problémy. Stejně jako u jiných následníků trůnu se také u Carlose hledala vhodná dynastická nevěsta. V úvahách se objevila například Marie Stuartovna nebo Anna Habsburská, budoucí čtvrtá manželka Filipa II. K žádnému sňatku však nedošlo.
V dubnu 1562 Carlos v Alcalá de Henares spadl ze schodů a vážně si poranil hlavu. Rána se zanítila, princ dostal vysoké horečky a jeho život byl několik týdnů v ohrožení. Pečovali o něj nejlepší dostupní lékaři, mezi nimi slavný anatom Andreas Vesalius. Součástí léčby byl také chirurgický zákrok na lebce, jehož přesný rozsah odborníci dodnes diskutují. Carlos se nakonec zotavil, přechodně však trpěl poruchami zraku a dalšími následky.
Don Carlos podle následovníka Antonise Mora
Po uzdravení byly princovy výkyvy nálad a konflikty s okolím stále nápadnější. Nelze však s jistotou určit, nakolik je zhoršilo poranění hlavy a nakolik souvisely s jeho dřívějším zdravotním stavem či prostředím dvora. Don Juan de Austria se jej snažil podporovat a doporučil Filipovi II., aby syna postupně seznamoval se státními záležitostmi. Ani tento pokus nebyl úspěšný. Když roku 1566 vypukly nepokoje ve španělském Nizozemí, Carlos doufal, že jej otec pověří významnou funkcí v této oblasti. Filip II. mu ji však nesvěřil a roku 1567 vyslal do Nizozemí vévodu z Alby. Princ navázal kontakty s některými představiteli nizozemské opozice a začal uvažovat o útěku ze Španělska. Jak konkrétní byly jeho politické plány, zůstává nejasné.
Carlosovy představy o samostatném působení v Nizozemí neodpovídaly jeho skutečným možnostem ani situaci v zemi. Rozhodnutí poslat do Nizozemí vévodu z Alby Carlos vnímal jako další urážku. Při prudké hádce se jej údajně pokusil napadnout, vévoda však útok odvrátil. Princ současně shromažďoval peníze a připravoval odchod ze Španělska. Pozdější tvrzení, že plánoval otcovraždu nebo chtěl převzít velení nizozemského povstání, jsou sporná a nelze je považovat za bezpečně doložená.
S přípravou útěku se Carlos obrátil také na svého strýce dona Juana de Austria. Ten o princových záměrech informoval Filipa II., který se rozhodl zasáhnout. V noci z 17. na 18. ledna 1568 vstoupil Filip II. s několika rádci do synových komnat v madridském Alcázaru. Carlos byl odzbrojen a od té chvíle držen v přísné izolaci. Král oznámil, že jednal ze státních důvodů, a o zatčení informoval příbuzné i papeže. Uvažoval také o soudním řízení pro velezradu, k veřejnému procesu však nedošlo.
Uvězněný princ opakovaně žádal otce o propuštění. Jeho chování bylo proměnlivé: střídal odmítání jídla s přejídáním a podle dobových zpráv někdy polykal nevhodné předměty nebo se pokoušel ublížit sám sobě. Přesné podrobnosti je nutné hodnotit opatrně, protože zprávy o vězni kontrolovalo královské okolí. Jeho zdravotní stav se každopádně rychle zhoršoval.
V květnu 1568 napsal Carlos otci kajícný dopis a znovu žádal o propuštění. Filip II. však nepovolil. Princ trpěl horečkami, zažívacími potížemi a stále větší tělesnou slabostí. K jeho psychickému stavu přispívala také dlouhá izolace a nejistota, zda bude postaven před soud. Během horkého léta se Carlos snažil ochlazovat místnost i své tělo studenou vodou. Současně jedl a pil nepravidelně, což jeho oslabenému organismu dále škodilo. Některé pozdější prameny líčí tyto epizody velmi dramaticky; jisté je především to, že princ přestal dodržovat doporučení lékařů a jeho stav se prudce zhoršoval.
V červenci se přidaly silné horečky, zvracení a zažívací obtíže. Lékaři už nedokázali vývoj nemoci zvrátit. V polovině července 1568 Carlos vážně onemocněl. Nadiktoval závěť, přijal svátosti a připravoval se na smrt. Přesnou bezprostřední příčinu úmrtí nelze po staletích spolehlivě určit; pravděpodobně šlo o souběh dlouhodobě špatného zdraví, horečnatého onemocnění a následků nepravidelného příjmu potravy a tekutin.
Don Carlos zemřel v časných hodinách 24. července 1568 ve věku třiadvaceti let. Některé zprávy uvádějí, že se s otcem před smrtí osobně nesetkal a Filip se za něj modlil z vedlejší místnosti. Podrobnosti posledních hodin se v jednotlivých pramenech liší.
Filip II. nechal syna pohřbít s poctami; jeho ostatky byly později uloženy v El Escorialu. Už krátce po Carlosově smrti se objevilo podezření, že jej král nechal otrávit nebo záměrně zemřít. Pro takové tvrzení však neexistuje přesvědčivý důkaz. Příběh se stal součástí protišpanělské černé legendy a byl využíván politickými odpůrci Filipa II. Carlosovo zdraví mohlo být ovlivněno blízkou příbuzností jeho rodičů, přímou diagnózu dědičné duševní choroby ale nelze zpětně stanovit.
Carlosův tragický osud inspiroval řadu umělců. Friedrich Schiller z něj ve svém dramatu Don Carlos vytvořil zastánce svobody a Giuseppe Verdi příběh převedl do slavné opery. Obě díla jsou působivou fikcí, nikoli přesným zachycením historických událostí.
Zdroje:
Gabriele Hasmann, ROMANTIČTÍ HABSBURKOVÉ vydavatelství Víkend s.r.o. 2017
Brigitte Hamannová ,HABSBURKOVÉ. životopisná encyklopedie, Knižní klub 1996
Francis Rapp SVATÁ ŘÍŠE ŘÍMSKÁ NÁRODA NĚMECKÉHO,Paseka 2007
Brenda Ralph Lewisová, TEMNÁ HISTORIE KRÁLŮ A KRÁLOVEN EVROPY Brána a.s. 2010
Ervín Hrych, VELKÁ KNIHA EVROPSKÝCH PANOVNÍKŮ Regia s.r.o. 2015
Vladimír Mertlík HABSBURKOVÉ, nelehká samota trůnu, ČT 2017
Časopis HISTORY REVUE SPECIAL
Časopis AKTA HISTORY
