Filip II.: Moudrý král, který vládl půlce světa

Prvních sedm let života strávil Filip se sestrou Marií v péči své matky. Odmala působil vážně, zdrženlivě a hloubavě. Přísná katolická výchova i dvorská etiketa v něm upevnily smysl pro povinnost a sebeovládání. Pozdější propaganda jej někdy líčila jako chladného fanatika, jiné prameny však ukazují také vzdělaného panovníka, který se dokázal zajímat o rodinu, umění i správu rozsáhlé monarchie. Po otci zdědil výrazné habsburské rysy, zejména vysunutou dolní čelist.

Filip byl od dětství vzděláván v jazycích, náboženství, historii, geografii i přírodních vědách. Jeho knihovna v Escorialu se postupně zařadila mezi nejvýznamnější evropské sbírky. Přídomek El Prudente, tedy Moudrý či Rozvážný, odkazoval spíše na jeho opatrný způsob vlády než pouze na sečtělost. Byl přesvědčeným katolíkem a náboženskou jednotu považoval za základ státu. Tento postoj přispěl k represím vůči protestantům a moriskům a také k vleklému povstání v Nizozemí. Velkou pozornost věnoval architektuře a osobně sledoval stavbu El Escorialu, jenž spojoval funkci královského sídla, kláštera, knihovny a dynastického pohřebiště.

Za Filipovy vlády vedla španělská monarchie téměř nepřetržité války. K největším úspěchům patřilo vítězství Svaté ligy nad osmanským loďstvem v bitvě u Lepanta roku 1571. Spojenecké flotile velel Filipův nevlastní bratr Juan de Austria. Mnohem známější je neúspěch Armady vyslané proti Anglii roku 1588. Ta měla přibližně 130 lodí a měla se v Lamanšském průlivu spojit s vojskem Alexandra Farneseho v Nizozemí. Koordinace obou sil však selhala.

Velení Armady převzal po smrti zkušeného admirála Álvara de Bazána vévoda Alonso Pérez de Guzmán, známý jako Medina Sidonia. Nebyl zkušeným námořním velitelem, ale byl schopným organizátorem a královým loajálním služebníkem. Výpravu oslabovaly obtížné zásobování, komunikační problémy i skutečnost, že Farneseho vojsko nemělo bezpečný hlubokovodní přístav, z něhož by se mohlo k flotile připojit.

Flotila vyplula z Lisabonu koncem května 1588. Po střetech s anglickým loďstvem a bitvě u Gravelines nemohla splnit plán invaze a ustoupila do Severního moře. Při plavbě kolem Skotska a Irska ji zasáhly bouře; řada lodí ztroskotala na pobřeží. Do španělských přístavů se vrátila přibližně polovina až dvě třetiny plavidel. Porážka byla těžkou ranou, neznamenala však okamžitý konec španělské námořní moci. Španělsko svou flotilu obnovilo a válka s Anglií pokračovala.

Filipova monarchie čerpala značné příjmy z amerického stříbra, ty však nestačily pokrýt náklady na války a správu rozsáhlých držav. Příliv drahých kovů spolu s dalšími evropskými vlivy podporoval cenovou revoluci a španělské hospodářství zatěžovaly také vysoké daně. Král několikrát pozastavil splácení části dluhů – v letech 1557, 1560, 1575 a 1596. El Escorial se stal nejen symbolem dynastické a náboženské reprezentace, ale také významným centrem vzdělanosti a umění.

Filip byl čtyřikrát ženatý a všechny své manželky přežil. Jeho sňatky byly především součástí dynastické politiky a tři z nich spojovaly blízké příbuzné. Takové svazky přispěly v dalších generacích k růstu příbuzenské zátěže španělských Habsburků. Dochovaná korespondence zároveň ukazuje, že Filip dokázal být pozorným manželem a otcem, i když jeho soukromý život podléhal pravidlům dvora a státním zájmům. Velkou osobní i politickou tragédií se stal Filipův prvorozený syn Don Carlos. Trpěl vážnými zdravotními a psychickými obtížemi a jeho chování bylo stále nevyzpytatelnější.

Filip jej v lednu 1568 nechal uvěznit, protože se obával jeho plánů na útěk a kontaktů s nizozemskými odpůrci španělské vlády. Don Carlos zemřel v zajetí v červenci téhož roku, pravděpodobně v důsledku podlomeného zdraví, hladovění a horeček. Pozdější tvrzení, že jej otec nechal zavraždit, není doloženo.

Po smrti dona Carlose se Filip opíral také o své dcery Isabelu Kláru Evženii a Kateřinu Michaelu, s nimiž udržoval blízký vztah. Jeho převážně černý oděv odpovídal španělské dvorské módě a burgundské tradici; nelze jej jednoduše vykládat jen jako trvalý smutek za třetí manželkou.

V posledních letech života Filipa sužovala těžká dna a další zdravotní potíže. Poslední týdny strávil upoután na lůžko v El Escorialu, kde 13. září 1598 zemřel. Jeho dcera Isabela Klára Evženie mu byla v závěru života důležitou oporou. Pohřben je v královské kryptě El Escorialu.

Filip II. býval po staletí zobrazován především jako krutý a fanatický vládce. Tento obraz, známý jako součást takzvané černé legendy, vznikal také v prostředí jeho protestantských a politických protivníků. Moderní historiografie hodnotí jeho vládu vyváženěji: připomíná represe, náboženskou nesnášenlivost a nákladné války, zároveň však i jeho mimořádnou pracovní kázeň, podporu umění a snahu řídit rozsáhlou monarchii prostřednictvím písemné administrativy.

Královna Anglie a Irska, dcera Jindřicha VIII. Tudora a jeho první ženy Kateřiny Aragonské, druhá manželka španělského krále Filipa II. též přezdívaná Krvavá Marie.

Osudy anglické královny Marie Tudorovny by vydaly na celou knihu, zde jí však věnuji jen tolik prostoru, aby svým rozsahem nezastínila svého manžela, kterému je toto heslo určeno především.

Narodila se 18. února 1516 jako jediný potomek krále Jindřicha VIII. a jeho první ženy Kateřiny Aragonské, který se dožil dospělosti. Po matce byla vnučkou Ferdinanda II. Aragonského a Isabely Kastilské, kastilských a aragonských panovníků. Od mala byla krásné a veselé dítě, které její otec zbožňoval. Už v devíti letech jí otec přidělil vlastní dvořany na hradě Ludlow.

Taková pocta bývala obvykle udělována nejstarším mužským potomkům panovníka. Jindřich VIII. pro Marii už od dětství hledal vhodného dynastického partnera. Nejprve byla zasnoubena s francouzským dauphinem, později s císařem Karlem V.; ani jedno zasnoubení však nevedlo ke sňatku.

Marie získala rozsáhlé vzdělání v latině, hudbě i dalších oborech. Hluboce ji zasáhl rozpad manželství jejích rodičů, odloučení od matky a období, kdy ji otec považoval za nemanželskou. Když Jindřich VIII. roku 1547 zemřel, bylo jí třicet let. Římskokatolické náboženství bylo v té době v Anglii nezákonné, přesto Marie zůstala oddanou katoličkou. To vše vedlo později ke strašlivým chybám a smutnému osamělému konci.

Po smrti svého nevlastního bratra Eduarda VI. a krátké vládě Jany Greyové byla Marie v červenci 1553 uznána za anglickou královnu. 3. srpna pak triumfálně vstoupila do Londýna. Tady si dovolila být za marnivou ženu. Oblékla se do zlatem vyšívaného královského purpuru, krk měla ověšený klenoty a postroj jejího bělouše byl ze zlaté látky. Bylo jí 37 let, ale vypadala starší. Ve vráskách její tváře se objevilo veškeré prožité utrpení posledních 6 let i pocit odstrčeného dítěte. Marie zahájila vládu poměrně smířlivě a udělila milost části svých odpůrců. Po Wyattově povstání však její politika výrazně ztvrdla. Jana Greyová, její manžel i další účastníci konfliktu byli popraveni.

Mariiným prvořadým cílem bylo obnovit spojení Anglie s římskokatolickou církví. Země však byla nábožensky rozdělená a plánovaný sňatek se španělským princem Filipem vyvolal odpor části parlamentu, šlechty i obyvatelstva. Marie přesto v říjnu 1553 oznámila, že nabídku přijme.

Anglií se šířila vlna znepokojení. Šířily se hrůzostrašné fámy, že španělská armáda je na cestě do Anglie, Španělé se prý chtějí zmocnit anglického námořnictva a přístavů, chtějí obsadit Tower. Žádná z těchto zvěstí nebyla samozřejmě pravdivá, ale fámy zažehly povstání po celé zemi, do jehož čela se postavil Thomas Wyatt. V únoru 1554 už povstalci bojovali v ulicích Londýna, statečná Marie neustoupila ani o píď a trvala na svém. A ani neopustila palác ve Whitehalu. Nakonec byli povstalci pobiti nebo pochytáni a uvězněni.

Navzdory své statečnosti byla Marie Wyattovou vzpourou silně otřesena. Uvědomila si, že si nemůže dovolit schovívavost. Téměř 200 rebelů včetně Thomase Wyatta bylo odsouzeno k smrti, popravena byla i nevinná devítidenní královna Jana Greyová a její manžel. Trestu se však vyhnula Mariina nevlastní sestra Alžběta, která také povstání podporovala. Byla sice v březnu zatčena a uvězněna v Toweru, ale popřela, že by cokoliv o Wyattově povstání věděla a žádné skutečné důkazy proti ní neexistovaly. Po Wyattově hrůzné popravě, (byl zaživa vykuchán a rozčtvrcen) dříve protestující členové parlamentu přijali zákon o královském sňatku a Marii slíbili, že Filip bude v Anglii vítán.

Ale Filip také nebyl tímto sňatkem nadšen. Tím posledním, co by si přál, bylo vzít si vychrtlou, stárnoucí o jedenáct let starší královnu. Ale musel se podvolit, protože jeho otec, král Karel V. chtěl, aby se Španělsko spojilo s Anglií a společně pak porazili Francii. Marie o tom všem nic nevěděla. Představovala si, že manželství bude velkou romancí. Toužila být milována. Těšila se, až všem předvede svého hezkého mladého manžela. Myslela si, že Filip jí byl seslán Bohem. Všechno to byl jen sen, ubohá Marie.

Filip se vypravil do Anglie 4. května a příliš nespěchal. S Marií se poprvé setkal až 21. července. Nebylo to šťastné setkání. Anglická královna Filipovi připadala odpudivá a nemohl snést, aby stál blízko ní. Ale vydržel to a nedal své pravé pocity najevo.

Filip a Marie byli oddáni ve Winchesterské katedrále 25. července 1554. Několik dní poté Marie otěhotněla, alespoň si to myslela. Když poprvé pocítila pohyby dítěte, sloužila se velká bohoslužba. Marie tam seděla pyšná a šťastná. Vystrkovala rostoucí břicho, aby lidé viděli, že čeká dítě. Těžko slovy vyjádřit, jak hořkého zklamání se musela později dožít.

Ani plány Marie o pokatoličtění Anglie nepokračovaly dobře. Setkávaly se s velkým odporem, takže se Marie uchýlila k upalování odpůrců na veřejnosti. To byla další chyba, které se Marie dopustila. Zlověstné hlučení přihlížejícího davu nevěstilo nic dobrého. S Každým dalším upálením nenávist ke královně rostla. Královna teď dostala nové jméno „krvavá Marie“ Filip se snažil zabránit upalování, protože si na rozdíl od Marie uvědomoval, že čím víc lidí nechá upálit tím víc bude nenáviděna. Ale Marie nepřestala ani kvůli Filipovi.

Narození očekávaného potomka se předpokládalo na jaře 1555, dítě se však nenarodilo. Šlo o falešné těhotenství, jehož přesná příčina není známa. Pro Marii, která doufala v katolického dědice, to byla těžká osobní i politická rána. Filip opustil Anglii v srpnu 1555 a odjel do Nizozemí.

V Anglii se šířily zvěsti o Filipově životě v Nizozemí a Mariina popularita dále klesala. Pozdější domněnky, že její falešné těhotenství způsobil nádor, zůstávají nepotvrzené; dobové prameny neumožňují stanovit spolehlivou diagnózu.

Filip Marii opakovaně sliboval návrat, ale manželé žili většinu času odděleně, protože každý plnil své panovnické povinnosti. Když se Filip roku 1556 stal španělským králem, potřeboval anglickou podporu pro válku s Francií.

Filip se do Anglie vrátil v březnu 1557 a přesvědčil Marii, aby země vstoupila do války proti Francii. V červenci odjel a manželé se už nesetkali. Marie později znovu uvěřila, že je těhotná, ale i tentokrát šlo o falešné těhotenství. Od jara 1558 se její zdravotní stav zhoršoval. Zemřela 17. listopadu 1558 v paláci St James’s během chřipkové epidemie; jako možné příčiny se uvádějí také nádorové onemocnění nebo jiné chronické potíže. Pohřbena byla ve Westminsterském opatství.

Po Mariině smrti nastoupila na trůn její protestantská nevlastní sestra Alžběta I. Přídomek Krvavá Marie se rozšířil především v pozdější protestantské historiografii v souvislosti s popravami téměř tří set náboženských odpůrců.

Zdroje:

Gabriele Hasmann, ROMANTIČTÍ HABSBURKOVÉ vydavatelství Víkend s.r.o. 2017

Brigitte Hamannová ,HABSBURKOVÉ. životopisná encyklopedie, Knižní klub 1996

Francis Rapp SVATÁ ŘÍŠE ŘÍMSKÁ NÁRODA NĚMECKÉHO,Paseka 2007

Brenda Ralph Lewisová, TEMNÁ HISTORIE KRÁLŮ A KRÁLOVEN EVROPY Brána a.s. 2010

Ervín Hrych, VELKÁ KNIHA EVROPSKÝCH PANOVNÍKŮ Regia s.r.o. 2015

Vladimír Mertlík HABSBURKOVÉ, nelehká samota trůnu, ČT 2017

Časopis HISTORY REVUE SPECIAL

Časopis AKTA HISTORY