Filip Sličný a Johana: Manželství plné vášně a nenávisti

Filip I. syn císaře Maxmiliána I. a Marie Burgundské. Po matčině smrti se Filip coby burgundský vévoda ocitl v opatrovnictví nizozemských stavů, jejichž pokrokoví zástupci se postarali o výtečné vzdělání mladého vévody. Odvrácenou stranou jejich péče byla úzkostlivá ochrana malého Filipa, aby vůbec přežil dětství. Kdyby zemřel, univerzální dědičkou by se stala jeho sestra Markéta, tehdy zaslíbená následníkovi francouzského trůnu. Mohlo tak dojít ke spojení Nizozemí a Francie. Toto nebezpečí pominulo, když se Markéta jako zapuzená nevěsta vrátila z Paříže na dvůr svého otce.

Prostředí nizozemské společnosti Filipovu osobnost v mnoha ohledech ovlivnilo. Tamější společnost byla v té době silně požitkářská a podporovala promiskuitní chování. Jak se později ukázalo, tento vzorec měl zásadní vliv na Filipovo chápání manželství. V pozdějších letech se stal také velkým obdivovatelem francouzské kultury, která se v tělesných požitcích nizozemské společnosti přinejmenším vyrovnala.

Filipovi bylo osmnáct let, když se poprvé setkal s o rok mladší Johanou Kastilskou. Sňatek v zastoupení se konal o měsíc dříve ve Španělsku. První vzájemný kontakt byl pro oba doslova elektrizující. Johana byla krásná, bystrá a z očí jí čišela neukojitelná náruživost. Filip jí připadal úchvatně krásný, měl statnou postavu a pěkně tvarované nohy. Okamžitě se do něj zamilovala. Ještě v den příjezdu se snoubenci nechali na místě setkání narychlo oddat duchovním, kterého náhodou potkali. Po kratičkém obřadu se vytratili do jedné z palácových komnat, kde se na sebe vášnivě vrhli.

Psychicky labilní Johana zcela propadla vášnivé lásce k Filipovi a chtěla svého muže vlastnit. Pro poživačného Filipa představovala především sexuální přitažlivost, kvůli níž zůstával v její blízkosti. Neviděl důvod, proč by se měl vzdát svobodného způsobu života včetně zástupu milenek. Manželé byli naprostými protiklady, a tak začal kolotoč hádek, výčitek, psychického nátlaku, vydírání a Filipových útěků do náruče milenek. To labilní Johaně rozhodně nepomáhalo. Manželství, zpočátku naplněné vzájemnou touhou, se poměrně rychle změnilo v peklo. Po fyzických útocích se manželé začali vzájemně nenávidět.

Přestože se Filip po celý život po boku Johany snažil stát vládnoucím králem Španělska, a nikoli jen králem-manželem či spolukrálem, tuto zemi si z duše protivil. Tehdejší Španělsko bylo pravým opakem Nizozemska. Vyprahlá země postrádala zeleň, na kterou byl od dětství zvyklý. Puritánské způsoby chování a oblékání, přísné náboženství, melancholičtí obyvatelé – to vše a mnoho dalších věcí Filip vůbec nechápal, natož aby do takové společnosti zapadl. Ani politicky Španělsku nerozuměl. Jako obdivovatel všeho francouzského měl Francii vnímat jako rivala a chystat se na válku s ní. To mu nešlo. Po celou dobu svého pobytu ve Španělsku se snažil připravit manželku o titul královny a jako důvod používal její údajné šílenství. Izoloval ji od světa a vystupoval jako suverénní vládce. Intrikoval i proti jejímu otci Ferdinandovi, který mu vyčítal, že vězní jeho dceru. Filipova vláda byla pro Španělsko naprostou katastrofou. Úplnému rozvratu země zabránila jen jeho náhlá smrt.

Dne 17. září 1506 hrál Filip s jedním ze svých mužů pelotu, baskickou hru podobnou dnešnímu squashi. Po skončení hry se celý uhřátý a zpocený napil ledové vody a vystavil své nahé tělo chladnému horskému větru, aby se ochladil. Ještě téhož večera onemocněl a následujícího rána se probudil s vysokou horečkou. O tři dny později začal kašlat krev a natekl mu krk. Do týdne se mu po celém těle objevily černé a červené skvrny. Filip upadl do bezvědomí a 25. září zemřel. Existuje domněnka, že byl otráven na příkaz Ferdinanda, který v té době pobýval na svých državách v Itálii.

Královna Johana se o manžela v posledních dnech jeho života obětavě starala. Jeho ztrátu nesla velmi těžce a dlouhé hodiny truchlila. Nechala dokonce otevřít jeho rakev, protože se obávala, že někdo tělo ukradl. Smrt milovaného manžela byla pro Johanu poslední událostí, kterou podle dobového vyprávění vnímala s jasným rozumem. Poté se nenávratně propadla do temnoty duševní choroby. Po hrůzné cestě přes celé Španělsko byly Filipovy ostatky uloženy v kryptě královské kaple v Granadě. Později vedle nich spočinula i rakev jeho ženy.

Johana Kastilská zvaná Šílená

královna Kastilie a Leónu, manželka Filipa I. Burgundského zvaného Sličný. Byla dcerou krále Ferdinanda Aragonského a královny Isabely Kastilské.

Johana, španělsky Juana I de Castilla, zvaná Šílená, se narodila 6. listopadu 1479 v Toledu jako třetí dítě katolických panovníků Isabely a Ferdinanda. Nikdy netoužila stát se královnou a ani jí původně být neměla. Dědicem trůnu byl její starší bratr Juan a navíc měla starší sestru. Proto nebyla vedena k vládnutí a připravovali ji především na roli princezny a budoucí manželky. Byla prý velmi hezkým, tmavookým děvčetem, avšak málomluvným a uzavřeným do sebe. Trpěla proměnlivými náladami, které měla podle dobových představ zdědit po své babičce Isabele Portugalské. Měla neobvyklé nadání pro jazyky. Už jako malé děvče plynně ovládala latinu slovem i písmem a živě diskutovala s duchovními. Byla rovněž hudebně založená a uměla hrát na kytaru.

V deseti letech byla Johana svými rodiči zasnoubena s jediným synem císaře Maxmiliána I. Habsburského a Marie Burgundské, Filipem zvaným Sličný. Svatba v zastoupení se konala 21. srpna 1496. Sňatek měl zpečetit spojenectví Svaté říše římské se Španělskem proti rozpínavosti jejich společného nepřítele, Francie.

Roku 1496 opustila sedmnáctiletá Johana asketický a zbožný dvůr svých rodičů a vydala se do Flander za osmnáctiletým ženichem. Doprovázelo ji 133 lodí s patnácti tisíci muži ve zbrani, služebnictvem a veškerým pohodlím. Do Lieru dorazila 19. října. Hned při prvním setkání se Filip a Johana do sebe bláznivě zamilovali. Ještě téhož dne se nechali oddat nejbližším duchovním a ztratili se v zámeckých komnatách, kde se na sebe vášnivě vrhli. Teprve druhý den proběhla slavnostní svatba s obřadem v kostele. Johana byla Filipem zcela uchvácena a toto okouzlení jí vydrželo po celý život. Filipovi však nikoli. Záhy po sňatku se ohlížel po jiných ženách a Johana začala nezvladatelně žárlit na jakýkoli projev nevěry. Dokonce napadla nůžkami ženu, o níž se domnívala, že je manželovou milenkou. Žárlivé scény střídala období udobřování a vášnivého objetí. Od této chvíle začali její odpůrci mluvit o jejím šílenství. Po celý dlouhý Johanin život se zaříkávači a lékaři snažili její chorobu léčit.

Johana a Filip byli naprostými protiklady. Johana, sexuálně závislá na Filipovi, chtěla manžela vlastnit a trvala na životě v naprosté blízkosti. Byla mladá a příliš zamilovaná, než aby si uvědomila, že Filip její touhy nikdy nemůže splnit. Byl totiž vychován ve zcela odlišném prostředí, kde se každá tělesná rozkoš tolerovala. Neviděl proto důvod, proč by manželství mělo ukončit jeho svobodný způsob života včetně milování krásných žen. Johana byla pro Filipa jen další ženou poskytující mu rozkoš.

Roku 1497 ve Španělsku zemřel princ Juan a starší sestra Isabela zemřela při porodu. Budoucnost španělské katolické monarchie nyní závisela na křehké Johaně, kterou rodiče roku 1500 jmenovali dědičkou trůnu. Sotva se v Gentu zotavila z porodu syna, budoucího císaře Karla V., naléhali na ni rodiče, aby se okamžitě vrátila do Kastilie. Filip však rozehrál s rodiči své manželky mocenskou hru. Toužil po trůnu, který měla Johana zdědit. Navzdory jejím nesmělým pokusům vyhovět rodičům co nejdříve cestu stále odkládal a pár opustil Burgundsko až roku 1501. Na Filipovo naléhání cestovali v poklidu po souši přes Francii. Na francouzském dvoře Johana učinila neuvážené a vzpurné gesto, když odmítla vzdát hold králi Ludvíkovi XII., jehož leníky burgundští vévodové od roku 1493 byli. Taková neúcta rozzlobila královnu Annu, která Johanu k holdu přinutila silou. Jakým způsobem to udělala, prameny v tomto podání neupřesňují.

Když pár konečně přijel do Kastilie, Johana byla formálně prohlášena matčinou dědičkou a Filip králem-manželem. Johanu zároveň uznali Ferdinandovou dědičkou v Aragonii. Věrolomný Filip však všechny zradil. Těhotnou manželku zanechal v Kastilii a odjel zpět do Flander. Cestou jednal s francouzským králem o separátní smlouvě namířené proti Španělsku. Katolická Veličenstva Ferdinand a Isabela byla zlostí bez sebe, Johanu však nejvíce deptalo odloučení od manžela. Začala se uzavírat do zádumčivého mlčení a přemýšlela, jak ji mohl Filip takto zradit a opustit.

Když se dostala z deprese, začala běsnit. Pronásledovala služebnictvo, hrubě nadávala své matce a proklínala duchovní, kteří se ji pokoušeli uklidnit. Dvořanům vyhrožovala mučením a smrtí, pokud jí nedovolí odjet za Filipem. Rodiče dospěli k názoru, že Johanino rozrušení uklidní pouze setkání s manželem, a dovolili jí za ním odjet. Ani shledání s Filipem jí však klid nevrátilo. Přispěl k tomu Filip se svou novou milenkou. Když se o ní Johana dozvěděla, rozzuřila se natolik, že dotyčnou málem skalpovala krejčovskými nůžkami, jimiž jí chtěla ostříhat vlasy. Dívka se bránila a křik obou žen přivolal Filipa. Ten dal Johaně facku, aby ji probral z běsnění. Následovala prudká manželská hádka kvůli sloužícím ženám, v nichž Johana viděla potenciální milenky svého muže. Když poznala marnost svého počínání, zahájila hladovku.

Filipovi už to bylo jedno. Nechal manželku hladovět a zcela ji ignoroval. Johana se zprvu dožadovala jeho pozornosti hrozbami, že si ublíží. Když to nepomohlo a navíc ji zavřeli do zabezpečeného pokoje, propadla zuřivému běsnění. Filip ji tam později našel vyčerpanou na zemi. Sotva se k ní sklonil, začala znovu křičet a nadávat. Byla plná vzdoru a nebylo možné s ní promluvit. Vypukla přímo manželská válka. Nelze však tvrdit, že spolu Johana a Filip válčili nepřetržitě. Za deset let společného života měli šest dětí, z toho dvě až po návratu z první cesty do Španělska. Počátkem manželské, duševní i politické katastrofy se stala smrt Isabely

Kastilské v roce 1504. Johana zdědila království, přestože bylo všem jasné, že není schopna samostatně vládnout. Johana a Filip přesídlili do Španělska. Krátce po příjezdu do vlasti se Johana stala obětí intrik svého manžela a otce, kteří se ji snažili prohlásit za nezpůsobilou k vládě a vládnout místo ní. Ve vzácné chvíli jasného úsudku jejich snahy zmařila. Poté mezi sebou její otec a manžel bojovali o to, kdo bude za duševně nemocnou královnu vládnout. Jejich spor vyřešila Filipova náhlá smrt.

Po smrti milovaného muže upadla Johana do transu. Oblékla se do černého a bez reakce seděla ve svých komnatách. Když se probrala, odmítala dát Filipa pohřbít. Jeho rakev si nechala u sebe a údajně ji nechala otevřít, aby mohla políbit manželovy nohy. Poté nařídila převézt rakev s jeho ostatky do Granady a sama ji pěšky doprovázela. Přestože byla ve vysokém stupni těhotenství, ušla za rakví 61 kilometrů. Zcela vyčerpaná nechala průvod zastavit v Torquemadě, kde porodila dceru Kateřinu. Jakmile se trochu zotavila, smutný průvod znovu vyrazil do Granady. Během dalšího putování nechala Johana několikrát otevřít rakev, aby se ujistila, že tělo jejího manžela nikdo neukradl. Kdykoli se morbidní průvod zastavil, byla rakev s Filipem umístěna v kostele a nepřetržitě střežena. Do její blízkosti nesměla přijít žádná žena. Johanina nenávist k ostatním ženám tak podle tohoto vyprávění přetrvávala i po manželově smrti: ženy se nesměly ani poklonit památce svého krále.

Johanina chování využil její otec jako důkaz duševní choroby a chopil se moci. Johanin tchán, císař Maxmilián, převzal dozor nad jejími dětmi. Johaně dovolili ponechat si pouze nejmladší dceru Kateřinu, aby své nešťastné matce dělala společnost. Po ročním putování se Johana setkala s otcem, kterého vzhled dcery šokoval. Právě prožívala hlubokou depresi, odmítala se mýt a převlékat si prádlo. Pro malou dceru i celé okolí to muselo být velmi nepříjemné. Ferdinand během setkání přesvědčil dceru, aby mu přenechala své příjmy v Kastilii, a fakticky mu tak předala vládu. Poté ji chtěl trvale izolovat, ale nepodařilo se mu to. Ani návrh nového sňatku s anglickým králem Jindřichem VII. u Johany nenašel odezvu. Ve chvílích jasného úsudku pochopila, že provdáním do Anglie by ztratila i poslední zbytky vlivu na své dědičné království.

Když Ferdinandovi nevyšel žádný z plánů, jak zbavit dceru královské koruny, vzal jí alespoň pětiletého Ferdinanda a odjel. Poté Johana propadla naprosté apatii. Její mysl, už dlouho balancující na pokraji zhroucení, se začala rozpadat. Znovu se odmítala mýt a převlékat a téměř neustále se pomočovala. Počátkem roku 1509 Ferdinand nařídil, aby byla násilím odvezena do izolace na hradě v Tordesillas. Johana si směla vzít dvouletou dcerku, o kterou se stejně neměl kdo starat, a vymohla si také povolení vzít s sebou Filipovu rakev. Zavřená na hradě, ve svém posledním vězení, zakoušela nejrůznější ponižování od služebnictva i dvořanů. Bránila se hladověním, nemyla se a nepřevlékala. Když sloužícím připadala příliš vzpurná, bila ji. Otec ji za sedm let navštívil pouze dvakrát. Při druhé návštěvě s sebou přivedl skupinu šlechticů, kteří nesouhlasili s jeho převzetím vlády v Kastilii. Johanu překvapili nepřipravenou. Přítomní s hrůzou spatřili sešlou, zanedbanou a páchnoucí ženu ve špinavých hadrech a v nevýslovně zaneřáděném prostředí. Kastilští velmožové tak pochopili, že královna Johana je zcela ztracená.

Po smrti otce roku 1516 zůstala Johana nominální královnou Kastilie a Aragonie. Nic to pro ni však neznamenalo. Stěží si uvědomovala, kým vlastně je. Nebylo proto obtížné přesvědčit ji, aby se vzdala skutečného výkonu moci ve prospěch syna Karla, který formálně zůstával jejím spoluvládcem. Postupně se Johana stávala stále zbožnější, uzavírala se do vlastního světa představ a zcela se odloučila od okolí. K psychickému zhroucení jí pomohl i syn Karel, který ji držel pod zámkem ještě přísněji než její otec. Nesměla vídat nikoho z vnějšího světa, byla držena v jedné místnosti a nejlépe v posteli. Takto Johana přežívala na hradě v Tordesillas dalších téměř čtyřicet let, většinu této doby už bez dcery Kateřiny. Z duševního a tělesného utrpení ji vysvobodila až smrt 12. dubna 1555. Zemřela ve věku 75 let, což je s ohledem na nemoc i na to, že dvě třetiny života strávila uvězněná, pozoruhodné. Johanu pohřbili v královské kapli v Granadě vedle jejího Filipa, který tam roku 1525 konečně spočinul po téměř dvacetiletém posmrtném putování.

Zdroje:

Gabriele Hasmann, ROMANTIČTÍ HABSBURKOVÉ vydavatelství Víkend s.r.o. 2017

Brigitte Hamannová ,HABSBURKOVÉ. životopisná encyklopedie, Knižní klub 1996

Francis Rapp SVATÁ ŘÍŠE ŘÍMSKÁ NÁRODA NĚMECKÉHO,Paseka 2007

Brenda Ralph Lewisová, TEMNÁ HISTORIE KRÁLŮ A KRÁLOVEN EVROPY Brána a.s. 2010

Ervín Hrych, VELKÁ KNIHA EVROPSKÝCH PANOVNÍKŮ Regia s.r.o. 2015

Vladimír Mertlík HABSBURKOVÉ, nelehká samota trůnu, ČT 2017

Časopis HISTORY REVUE SPECIAL

Časopis AKTA HISTORY